Hudební Rozhledy

Barenboimův Beethoven pod příkrovem mlhy

Vít Roubíček | 12/18 |Festivaly, koncerty

Po roční pauze Praha přivítala (15. 10.) jednu z ikon současného klasického hudebního byznysu, světoběžníka s argentinskými kořeny Daniela Barenboima. Zatímco vloni zahájil s Vídeňskými filharmoniky Pražské jaro Mou vlastí, letos naplnil Rudolfinum beethovenovským klavírním recitálem. Agentura Nachtigall Artists zaplavila pražské ulice letáky a internet zasvěcenou informací, že přednese mimo jiné Sonátu „op. 3 č. 3“ (takovou ale Beethoven nenapsal, správně Es dur, op. 31, č. 3), načež jsme ve zpoplatněném tištěném programu objevili Sonátu C dur, op. 2/3 (beze slova vysvětlení, bez vloženého korekčního lístku; většina posluchačů pravděpodobně doteď neví, že vyslechla jinou skladbu – Beethoven má ostatně v Es dur hned čtyři sonáty, takže souhrou dvou nepravd se mohli nechat zmást i ti zasvěcení z nich).

Barenboim je totální pódiový introvert, někoho, kdo při hře provozuje méně „návodných“ pohybů těla a kdo si méně libuje v laciných interpretačních efektech, v klavírní extralize stěží potkáte. Je to především výjimečný muzikant, nikdy od něho neuslyšíte cokoli nepřirozeného, něco v nesouladu s vybraným hudebním cítěním, neopájí se extrémy ani tempovými, ani dynamickými, ani neulpívá na kontroverzních detailech, aby „probudil“ auditorium. Klavíristovy interpretační trumfy totiž nespočívají v provokacích, nýbrž vesměs v nenápadné vybranosti, odrážejí umělcovu zralost a téměř bezkonkurenční hudebnickou zkušenost. Pětasedmdesátiletý Barenboim je stále jedním z pódiově nejaktivnějších umělců, jeho kalendář je k nevíře hustý a pestrý, zdroje jeho vitality jsou, zdá se, bezedné. Za jeho největší přednost považuju neomylný smysl pro časoprostor, téměř nikdy neporuší metrum ani rytmus, a to ani v úzkých; někdy hraje – jako každý – špatné noty, ale ve správnou chvíli, vždy sedí pevně v sedle hudebního času.
V samém úvodu Sonáty f moll, op. 2/1, se zablýskla výrazná, až hysterická agogika, recitativní zpomalení konce fráze. Zajásal jsem, takových míst ale koncert poskytl pomálu. Psát o tom, že Barenboim má vybranou tónovou kulturu, že jeho dynamika má nejbohatší škálu od mezzoforte dolů, že jeho technika je spolehlivá navzdory tomu, že určitě netráví osm hodin denně u nástroje, nemá smysl, vše už bylo řečeno. Barenboim hraje „kapelnicky“ v dobrém slova smyslu, jakoby nesólisticky, s vědoucí pokorou vůči skladbě, nadřazuje celek nad detaily, spoustu prvků, které klavíristé obvykle vytěžují, pomine bez povšimnutí, některé si naopak vychutnává (náhlá pianissima, sforzata). Co mne ale zaskočilo, byla přemíra pedálu, zejména v první skladbě, a to dokonce i v některých bězích. To působilo „nečistě“, poslední věta první sonáty tak uběhla v mlžném oparu, nepochopil jsem proč, vždyť nikdo neslyší lépe než Barenboim. Po celý večer jsem měl také pocit, že „bouřlivák“ Beethoven je zvukově trochu „pod dekou“, a pak mi došlo, že na vině asi bude částečně Barenboimův na míru zkonstruovaný a do Prahy ve speciální klimatizované dodávce přivezený steinway. Vedle dobového přímého (tj. nepřekříženého) potahu strun má nejspíš i kladívka vyintonovaná (rozpíchaná) v souladu se zvukovou estetikou 19. století (autorem nástrojového opusu je belgický klavírník Chris Maene). Poslouchali jsme matný diskant a celkově pro potřeby nízké dynamiky vyladěný nástroj (do středu víka klávesnice je intarzován zlatý nápis BARENBOIM, věhlasná značka i jméno úpravce se skromně tísní po straně). No vida, tak už máme vedle „vytjůněných“ audin i klavíry... O této nikoli nevýznamné (a jistě ne levné) okolnosti, z níž vyvěrala atypická zvukovost koncertu, ovšem pořadatel také pomlčel.
Mladší Sonáta Es dur (op. 31/3) přinesla podle očekávání víc barev, potěšily rozkošné a tempově pevné trylkové sekvence, lehkonoze vzdušné pojetí poslední věty připomnělo Richterovy beethovenovské kreace 80. let, jež byly podobně neokázalé, ale v detailech jiskřivější než Argentincovy a nabité neposednou energií. Vrcholem vystoupení byly pomalé věty všech tří sonát, oduševnělé a zvukově i úhozově hýřivé příběhy, jejichž stavitelská brilance byla vše jiné než unylá rutina. Dramaturgickou pointou večera byla Sonáta B dur, op. 106 („Hammerklavier Sonate“), zřídka uváděný a obávaný padesátiminutový kolos, při jehož zmáhání se láme interpretační chleba. První věta v překvapivě opatrném tempu působila nejistě, dotud všudypřítomná vláda samozřejmé suverenity vyprchala, dynamicky explozivní momenty působily nuceně, přibylo nečistot (včetně „laufu“ v následující větě) i malých textových nezdarů. Těžká klavírní atletika není Barenboimův šálek čaje. Po elegantním tečkovaném rytmu druhé věty a po bravurním zvládnutí složité, myslitelsky mnohovrstevnaté stavby volné věty, zářivě lesklé ozdoby koncertu, následovala kruciální závěrečná část s olbřímí fugou. Barenboim věděl, kdy zpomalit, věděl, kdy se opírat o „zarážky“ v textu, nikdy nepustil z ruky tempové otěže, ani v momentech, kdy o čistotě a bezchybnosti nemohlo být řeči; dynamicky fugu rozrůznil tak, že nepůsobila duchamorně, jak se leckdy u velkých fug děje. Jen berličky pedálu mohl klavírista odhazovat častěji a důsažněji. Přesto duch zvítězil nad hmotou, umělec přeskočil klavírní Taxis, občas zavrávoral, ale nespadl. Finále bylo zaujaté, odhodlané a plnokrevné a odškodnilo mne za předchozí rozpaky z jisté výrazové střídmosti, za pocity, že konzumuji vkusnou, požehnanou a zkušenou, ale povadlou profesionální rutinu (s výjimkou první skladby odezněly sonátové expozice bez repetic!), jimž tu a tam nebylo lze nepodlehnout. Velmi sympatický muzikální výkon, událost roku však ani náhodou. Je třeba se ptát, proč má taková umělecká osobnost zapotřebí se tolik rozdávat v pouze nadprůměrné kvalitě. A proč projekt s tak silným komerčním potenciálem podporuje město veřejnými penězi.

Nahoru | Obsah