Hudební Rozhledy

Prodanka dvakrát jinak: V Českých Budějovicích a Opavě

Helena Havlíková | 12/18 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Kristýna Vylíčilová jako výborná Esmeralda

Podzimní sté výročí české státnosti se do dramaturgie našich operních souborů promítlo v posledních letech nebývalým zájmem o Bedřicha Smetanu – nejen třemi inscenacemi Libuše v Brně, Praze a Ústí nad Labem, ale i dvěma Prodanými nevěstami. Naprosto odlišnými: v Budějovicích propadák, v Opavě odvážný příspěvek do diskuse nad uváděním první verze a hledáním tehdejšího znění.

Budějovický propadák
Budějovickou Prodanou nevěstu poškodilo především hudební nastudování Maria De Rose. Ještě víc než v jiných operách, které z pozice hudebního ředitele opery Jihočeského divadla vede, neudržel ani základní souhru, nedbal o intonační přesnost, ani o dynamiku. Z partitury zbyly jen těžkopádně odehrané noty a dávná vzpomínka, kdy úroveň budějovických inscenací zaštiťovali Karel Nosek nebo Petr Chromčák.
Šéf opery Tomáš Studený pozval k režijnímu nastudování Marka Mokoše, ještě nedávno svého studenta na JAMU. Ten si s odhodlanou vervou mládí umanul, že za každou cenu „přeformátuje“ Smetanovu komickou a uštěpačnou anekdotu s temperamentní Smetanovou hudbou na roztříštěné zmatené existenciální drama v šedi scény Andreje Ďuríka a kostýmů Tomáše Kypty. A úplně prohospodařil své dosavadní přednosti herecké práce se sólisty, jak je předvedl například při scénicky pojatém závěrečném koncertu interpretačních kurzů v rámci festivalu Jarmily Novotné v Litni.
V Mokošově pojetí lidé pod jednoduchou linií panoramatu budějovického náměstí sundávají části oblečení, které zřejmě mají vypadat jako kroje, lokálně však obtížně identifikovatelné, strkají je do krabic a kšeftují s nimi. Celé to má na povel Kecal coby sebevědomý šejdíř, jenž se vymyká jednotvárnému černobílému městskému oblečení neurčité současnosti ostatních svým nepadnoucím modrým oblekem a křiklavě žlutými ponožkami. Jeník a Mařenka se do sebe zakoukají a ustaraně si vyprávějí své pohnuté životní příběhy. Do toho se neustále ve stylově nesourodé choreografii Michaely Motlochové motá pět párů tanečníků coby nosičů krabic s těmi odloženými kroji. A zahušťují všeobecné hemžení, když pohybovou posunčinou ilustrují Kecalův popis Vaška („Mladík slušný, mravů tichých“), tanečnice slouží také jako servírky při roznášení lahvového piva (v Budějovicích jak jinak než Budvaru – a to i několika divákům), nebo představují další dívky, které se sápou po popleteném Vaškovi. V barových kostýmech s flitry z nich jsou také účinkující z erotického nočního podniku nevalné úrovně, kteří přišli na náměstí otráveně předvést svou „show“ pod vedením vyzývavého transvestity (Principála). Vašek, kterého pro svou show získali, se však na nekňubu ukáže jako rychle učenlivý, protože pod medvědí kůží odhalí v kostýmu s našitými blyštivými hvězdami rozkrok a smyslně jím zavrtí (což budějovické publikum zjevně pobaveně kvitovalo).
Dovoluji si zapochybovat, že by se dnešní Budějovičáci nechali dojmout tím, jak přivandrovalec (Jeník) lišácky podrazí nejen trapně vychytralého šmejda (Kecala), ale i je. Nebo že by nacházeli úlevný únik z konzumu v tom, že začnou zase nosit kroje. Kroje jako znak návratu od konzumu k tradici v současném jihočeském krajském městě je hodně vychýlená režijní představa.
Alespoň Peter Malý byl typově výstižným mladistvým Jeníkem, byť s útlejším zastřenějším tenorem, zatím bez spolehlivých výšek. Jeho hlas ovšem zanikal vedle ostrého sopránu Kateřiny Špilauer Hájovské, takže nesourodě vyzněla nejen jejich dueta, ale i další ansámbly. Slavný sextet „Rozmysli se, Mařenko“ se při druhé premiéře prakticky rozpadl. A to i vinou režiséra, který umístil sólisty zvukově naprosto nevhodně za stěny tak, že nemohli slyšet ani orchestr, ani sebe navzájem. Ale i v jiných částech opery se role rodičů ocitly mimo současné možnosti Aleše Janigy, Romany Strnadové, Petera Palečka i Dagmar Volfové. David Nykl si užíval šejdíře Kecala až mefistofelsky, jen mu chyběly dostatečně znělé basové hloubky. A třebaže se režie snažila z Vaška kostkovaným oblekem s kalhotami vysoko nad kolena udělat hlupáčka, Martin Javorský do role koktavého kluka humornou nadsázku nevpravil. Komediálním talentem hýří Michael Robotka, ale na rozdíl od jeho kreací v Komorní opeře JAMU zde jeho vystoupení Principála jako transvestity, který „moderuje“ na mikrofon produkci barových tanečnic, působilo trapně. Takže hvězdou nejen show taneční skupiny z erotického podniku, ale celé inscenace se stala Esmeralda díky jiskřivému sopránu Kristýny Vylíčilové.

První verze v Opavě
Ve Slezském divadle přistoupili k Prodané nevěstě úplně jinak. Zvolili první verzi z roku 1866. Smetana ji podle libreta Karla Sabiny strukturoval do dvou dějství (místo definitivních tří) a hudební čísla (kterých bylo celkově méně, bez tanců a v jiném pořadí) prokládal mluvenými dialogy (v konečném znění je upravil na recitativy). Můžeme spekulovat, čím byly další Smetanovy tak mimořádně četné úpravy Prodané nevěsty vedeny, než vznikla během tří let dnes standardně provozovaná čtvrtá verze. Jestli změny vycházely z jeho vlastního přesvědčení, nebo se podřizoval vnějším okolnostem, ať už představitelka Mařenky chtěla další árii nebo doplnil tance v naději na uvedení v Paříži s její tradicí nepostradatelných baletů a pro nastudování v Petrohradu mluvené dialogy nahradil zpívanými recitativy.
Uvádění první verze je ovšem v případě tak známé opery plně legitimní dramaturgické oživení. Tím spíš, že v Opavě pojali návrat po hudební stránce „se vší vážností“. Dirigent Vojtěch Spurný šel v Muzeu Bedřicha Smetany ad fontes a nechal se inspirovat i nejstaršími nahrávkami. I v tomto kontextu bylo velmi vtipné Spurného namaskování jako Bedřicha Smetany.
Spurný se především rozhodl respektovat tempové předpisy, které do partitury zanesl přímo Smetana. V opavském nastudování jsou tak tempa výrazně pomalejší, než jsme dnes zvyklí. Dále redukoval obsazení orchestru a omezil používání permanentního vibrata. Z partitury se tak vylouply nečekané barevné kombinace, melodické fráze i akcenty. Celkovému zvuku pomohlo i umístění orchestru do zadní části. Jeviště až k prvním řadám prospělo i režijní koncepci této „operetní“ verze, která nemusela k divákům překonávat bariéru orchestřiště.
V každém případě je přístup Vojtěcha Spurného výrazným příspěvkem do diskuse o interpretaci Prodané nevěsty. Cedulka s nápisem „Pozor zlý pes!“, kterou Spurnému rozpustilí kluci během představení pověsí na plůtek za záda, je dozajista jen vtipnou nadsázkou toho, s jakou důsledností trval na dodržování svého výkladu historicky poučené interpretace (a do zkoušek prý chodil s metronomem). Se zkušeností operního praktika ze svého dirigentského místa v zadní části jeviště u orchestru přešel před sólisty, aby si ohlídal, že se mu choulostivý ansámbl „Rozmysli se, Mařenko“ nerozpadne.
Z režijního hlediska bylo zajímavé, že dva režiséři, dozajista zcela nezávisle na sobě, aplikovali na inscenace Smetanových oper v roce stoletého výročí české státnosti průřez českou historií až do současnosti. Jiří Heřman v brněnském nastudování Libuše vyšel z památného představení, kterým byl v pražském Národním divadle uvítán 22. prosince 1918 T. G. Masaryk jako čerstvě zvolený prezident a zapojil do inscenace všechny ostatní dosavadní prezidenty, až po Miloše Zemana. Režisér opavského nastudování Prodané nevěsty Lubor Cukr s výtvar-níkem scény Ondřejem Bartošem začali srocováním lidí před představením Prodané nevěsty v letní scéně Novoměstského divadla v červnu roku 1866, jejíž dobový obrázek byl promítán na zadní horizont.
A pak už „Prodanka“ během jednotlivých obrazů „putuje“ časem do první republiky za účasti T. G. Masaryka s projekcí Průmyslového paláce v pozadí. „Zastavuje“ se v Národním divadle pod projekcí zlatého portálu Národ sobě v době, kdy na scénu napochodují pionýři se „souškou“ učitelkou a kdy kulturní politiku komunistického Československa určoval Zdeněk Nejedlý. Dokonce má v inscenaci jako senilní stařec s třaslavým hlasem „projev“ – text Principála (Václav Morys) i s jeho kupletem „Ten staví se svatouškem“. Poslední dějství inscenace se odehrává pod projekcí portálu Slezského divadla, na jeviště se přihrnou lidé v současném oblečení a přiběhne Vašek nejen v medvědí kůži, ale i s maskou Václava Klause. Jako vyjádření trvalé obliby Prodané nevěsty napříč staletími včetně tradičních kostýmů Josefa Jelínka v duchu tradice Karla Svolinského režijní pojetí fungovalo, i když zesměšnění Zdeňka Nejedlého a Václava Klause inscenaci vychýlilo k příliš prvoplánové politické satiře. Cukr ovšem inscenaci zahušťoval přidáváním dalších scének a situací, jejichž hromadění ztrácelo čitelné pointy. Například přidal paralelní, němou, měšťanskou verzi příběhu manželského páru s dcerou a druhého páru se dvěma syny. Jenže když si tyto děti (ve školním věku) začnou hrát během duetu Jeníka a Mařenky „Věrné milování“ s novodobým bublifukem, zbytečně to odvádí pozornost. Inscenace se hemží spoustou dalších situací – Kecal tu má za manželku říznou semetriku, rodinky se fotí s Masarykem, kromě pionýrů se objeví i skauti... Škoda, že Cukr nezaměřil větší pozornost na herecké situace zejména v mluvených částech tak, aby působily přirozeněji bez „operácké“ afektovanosti. Vystačil si jen s chlapáckým popíjením piva, s rukama odhodlaně v bok či jejich rozhazováním a statickým postáváním těch, kteří zrovna nezpívají.
Jana Sibera s průrazným sopránem rozehrála Mařenku jako energickou dívku, která chce mít vše pod kontrolou. Jeník se zastřenějším tenorem Juraje Nociara vedle ní působil až submisivně. Rekvizitou dřevěného koníka na kolečkách, kterého za sebou tahá Vašek, režisér jednostranně „odsoudil“ Víta Šantoru s příjemně znějícím světlým tenorem do role směšného hlupáčka, kterého hravě ovládne temperamentní Esmeralda Terezy Kavecké. Jiří Přibyl si „vychutnal“ Kecala jako ješitného šejdíře a obsáhl v podmínkách Slezského divadla i basové hloubky této role. Manželské páry zůstaly u tradiční charakteristiky dominantních žen – Ludmily a Háty v podání Kataríny Jordy a Lucie Hilscherové – vedle zakřiknutých manželů – Krušiny a Míchy v podání Alexandra Vovka a Dalibora Hrdy.
Smetanova geniální česká národní opera láká k adaptacím, parafrázím, parodiím, ale i hledání nových souvislostí. A přesvědčit o novém přístupu v případě právě této opery je u nás zatraceně těžké. Prodaná nevěsta ovšem vydrží kdejaké zacházení. To budějovické ale už bylo za hranou, a to i jako snaha o hledání nových vrstev této zlidovělé opery. A právě odkrývání dalších interpretačních výkladů, v opavském případě opřených o autentické prameny, bylo díky hudebnímu nastudování Vojtěcha Spurného hlavním přínosem inscenace Slezského divadla.

České Budějovice, Jihočeské divadlo – Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta. Hudební nastudování a dirigent Mario De Rose, režie Marek Mokoš, scéna Andrej Ďurík, kostýmy Tomáš Kypta, choreografie Michaela Motlochová, sbormistr Martin Veselý. Premiéra 12. 10. 2018, psáno z 2. premiéry 13. 10. 2018.

Opava, Slezské divadlo – Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (první verze z roku 1866). Hudební nastudování Vojtěch Spurný, režie Lubor Cukr, scéna Lubor Cukr a Ondřej Bartoš, kostýmy Josef Jelínek, dramaturgie Jana Andělová Pletichová, sbormistr Kremena Pešakova, choreografie Martin Tomsa. Premiéra 21. 10. 2018.

Nahoru | Obsah