Hudební Rozhledy

Mojžíš, Áron a virtuální Zlaté tele

Robert Rytina | 12/18 |Zahraničí

Zleva Lance Ryan (Áron) a Sir John Tomlinson (Mojžíš)

Už z časů povinné školní docházky si jistě všichni pamatujeme základní poučku, že každý přehledně strukturovaný text se skládá z částí „úvod – vlastní stať – závěr“. Prosím proto o odpuštění za nedočkavost, s níž vám naservíruji závěr hned úvodem. Abych tedy nenapínal: nová inscenace opery Arnolda Schönberga Mojžíš a Áron v Semperově opeře v Drážďanech je událostí, která opět potvrdila, že necelých sto padesát kilometrů od Prahy se opravdu dělá hudební divadlo na skutečně světové úrovni. Už jen jména tvůrců a protagonistů uvedené produkce dávala s předstihem tušit, že se saská operní scéna rozhodla vypravit první premiéru sezony 2018/2019 v tom nejlepším možném balení. Režii svěřila poprvé ve své historii proslulému katalánskému skandalistovi (a dnes už v tomto oboru klasikovi) Calixtu Bieitovi, hudební nastudování pak prominentnímu americkému maestrovi Alanu Gilbertovi (v letech 2009–2017 šéfdirigentu Newyorské filharmonie). Pro titulní úlohy byli ohlášeni sólisté takřka ideální: basista Sir John Tomlinson, pro nějž je Mojžíš jednou ze životních rolí, a představitel Árona Lance Ryan, uznávaný zejména jako wagnerovský hrdinný tenor. A pokud vzbuzovala uvedená jména nemalá očekávání, lze bez potíží konstatovat, že je nejen naplnila, ale do značné míry i překonala.

Chvályhodný je samozřejmě už sám záměr Mojžíše a Árona v Semperově opeře uvést. Nedokončené, ale přesto grandiózní dílo Arnolda Scönberga z let 1930 až 1932 se kvůli svým značným provozovacím nárokům na jevištích neobjevuje tak často, jak by si nepochybně zasloužilo. Svou roli zde jistě hraje i jistá předpojatost před autorem coby hudebním modernistou, jehož vrcholné skladatelské kreace charakterizují – pro tradiční milovníky opery značně podezřelé – výrazy typu „atonalita“, „dodekafonie“ nebo „dvanáctitónový systém.“ Jenže každý, kdo vnímá operu jako živé a komplexně dramaticky, vizuálně i hudebně působivé divadlo, musí časem uznat, že Schönberg byl zkrátka operním skladatelem par excellence. U nás jsme už například měli možnost seznámit se několikrát se strhujícím monodramatem Očekávání (Erwartung, 1909), naposledy přede dvěma lety v Brně ve vynikající režii Davida Radoka. V hutné expresionistické partituře je ukrytý neobyčejně silný a působivý příběh ženy, která sama v lese hledá svého milého, jehož najde na závěr mrtvého. O dvacet let později dovedl skladatel svůj operní styl k ještě větší dokonalosti, když právě v biblickém příběhu podle Druhé a Třetí knihy Mojžíšovy nalezl námět pro monumentální podobenství o lidské pokoře před Bohem i o tom, jak snadné je o ni přijít, nebo se jí zbavit. Je zvláštní, že se toto dílo, považované dnes už za jeden z nejdůležitějších operních milníků 20. století, dostalo do obecného povědomí až relativně pozdě. Po prvním jevištním uvedení v Curychu v roce 1957, tedy šest let po Schönbergově smrti, to byla vlastně až osmdesátá a devadesátá léta, během nichž se dvouaktový (respektive různě upravený či dokomponovaný) fragment Mojžíše a Árona definitivně etabloval na světových scénách.
A že je to nějak úctyhodný fragment... Pro provozování této zhruba dvouhodinové opery je kromě výjimečně pěvecky i herecky disponovaných ústředních představitelů zapotřebí okolo dvaceti dalších sólistů, obří pěvecký sbor včetně sboru dětského a orchestr velkého symfonického obsazení. Osobně mám za to, že Schönbergova partitura obsahuje dílo tak silné a působivé, že by bez potíží vyniklo i v koncertní podobě. Podaří-li se nicméně Mojžíše a Árona také zajímavě inscenovat, je to jen další důkaz existence skutečného Gesamtkunstwerku, jehož „nedostatečné divadelnosti a spíše oratorního charakteru“ se autor obával naprosto zbytečně.
Režisér Calixto Bieito přistoupil v Drážďanech k inscenování „Mojžíše“ navzdory své pověsti programového znásilňovatele operních libret i diváckého vkusu neobyčejně pokorně. Hrací prostor uzavřel do tří stěn z na bílo natřených prken s tím, že se zadní stěna může naklonit do hloubky jeviště, a vytvořit tak přirozený horizont (scéna Rebecca Ringst). Právě zde zastihujeme na počátku Mojžíše, postaršího vousatého muže ve tmavém obleku, který si z Božích úst (tedy v podání sólistů v bočních lóžích a sboru na galerii) vyslechne svůj úkol: osvobodit vírou v Hospodina izraelský lid a dát mu sílu dokončit putování pouští z egyptského otroctví. Jeho bratr Áron má být tím, kdo bude Mojžíšova slova šířit mezi lid tak, aby je pochopil. Brzy se setkáme jak s „lidem izraelským“, tedy s obří lidskou masou, oděnou do nevýrazného ošacení jakéhosi městského proletariátu (kostýmy Ingo Krügler), tak s Áronem, hladce oholeným a elegantně oblečeným mužem v nejlepších letech. Celý první akt buduje Bieito velice důsledně, zejména je zajímavý obraz vnitřních změn, jimiž procházejí Mojžíš, Áron i zástup, který se dlouho nemůže smířit s myšlenkou, že se má klanět Bohu, jehož nikdy neviděl a nemůže ho ani zobrazit. A tak zatímco Mojžíš čím dál tím více pociťuje tíhu svého nelehkého úkolu, což ho přivádí až téměř k fyzickému utrpení, začne si z počátku nervózní a nejistý Áron svou roli zprostředkovatele Božích myšlenek mezi širokou masou vysloveně užívat... Na konci aktu už za ním dříve rozháraný zástup pevně stojí jako lid, pevně přesvědčený o své víře v Hospodina.

Druhé dějství však zastihuje Izraelity Mojžíšem opuštěné – nevrátil se dosud z hory Sinaj, kam ho Bůh povolal, a mezi lidmi se teď šíří nepokoj a zmatek. Úspěšný mediátor Áron se proto podvoluje potřebám „dát lidu viditelného Boha“ a dá pokyn k vyrobení a následnému uctívání Zlatého telete. A jak si s touto výzvou poradil Calixto Bieito? Možná trochu povrchně a polopaticky, nicméně vizuálně velmi působivě: modlami se stávají nahá těla muže a ženy, zabalená do igelitu. Igelitem je omotaná i nahá dívka, jíž Áron vyrve srdce z těla a předhodí ho lidem jako symbol vykonané oběti. Tím pravým Áronovým „dárkem“ pro jeho národ je ovšem pytel (samozřejmě igelitový), napěchovaný brýlemi, sloužícími ke sledování virtuální reality. Izraelité tak odhazují všechen stud – někteří i šaty – a s brýlemi na očích se propadají do nového krásného světa, plného úžasných potěšení i pokušení. Ty mohou vidět diváci díky projekci, promítané na celou plochu jeviště: zjevují se tu různé heretické nápisy („Be God“), číselné a textové řady softwarových programů, nebo prostě jen stylizované obrazy, evokující nicnedělání, poživačnost a nespoutanou erotiku (video Sarah Derendinger). Doprostřed těchto virtuálních orgií však z čista jasna vstoupí Mojžíš, vykáže zhýralý lid stranou a osamí na scéně s Áronem. Obviňuje ho, že zradil Boží zákony, nicméně jeho bratr se hájí tím, že lid potřebuje Boha, kterému bude rozumět a bude cítit jeho blízkost. Zoufalý Mojžíš ničí desky s Božími přikázáními, které si přinesl ze Sinaje (v této koncepci roztrhá svůj zápisník). Že nebudou další osudy izraelského lidu jednoduché, dokáže i déšť kamení, který se mezi oba bratry doslova snese z nebes. V režisérově pojetí má příběh otevřený konec: Áron se opět uchýlí do svého igelitového království s virtuálními brýlemi, zatímco Mojžíš se skloní ke svému roztrhanému zápisníku, v němž snad opět najde odpovědi na své otázky...
Režie tak podle mého názoru zobrazuje děj opery velmi přehledně, pochopitelně a vždy na velmi přijatelné „hraně vkusu“ – Mojžíš a Áron je konečně dílo zamýšlené svým tvůrcem jako cíleně kontroverzní, takže pohoršovat se nad nahotou či krví na jevišti zde opravdu není zcela namístě. A to zvláště, když režisérovu koncepci zcela famózním způsobem doplňuje hudební složka inscenace. Dirigent Alan Gilbert udržuje v orchestru neustálé napětí, které dokáže úžasně gradovat ve velkých sborových scénách i pasážích „tance kolem Zlatého telete“. Zároveň má dokonale pod kontrolou i méně efektní, ale zato dějově důležité dialogové scény Mojžíše a Árona. Sächsische Staatskapelle Dresden nezůstala barvité partituře nic dlužna a mám za to, že by si toto pojetí díla zasloužilo video či audiozáznam, který by ho uchoval pro budoucnost. Měl by na něj svrchované právo i fenomenální Staatsopernchor pod vedením sbormistra Jörna Hinnerka Andersena, doplněný pro tuto příležitost ještě o tři další sborová tělesa. Sbor je podle mého názoru nutno chápat jako skutečného protagonistu celého příběhu, a drážďanské „spojené sborové síly“ zde podaly jasný důkaz o tom, že disponují vynikajícími a mimořádně ukázněnými vokalisty, stejně jako schopnými herci.
O Siru Johnu Tomlinsonovi i Lanci Ryanovi už byla řeč na začátku, takže jen doplním, že první si s téměř mluveným Mojžíšovým „Sprechgesangem“ poradil se svým obvyklým nasazením i nepřehlédnutelným osobním charismatem, zatímco ten druhý vybavil svého Árona ušlechtilou kantabilitou a vykreslil ho jako snadno čitelný archetyp současných politiků. Výrazné výkony na jevišti podaly také sopranistka Tahnee Niboro jako Mladá dívka (režisér jí přiřkl roli symbolické postavy, vyjadřující pocity a stavy, převládající v Izraelitech podle momentální situace) a mezzosopranistka Christa Meyer v úloze Nemocné ženy. Potěšitelná byla také přítomnost dvou českých pěvců. Pro mezzosopranistku Štěpánku Pučálkovou byla role Druhého sólového hlasu jejím jevištním debutem v Semperově opeře, kde je od letošní sezony ve stálém angažmá a kde ji vbrzku čekají i úlohy Mercedes v Carmen, Urbaina v Hugenotech a role v nové opeře 4.48 Psychose. Barytonista Jiří Rajniš ml. je členem tzv. Mladého ansámblu Semperovy opery už od sezony 2017/2018 a od té doby se zde představil jako Schaunard, Moralés nebo Fiorello; v Mojžíši a Áronovi mu byl svěřen part Pátého sólového hlasu. Další kroky obou mladých zpěváků na jevišti prestižní evropské operní scény bude jistě zajímavé sledovat i do budoucna.
Jak už bylo řečeno výše, závěr tohoto pojednání už máme úspěšně za sebou. Zbývá tedy jen vyjádřit lítost, že poslední letošní představení zdařilé inscenace proběhlo 15. 10. a v této sezoně už žádná další v plánu nejsou. Objeví-li se tedy Mojžíš a Áron v hracím plánu i v sezoně 2019/2020, doporučuji neváhat a do blízkých Drážďan se určitě vypravit!

Dresdner, Semperoper – Arnold Schönberg: Moses und Aron (Mojžíš a Áron). Hudební nastudování Alan Gilbert, režie Calixto Bieito, scéna Rebecca Ringst, kostýmy Ingo Krügler, světla Michael Bauer, video Sarah Derendinger, sbormistr Jörn Hinnerk Andersen. Psáno z premiéry 29. 9. 2018.

Nahoru | Obsah