Hudební Rozhledy

Nekonvenční žižkovský podzim 2018

Julius Hůlek | 12/18 |Festivaly, koncerty

Jiří Hošek a Věra Langerová…

Mezinárodní hudební festival Nekonvenční žižkovský podzim letos absolvoval již svůj 22. ročník v rozmezí od konce září do začátku listopadu. Jeho dramaturgie i konkrétní realizace nabídla nejen hodnotný a nevšední hudební zážitek, ale především komplexní zážitek estetický v prostorách, kam se běžně nedostaneme, nebo dokonce tam, kde jsme se mohli ocitnout vůbec poprvé, to vše většinou na pražském Žižkově, popřípadě na Vinohradech i jinde, včetně prostor chrámových ad. Tato netradiční setkání s hudbou udivují výběrem specifických témat i hudby s nimi související – hned první dvojice koncertů byla věnována harfě a harfám na parníku na Vltavě, nebo naopak těsně před závěrem festivalu se uskutečnil koncert kvarteta violoncell na věži žižkovského vysílače. Zaznívá tu hudba nejen instrumentální, uskutečnila se vystoupení některých našich předních komorních souborů, Kvarteta Martinů, Quartetta Telemann, Dvořákova klavírního kvarteta, ale i hudba vokální, například v koncertu vítězů pěvecké soutěže B. Martinů. Na letošní výročí vzniku Československa bylo pamatováno dvojicí koncertů – Te Deum laudamus v kostele sv. Prokopa a slavnostním koncertem k státnímu svátku ČR v Národním památníku na Žižkově. Atraktivní záležitostí byl večer Zaniklý svět žižkovských biografů s akordeonovou hudbou, lákavě zapůsobil speciální bonus pro příznivce festivalu v podobě vystoupení ekvádorského kytaristy žijícího v USA, Rodriga Rodrigueze. Žižkovský festival má už své stálé, početné publikum a napříč žánry je pověstný především hudbou komorní. Proto náš výběr pamatoval především na ni.

VEČER VIOLONCELLOVÝCH SONÁT
Večer, jejž možno v kontextu letošního festivalového ročníku chápat jako první komorní koncert v tradičním slova smyslu, byl violoncellový recitál (1. 10.), náležející violoncellistovi Jiřímu Hoškovi, zakladateli a uměleckému garantovi festivalu, a klavíristce Věře Langerové. Úvodní Sonáta pro klavír a violoncello č. 4, op. 102/1 Ludwiga van Beethovena, přestože není často hrána, náleží k základním kompozicím violoncellového repertoáru a s přihlédnutím k dobovému kontextu obecně i v rámci autorovy tvorby obsahuje množství nových postupů kompozičních i instrumentačních. Je netradičně dvouvětá s bohatou vnitřní proměnlivostí obou dílčích celků. Protagonista večera si, myslím, právě tento aspekt interpretačně doslova vychutnával se zaujatým odhodláním a nadhledem sobě vlastním, ovšem hned zkraje budiž řečeno, že takovým přístupem s nepolevující intenzitou dovedl obdařit i zbývající programová čísla. Zdůrazníme jistá nasazení a plný zvuk se znělou střední i nižší polohou vzhledem k poněkud hlučnému klavíru v akustických podmínkách daného prostoru. Důležitá úloha klavíru příslušela zejména následující Sonátě pro violoncello a klavír č. 3 (H 340) Bohuslava Martinů, avšak i zde J. Hošek dokázal ve velkoryse stupňovaném záběru rozeznít naplno zvukový potenciál svého nástroje už v první větě, k tomu se přidaly vnitřní proměny a kontrasty se suverénně vedenou melodií a náladovostí druhé věty, k níž přistoupila zpočátku poněkud ironicky jásavá věta třetí. Zde navíc z hlediska technických možností violoncella imponovala kumulovaná a impozantně stupňovaná gradace.
Autorem díla následujícího po přestávce je Luboš Sluka, jeden z význačných představitelů novodobé české hudby, dožívající se letošního roku úctyhodného jubilea devadesáti let. Byl koncertu přítomen a mohl se zadostiučiněním vyslechnout provedení své dvouvěté Sonáty pro violoncello a klavír z roku 1956, skladby respektované i v mezinárodním kontextu (například legendární violoncellista Pablo Casals ji dával svým žákům ke studiu). Je dílem Slukova mládí a její temperamentně zdravý, i dnes, abychom tak řekli, platný modernismus se v Hoškově podání plně projevil. Zpočátku hloubavý patos a posléze proměnlivý děj první věty rezonoval tím, čemu bych rozuměl jako interpretově „oddané opravdovosti“. V druhé větě naplno vynikla v žádném případě nikoliv samoúčelná, nýbrž obsahově naplno cítěná virtuozita violoncellového partu odvíjející se v dokonalé paralele s klavírem. (V rámci festivalu poté ještě zazněly dvě duchovní skladby L. Sluky – Ave Maria a jako druhá premiéra Te Deum.) J. Hošek své expresivní komorní vystoupení (tato dualita prostoupila celý večer) završil a ozdobil Sonátou pro violoncello a klavír č. 2 F dur, op. 99 Johannesa Brahmse. Do popředí se jednoznačně dostala výrazová kvalita, heroický nástup určil profil celé první věty, vystřídaný až hlubokým ponorem kantilény věty druhé. Scherzózní třetí věta s určitým neklidem v melodice byla spíše robustní až žertovná, přičemž radostně ubíhající neklid se stal příslovečným i pro větu finální, v souhrnu večera potvrzující interpretovo koncepčně pevně ukotvené uchopení. Neutuchající elán J. Hoška spolehlivě jištěný V. Langerovou došel skvělého naplnění přídavkem v podobě šesté a sedmé variace z Rokokových variací Petra Iljiče Čajkovského.

TRE VIOLINI K JUBILEU MIROSLAVA VILÍMCE
Další, přímo důvěrně komorní festivalový večer (4. 10., Obřadní síň Žižkovské radnice) byl oslavou letošního životního jubilea houslového virtuosa Miroslava Vilímce (1958), léta působícího ve funkci koncertního mistra České filharmonie. V tom nejlepším slova smyslu domáckou atmosféru večera potvrzovaly a zároveň povyšovaly jednak spoluúčast dalších členů Vilímcovy rodiny, rovněž houslistů – manželky Jitky Novákové a syna Libora Vilímce, a jednak virtuózní lesk a leckdy i objevitelská hodnota prezentovaných skladeb. Různě kombinovaná vystoupení všech tří doplňoval zasvěcený a také vtipný komentář Miroslava Vilímce.
Je pravda, že plnohodnotná díla pro trojici houslí (vyskytující se spíše v oblasti instruktivní literatury) v koncertním provedení neslýcháme často. Svým vznikem bývají podnícena převážně domácím muzicírováním, ale jejich hodnota tím nikterak nemusí být umenšena. Příkladem může být čtyřvětá Sonáta G dur pro troje housle francouzského barokního skladatele Josepha Bodina de Boismortiera s určitým podílem polyfonie, jenž od věty k větě slábl, spolu se Sonátou č. 4 F dur pro dvoje housle (spolu s J. Novákovou) o něco mladšího Jeana-Marie Leclaira s jemnou dynamickou diferenciací obou partů. Dílčím vrcholem bylo uvedení Sonáty B dur pro dvoje housle (společně s L. Vilímcem) univerzálně disponovaného francouzského Haydnova vrstevníka, velice talentovaného mulata Chevaliera de Saint-George. Interpretace si dynamicky i výrazem dovedně pohrála s větší propracovaností partů téměř mozartovsky elegantní melodiky. Připomeneme, že badatelsky objevitelská zásluha na uvedení děl tohoto autora, jehož život byl poznamenán přímo dramatickými peripetiemi a osudem, přísluší právě M. Vilímcovi.
O provedení jednoznačně virtuózní skladby Bachaniniana Miroslava Vilímce, vtipně kombinující charakteristické motivické citace i „vycpávkový“ materiál Bachových a Paganiniho sólových houslových kreací, se po přestávce postaral sám autor. V úvodní větě Koncertantního dua g moll, op. 57 pro dvoje housle francouzského skladatele 19. století Charlese de Bériota spolúčinkovala J. Nováková, a právě ona patřičně uplatnila energickou průbojnost melodiky i techniky instrumentačně mistrně koncipované faktury. Obdobně L. Vilímec procítěně vypointoval melodiku známého Salut d’Amour, op. 12 Edwarda Elgara v úpravě pro dvoje housle. M. Vilímec ve svém průvodním slovu připomenul, že v novodobější literatuře houslových duet a tercet mnoho není, o to přínosnější bylo poznání této oblasti výběrem čtyř ze Šesti houslových duet českého současníka Jiřího Temla (1935) při relativní jednoduchosti uplatňujících energický výraz a vtip, i když v mezích instruktivního určení, které je ovšem jednoznačně „o něčem“. Naopak virtuozitou prezentující homogenní zvuk trojice houslí, paganiniovskými krkolomnostmi a temperamentní, rozevlátou melodikou byla definována Navarra, op. 33 „španělského Paganiniho“ 19. století Pabla de Sarasateho, kterou z originálu určenému dvojici houslí s klavírem pro troje housle upravil M. Vilímec. Tomu pro vyvolání náležitě kontrastního účinu předcházela lyrická Gavota (B 164) Antonína Dvořáka psaná pro chvíle odpočinku v kruhu rodiny či přátel. Právě na tento fenomén charakteristicky a exemplárně poukázala rodina Vilímcových důvěrným i dokonale vybroušeným podáním v průběhu celého večera.

ZÁVĚREČNÝ KONCERT
Završení festivalu mělo, nehledě na slavnostnost okamžiku a žánr vybraných skladeb, jimiž byly dvě symfonie a jedno dílo koncertantní, ráz spíše komorní (8. 11., Vysoká škola ekonomická, Vencovského aula). Dodejme, že ku prospěchu autenticity, protože praxe provozování orchestrálních děl v období tzv. vídeňského klasicismu se v porovnání s praxí dnešní vyznačovala redukovanějším obsazením. Tomuto stylovému nároku plně vyhovoval účinkující kolektiv Virtuosi Pragenses Orchestra s uměleckým vedoucím Milanem Lajčíkem. Soubor bude zanedlouho ozdoben padesátiletým jubileem působnosti (založen 1970 houslovým virtuosem a dirigentem Liborem Hlaváčkem). Úvodní Symfonie A dur (KV 201/186) Wolfganga Amadea Mozarta náleží k těm raným symfoniím svého autora, které se poměrně často hrají. Pojednávané provedení se vyznačovalo právě svrchu naznačenými výrazovými kvalitami redukovaného obsazení. Jistě tomu napomohly pouhé dvě dvojice hobojů a lesních rohů. Úvodní věta se vyznačovala křehkou elegancí a prostotou, jistá vřelost se decentně dostavila pomalou větou následující. Obligátně odpočinkový menuet byl tentokrát přece jen vzrušenější a finále proběhlo již plně ve znamení charakteristicky mozartovského vzletu. Koncert pro trubku a orchestr Es dur (Hob. VIIe:1) Josepha Haydna znamená oproti dílu předchozímu znatelný stylový posun jak v početnějším obsazení dechů doplněných tympány, tak ve faktuře díla. Sólový part přednesl vynikající mladý trompetista Milan Smrčka a mj. jsme měli příležitost vyslechnout si jej ve stylovém podání na poměrně málo užívaný nástroj v ladění Es. Soustředěný a přesvědčivý sólistův výkon (brilantní běhy, pečlivá ornamentika, plynulá kantiléna) se dobře pojil s prohloubeným výrazem kolektivního podílu. Závěrem programu a vlastně celého festivalu bylo provedení Symfonie C dur „Jupiter“ (KV 551) W. A. Mozarta, shodou okolností rovněž závěrečného díla z trojice posledních Mozartových symfonií, které je zároveň jeho symfonií rozsahem nejdelší. (Přece jen jsme zalitovali poněkud sušší akustiky kompenzované ozvučením, ale co naplat, danost je danost.) Už první věta předznamenala interpretační kvalitu čtyřvětého celku vhodně volenou vnitřní diferenciací hlasů, rytmickou souhrou v rychlých pasážích a vyváženou symbiózou dechových a smyčcových nástrojů. Druhá věta dýchala decentním a trochu tajemným půvabem a quasitaneční náladu menuetu průběžně provázelo vtipné zdůraznění detailů připomínajících lidový tanec. Zvláště je pak třeba ocenit propracovanost hutné struktury závěrečné věty, zejména v příznačných imitačních pasážích. Závěr skutečně korunoval závěr – i celého festivalu.

Nahoru | Obsah