Hudební Rozhledy

Salzburger Festspiele

Hana Jarolímková | 12/18 |Studie, komentáře

Pohled na komplex festivalových domů s dominantou hradu Hohensalzburg

Úvodem...
Naše čtyřleté setkávání se zahraničními hudebními festivaly zakončí jedna z nejvýznamnějších, ne-li vůbec nejprestižnější přehlídka klasické hudby současnosti, Salcburské slavnostní hry. Už místo, kde je plných devadesát osm let pořádána, je samo o sobě díky skvostné architektuře a zasněženým vrcholkům hor, které jej obepínají, nádherné a navíc proslulé řadou unikátních historických památek. Kdo do Salcburku přijede, jistě neopomene projít věčně turisty přeplněnou Obilnou uličku, kde ve 3. patře jednoho z krásně udržovaných domů spatřil světlo světa malý Wolfgang, nebo na druhé straně řeky náměstí Makartplatz (dříve Hannibalplatz), kde stojí zase tzv. Dům tanečního mistra, v němž tento výjimečný hudebník posléze několik let (od roku 1773 do 1781, kdy se přestěhoval do Vídně) bydlel. Chůze po kamenité dlažbě ale brzo unaví, tak asi nikdo nepohrdne návštěvou již na počátku 18. století Italy založené kavárny Tomaselli nebo romantikou konce 19. století vydechující kavárny Fürst, stojící na starém tržišti a proslavené výrobou slavných čokoládových bonbónů, nesoucích jméno jak jinak než po Mozartovi. A nakonec, není čemu se divit, vždyť nejen duchovní stravou živ je člověk... Nepočítaně příležitostí se tu ale najde i pro ty, kteří kromě těch největších lákadel, k jakým patří zmíněný okruh po Mozartových stopách, výlety lodí na zámek Helbrunn či lanovkou na středověkou pevnost Hohensalzburg se základy z 11. století, chtějí navštívit i o něco poklidnější místa: a to nejen galerie a muzea, ale třeba i Kapucínský vrch, malebný hřbitov sv. Šebestiána, kde jsou pochováni Mozartův otec Leopold a Mozartova žena Constanze, nebo starý hřbitov sv. Petra (Petersfriedhof), ležící na úpatí Mnišské hory, do jejíchž skalních stěn jsou vytesány katakomby z období raného středověku a kde kromě jiných nalezli poslední místo odpočinku např. slavný italský architekt Santino Solari (projektoval Hellbrunn a Salcburský dóm), Michael Haydn a Mozartova sestra Nannerl. Ke spočinutí však vybízí rovněž neuvěřitelné množství kostelů, pocházejících z nejrůznějších období stavitelského umění od slohu románského až po nejrozmanitější styly moderní. Ne nadarmo je také díky tomu někdy toto půvabné město na řece Salzach, které je od roku 1997 součástí Světového kulturního dědictví UNESCO, nazýváno „Římem severu“!

Osterfestspiele, Salzburger Festspiele Pfingsten, Mozartwoche
Vraťme se však k Salcburku jako k významnému hudebnímu centru, jímž bylo sice díky štědré církevní podpoře již dávno před Mozartem, ale v současnosti nemá ve světě patrně obdoby. Kromě Salcburských slavnostních her se tu totiž pořádají každoročně ještě tři další významné hudební svátky, které letním festivalem vrcholí.
Dva z nich, u jejichž zrodu stál Herbert von Karajan, jsou spojeny s důležitými křesťanskými svátky. První probíhá od předvečera Květné neděle do Velikonočního pondělí již jednapadesát let (od roku 1967) a nazývá se Velikonoční festival neboli Osterfestspiele. Berlínskou filharmonii, pro jejíž prezentaci Karajan tuto přehlídku svého času založil, vystřídala roku 2013 jako rezidenční orchestr Staatskapelle Dresden a do čela se jako umělecký ředitel festivalu postavil její šéfdirigent Christian Thielemann. Úspěchy operních produkcí (Parsifal, Arabella, Sedlák kavalír a Komedianti či Valkýra) i špičkové koncertní programy, které jeho působení provázejí, svědčí o tom, že festival na sebe poutá pozornost široké veřejnosti zcela oprávněně. A to podobně jako druhý, o šest let mladší Svatodušní festival čili Salzburger Festspiele Pfingsten, jehož první ročník proběhl v roce 1973 a který vyplňuje pět dnů o Letnicích (v příštím roce 7.–10. 6.). Významnou změnu v jeho nedávné umělecké historii znamenal především rok 2012, kdy dirigenta Riccarda Mutiho, který tehdy působil ve funkci intendanta, nahradila mezzosopranistka Cecilia Bartoli. Tato skvělá temperamentní umělkyně totiž pojímá tuto čtyřdenní událost z konce května či počátku června jako pestrý kaleidoskop nejen operních inscenací a koncertů, ale také workshopů, výstav či filmových projekcí, spjatých vždy s nějakým konkrétním tématem (příští rok Voci celesti – Himmlische Stimmen/Nebeské hlasy).
Nejstarším z trojice festivalů, jež doplňují letní, nejdelší a nejbohatší hudební hostinu, je tzv. Mozartův týden, tedy Mozartwoche, jenž se většinou ve Velkém sále Mozartea koná vždy v termínu, který při zahájení o pár dnů předchází 27. leden, tedy den Mozartova narození, a jeho závěr spadá do prvních dnů února. Byl založen v roce 1956, kdy se slavilo dvě stě let od Mozartova příchodu na svět, a už tehdy byla hlavní hybnou silou projektu Nadace Mozartea Salcburk (Stiftung Mozarteum Salzburg). Festival tehdy otevřela inscenace Idomenea v nastudování Vídeňských filharmoniků v čele s Karlem Böhmem a v režii Oscara Fritze Shuha. A i když se festival může od svých počátků chlubit vysokým standardem (letos se na něm představili např. András Schiff, Daniel Barenboim, Piotr Anderszewski, Vídeňští filharmonikové s Valerijem Gergijevem, Angličtí barokní sólisté se Sirem Johnem Eliotem Gardinerem ad.), období, v němž se koná, ho spíše předurčuje pro domácí než turistické publikum. Nicméně uvidíme, jestli se to v příštích letech třeba nezmění. I v čele tohoto festivalu totiž dojde ke změnám, kdy dosavadní uměleckou šéfku festivalu a ředitelku Nadace Mozartea Maren Hofmeister vystřídá v roce 2019 nový intendant. A bude jím umělec, jenž hýří plány a nápady jako málokdo: slavný mexický tenorista Rolando Villazón.

Salzburger Festspiele
Vrcholem všech těchto hudebních festivalů, konaných v Mozartově a Karajanově rodišti, a zároveň jakousi třešničkou na pomyslném čtyřpatrovém dortu, jsou Salcburské slavnostní hry (Salzburger Festspiele), jež zároveň představují i nejvýznamnější kulturní událost celého Starého kontinentu. Konají se vždy plných pět týdnů od konce července do konce srpna a nabízejí lahůdky ze tří uměleckých žánrů: činohry, koncertních projektů a opery. Řada z nich je již dávno před zahájením festivalu beznadějně vyprodána, a tak se každý rok před budovami, kde se vše odehrává, setkáváme s postávajícími nešťastníky, kteří v rukou drží kartičky se slovy Suche Karte... Hlavní festivalové akce se odehrávají ve třech prostorách v ulici Hofstallgasse, z nichž nejstarším je Felsenreitschule, a nejmladším Haus für Mozart. Největší z nich, Grosses Festspielhaus, byl otevřen roku 1960.
Pomineme-li rok 1877, do kterého spadají původní nesmělé festivalové krůčky, posléze však až do roku 1910 a poté opětovně do konce první světové války na dlouho přerušené, za jeho znovuzrození můžeme považovat 22. srpen 1920. Tehdy bylo na nádvoří před katedrálou sv. Ruperta a Virgila neboli Salcburským dómem, s jehož stavbou v nynější barokní podobě se započalo již roku 1614, divákům poprvé představeno drama Jedermann básníka a dramatika Huga von Hofmannsthala. Tedy vedle skladatele Richarda Strausse, režiséra Maxe Reinhardta, scénografa Alfreda Rollera a dirigenta Franze Schalka jednoho ze zakladatelů nové éry festivalu, jež zůstává Jedermannovi, zařazovanému (mimo léta 1938–1945, kdy byl nacisty zakázán) vždy na zahajovací večer přehlídky, věrna dodnes. V dalších letech se např. v katedrále hrálo Mozartovo Requiem (1921) a v Městském divadle Don Giovanni, Così fan tutte, Figarova svatba (1922), Don Pasquale v nastudování Bruna Waltera (1925) či La serva padrona a Ariadna na Naxu (1926).

Felsenreitschule, Grosses Festspielhaus, Haus für Mozart
Rok 1926, kterým jsme zatím v tomto letmém přehledu skončili, však přinesl v historii festivalu zásadní změnu. Max Reinhardt totiž přišel tehdy s ideou využívat původně Zimní jezdeckou školu (Winterreitschule), vybudovanou v roce 1693 za éry knížete-arcibiskupa salcburského Jana Arnošta z Thun a Hohenštejna, pro potřeby divadelních představení. Návrhem stavby, díky Reinhardtovi později přetransformované na Letní jezdeckou školu (Sommerreitschule – Felsenreirschule), byl pověřen architekt Johann Bernhard Fischer (později z Erlachu), který nechal do skalní stěny Mnišské hory, z níž se těžil kámen pro stavbu katedrály, vytesat ve třech podlažích 96 arkád, z nichž návštěvníci přihlíželi jezdeckým exhibicím. Prvním představením v rámci Salcburského festivalu byl v tomto novém prostoru, kde arkády sloužily už pouze jako uchvacující pozadí (odtud tehdejší označení „Pavlačové jeviště“), Goldoniho Sluha dvou pánů. Dalšími významnými mezníky v historii Felsenreitschule byl rok 1933, kdy architekt Clemens Holzmeister navrhl pro legendární Reinhardtovu produkci Goethova Fausta tzv. Fauststadt (Faustovo město), a rok 1948, kdy tu Herbert von Karajan dirigoval první operní představení, Gluckova Orfea a Eurydiku.
Clemens Holzmeister se ujal i významných stavebních úprav v roce 1937 a zejména pak v letech 1968–1970, kdy byla např. nad prostorem Jízdárny nainstalována i lehká zatahovací střecha proti dešti a hluku z ulice, a prvním představením, jímž se zrekonstruované prostory Felsenreitschule znovu otevřely, byl pod taktovkou Karla Böhma Beethovenův Fidelio. Zmíněná střecha pak byla v letech 2010 až 2011 vyměněna za novou moderní konstrukci. Díky tomu získal festival dalších 700 m2 využitelného prostoru pro techniku a zkušební místnosti. Samotná střecha, navržená týmem architektů HALLE 1, kteří za to v roce 2012 dostali architektonické ocenění spolkové země Salcbursko, sestává ze tří povrchů mobilních segmentů a v průběhu šesti minut se může vysunout na pět teleskopických ramen. Hlediště nabízí 1412 míst k sezení a 25 míst k stání a od roku 2006 sdílí foyer, tedy nádherný Sál Karla Böhma, jehož 600 m2 zabírající strop zdobí fresky Michaela Rottmayra a Christopha Lederwasche, s Domem pro Mozarta.
Další stěžejní prostor festivalu, Velký festivalový dům (Grosses Festspielhaus) je opět dílem rakouského architekta Clemense Holzmeistera, podle jehož plánů se stavěl v letech 1956–1960. Začátky, kdy se muselo opět začít tesat do skály Mnišské hory, k níž se stavba přimyká, vůbec nebyly jednoduché. Vytěžilo se tehdy rovných 55 000 kubických metrů kamene! Z dřívějších stájí pro koně, které v současnosti připomíná pouze mozaika s koňskými hlavami na podlaze, se vytvořilo foyer a celková délka domu, díky níž a více než 2200 místům pro diváky patří k největším koncertním sálům na světě, je 100 metrů. Kromě hudebních lahůdek však jeho vnitřní prostory nabízejí úctyhodný počet uměleckých děl. Patří k nim např. alegorie Divadlo a Hudba sochaře Wandera Bertoniho, vytesané z kararského mramoru, čtyři obrovská plátna ve tvaru kříže Roberta Longa, nádherné keramické plastiky Arna Lehmanna, ocelový reliéf Vlys 12 tónů na počest Antona von Weberna od Rudolfa Hofleh-nera či nástěnné malby Wolfganga Huttera a Rudolfa Plattnera. Dům byl slavnostně otevřen 26. 7. 1960 uvedením opery Richarda Strausse Růžový kavalír, kterou opět nastudoval Herbert von Karajan.
Nejnovější budovou ze tří hlavních festivalových prostor je Dům pro Mozarta (Haus für Mozart), určený speciálně k provádění Mozartových oper, z čehož při jeho budování vycházely i specifické požadavky na jeho akustiku. Kromě vibrující podlahy, dosažené židlemi umístěnými na podpěrách, byly splněny zejména sešikmením postranních stěn s nerovnoměrným povrchem podle vzoru starých barokních divadel. Dům vznikl kompletním přebudováním bývalého Holzmeisterova Malého festivalového domu z 20. let, kterého se ujali Wilhelm Holzbauer, Holzmeisterův žák, a François Valentiny. Hlavní změnou, která určovala jejich koncepci, prošly zejména vnitřní prostory, kdy v hlavním foyeru, zdobeném sedmnáctimetrovou pozlacenou lamelovou stěnou, skrze jejíž otvor je vidět obrys Mozartovy hlavy, se díky vysokým oknům otevírá pohled na město, stejně jako ze Salcburské kulisy vybudované na střeše a ve výklencích zdobené gobelíny Antona Koliga. Krásný je rovněž prostor zvaný Faistauer-Foyer s nově zrestaurovanými, za nacistické okupace odstraněnými a v důsledku toho z velké části značně poškozenými freskami salcburského malíře Antona Faistauera, jemuž konkurují i velké bronzové reliéfy Josefa Zenzmaiera, umístěné nad portály, scény z několika Mozartových oper i kamenné masky Jakoba Adlharta před vchodem. Zpřístupněna byla i terasa, a tak ani nepřekvapuje, že výše rozpočtu těchto stavebních úprav přesáhla 29 miliónů eur. Dům s téměř 1600 místy 25. 7. 2006 (tedy v roce 250. výročí Mozartova narození, kdy festival uvedl všech jeho dvaadvacet oper, z nichž třináct zaznělo v premiérách) slavnostně otevřela Figarova svatba v nastudování Nikolause Harnoncourta a režii Clause Gutha.

Ještě trochu historie, slavných jmen a výjimečných projektů
Pokud ve velmi stručném nástinu historie, do níž jsme vstoupili kapitolou o nejdůležitějších festivalových domech, navážeme na rok 1926, tak z dalších let byl jistě významný rok 1933, kdy byla na festivalu poprvé uvedena – u příležitosti 50. výročí skladatelova úmrtí – opera Richarda Wagnera (Tristan a Isolda). Důležité období rovněž představovala léta 1934 až 1937, tedy éra Bruna Waltera, v jehož nastudování zazněl na jejím počátku vůbec poprvé Don Giovanni v italštině, a Artura Toscaniniho, který tu třemi orchestrálními koncerty tehdy debutoval. Opravdu těžká období pak představovala válečná léta 1938 (tehdy festival zahájili pod Furtwänglerovou taktovkou Mistři pěvci norimberští) až 1945, kdy z festivalu zmizela jména Reinhardt, Walter či Toscanini a objevil se např. Karl Böhm. V roce 1939, kdy jej navštívili Goebbels a hned po té Hitler, Bormann a Speer, musel být festival ukončen vzhledem k napadení Polska 1. září místo plánovaného 8. září už 31. srpna. V roce 1940 pak proběhlo pod názvem Salcburské kulturní léto pouze 14 dnů koncertních programů Vídeňské filharmonie za řízení Furtwänglera, Knappertsbusche, Böhma a Franze Lehára a Salzburg Stadttheater byl povýšen a přejmenován na Landestheater. V roce 1941 se festival vrací k původní koncepci a v roce 1942 se uměleckým ředitelem stává Clemens Krauss. O rok později je festival podle Hitlerova dekretu přejmenován na Salcburské léto divadla a hudby, ovšem hned v následujícím roce je zrušen. Proběhla pouze neoficiální premiéra Straussovy opery Láska Danae, nastudovaná ke skladatelovým osmdesátinám, a jeden orchestrální koncert, Brucknerova „Osmá“ s Vídeňskými filharmoniky a Walterem Furtwänglerem. Hned v létě 1945 však dochází k oživení festivalu a v příštím roce k návratu Jedermanna na jeho úvod i k návratu trojice hlavních festivalových zakladatelů do vedení. Řada ve válečných letech angažovaných dirigentů včetně Karajana, který roku 1933 vstoupil v Salcburku do nacistické strany, je v této době na černé listině, ale postupně se vše zklidňuje a dostává do normálních kolejí...
Program festivalu je čím dál obsažnější a pestřejší a stává se centrem těch opravdu nejšpičkovějších umělců. V roce 1968 zde např. v Sedláku kavalírovi debutuje pozdější režisérská legenda Jean-Pierre Ponnelle, jsou uváděny nejrůznější premiéry, nezapomíná se na výročí (např. letos na nedožité sté narozeniny rakouského skladatele Gottfrieda von Einem, na jehož počest zazněla v nastudování skladatelova žáka HK Grubera v jediném koncertním uvedení opera Proces), ani na výstavy, které jsou čas od času pořádány k výjimečným projektům, jako např. v roce 2005 k Franzi Schrekerovi, jehož inscenace Die Gezeichneten dodnes patří k mým nejsilnějším festivalovým zážitkům. Vedle standardního repertoáru patří k hlavní dramaturgické linii i pravidelné uvádění hudby současné či – zvláště v oblasti opery – titulů, jež se v podstatě na světových pódiích do programu nezařazují či jsou uváděny jen velmi sporadicky. Vzpomeňme např. na skvostně provedenou operu Luigiho Nona Al gran sole carico d’amore v režii Katii Mitchell (2009), Rihmova Dionysa v režii Pierra Audiho (2010), Zimmermannovy Die Soldaten v režii Alvise Hermanise (2012), který byl rovněž o rok později pověřen režií opery Gawain Harrisona Birtwistla, či nevšední dílo Die Eroberung von Mexico Wolfganga Rihma – vše v hudebním nastudování geniálního Inga Metzmachera. K zajímavým projektům patří samozřejmě i titul The exterminating Angel Thomase Adèse na libreto psané podle Luise Buñuela a Luise Alcorizy, nastudovaný v roce 2016 samotným autorem, či z posledních dvou let Lear Ariberta Reimanna v režii Simona Stoneho a pod taktovkou Franze Welsera-Mösta a The Bassarids Hanse Wernera Henzeho v režii Krzysztofa Warlikowského a podobně jako Die Gezeichneten nastudované Kentem Naganem.

Organizační zázemí, sponzoři a statistika letošního ročníku
Již třiadvacet let stojí v čele Salcburského festivalu Helga Rabl-Stadler, která byla do této funkce jmenována 26. 1. 1995 a přede dvěma lety jí byla smlouva jednohlasně prodloužena až do roku 2020. Spolupracovala již s celou řadou intendantů, z nichž vzpomeňme např. na Petera Ruzicku, Jürgena Flimma, Alexandera Pereiru či současného Markuse Hinterhäusera, který zde ve funkci uměleckého ředitele působí od roku 2016. K hlavním sponzorům nyní patří firmy Nestlé (od 1991), Audi (od 1994), Siemens (od 1995 do 1998 jako sponzor jednotlivých projektů, od 1999 hlavní sponzor) a Rolex, která od nástupu Cecilie Bartoli v roce 2012 na místo intendantky podporuje Svatodušní festival. A pokud bychom si chtěli vytvořit alespoň základní představu o statistikách letošního ročníku, tak tady je pár čísel. Letos se odehrálo ve 42 dnech celkem 206 představení, z nichž 38 bylo operních, 58 činoherních a 89 koncertních (využívajících i prostory Kollegienkirche či Stiftung Mozarteum a obsahujících celkem 14 řad včetně např. samostatného cyklu Vídeňských filharmoniků, hostujících orchestrů, komorních či sólových koncertů, písňových večerů, matiné s díly Mozarta i cyklus, věnovaný Beethovenovi), 1 galavečer a 20 dětských programů. Prodalo se přes 224 000 vstupenek v rozmezí od 5 do 450 eur a celkový rozpočet dosáhl téměř 61 milionů eur (60,81), z čehož necelých 17 milionů do festivalu investovaly Rakouská republika, Salcbursko a město Salcburk.

Česká díla a čeští a slovenští umělci na festivalu
Festival po celou dobu svého trvání, jak již bylo řečeno, angažuje ty nejlepší umělce z celého světa, kteří z většiny představení či koncertů, mluvíme-li o hudebních projektech, vytvoří zcela výjimečný zážitek. Konkurence je samozřejmě obrovská, vždyť dostat angažmá v této Mekce klasické hudby je nejenom snem snad každého hudebníka, ale rovněž jedním z vrcholů jeho kariéry. Je potěšující, že se to podařilo i některým našim umělcům – a to včetně skladatelů.
Takovým výjimečným večerem bylo pro nás určitě v historii festivalu první uvedení Rusalky v Domě pro Mozarta v roce 2008 s Franzem Welserem-Möstem na dirigentském stupínku a Camillou Nylund a Piotrem Beczałou v hlavních rolích (menších rolí se zhostili Adam Plachetka jako Hajný a Hannah Ester Minutillo jako Třetí žínka). Neméně hřejivý pocit jistě vyvolávala v roce 2011 do programu zařazená Janáčkova Věc Makropulos v hudebním nastudování Esy-Pekky Salonena, režii Christopha Marthalera a s Angelou Denoke v roli Emilie Marty (Aleš Briscein tehdy ztvárnil postavu Janka), jíž o deset let dříve předcházela Janáčkova Jenůfa, které se ujal Sir John Eliot Gardiner a hlavní roli nastudovala vynikající Karita Mattila. I zde jsme se mohli setkat s českými pěvci, byť opět pouze v menších rolích, z nichž Karolku zpívala později na festivalu často hostující Martina Janková. Dalšími českými operami v Salcburku pak byly v roce 1998 Káťa Kabanová (opět v režii Christopha Marthalera a v hlavní roli s Angelou Denoke, dirigent Sylvain Cambreling), kde se role Varvary zhostila Dagmar Pecková, a roku 1991 koncertně provedená Martinů Julietta s Lucií Popp. Samozřejmě se tu pravidelně objevují i koncertní díla českých skladatelů, a to nejen v podání zahraničních orchestrů, ale rovněž např. České filharmonie, PKO, zavítal sem několikrát i Pražský filharmonický sbor, a dále Smetanovo a Janáčkovo kvarteto, Rudolf Firkušný, Pavel Šporcl, Collegium 1704 či dirigenti Karel Ančerl, Rafael Kubelík nebo Václav Neumann ad.
Co se týče pěvců, tak určitě první českou hvězdou tu byla v letech 1930–1936 jako napfi. Dorabela v Così fan tutte Eva Hadrabová, kterou vzápětí následovala Jarmila Novotná, s níž Hadrabová alternovala Oktaviána v Růžovém kavalírovi a která se tu do roku 1937 a po válce v roce 1949 dále objevila v rolích Cherubína a Hraběnky ve Figarově svatbě, Paminy v Kouzelné flétně, Eurydiky v Gluckově Orfeovi a Eurydice a Frasquity v Corregidorovi Huga Wolfa. Na festivalu se ale také dvakrát objevila Gabriela Beňačková, v roce 1990 jako Leonora ve Fideliovi a o dvanáct let později ve výborně ztvárněné roli Hraběnky de la Roche v Zimmermannových Vojácích, či Dagmar Pecková: roku 1996 jako Fatima v Oberonovi a o dva roky později jako Varvara v Kátě Kabanové. Významnou stopu zde – konkrétně na Svatodušním festivalu – v letech 1967 a 1968 zanechala rovněž Naděžda Kniplová jako Brünnhilda ve Valkýře a dále v letech 1974 až 2013 Edita Gruberová, která se tu kromě recitálových vystoupení představila v celé řadě titulů včetně Kouzelné flétny, Únosu ze serailu, Dona Carla (v nastudování a režii Herberta von Karajana), Ariadny na Naxu či koncertního uvedení Normy, kde se ve skvělé formě představila s Joyce DiDonato jako Adalgisou. Jako Carmen jsme na festivalu mohli slyšet i Magdalenu Koženou. V posledních letech patří k nejobsazovanějším českým pěvcům Pavol Breslik (Don Giovanni, Lulu), Martina Janková (Figarova svatba, Così fan tutte, Jenůfa) a především Adam Plachetka (Benvenuto Cellini, Figarova svatba, Kouzelná flétna, Don Giovanni). Prosadil se tu ale rovněž Ladislav Štros, který režíroval v letech 1969 a 1970 opery La serva padrona a Bastien a Bastienka a v letech 1971 a 1972 Donizettiho titul Don Pasquale. Jak je z tohoto stručného výběru patrné, čeští (i slovenští) umělci mají dveře otevřené i na festival, kam jsou zváni jen ti nejlepší...

Nahoru | Obsah