Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů - Béla Bartók

Jana Vašatová | 12/18 |Studie, komentáře

Béla Bartók

„Byl pozván maďarský moderní skladatel B. Bartók, aby interpretoval za spoluúčinkování pí Fleischerové své skladby. Zpočátku (Elegie) zaujal krásnou, klavírní zvuk uplatňující melodickou frází, čím dál ke konci však tento první dojem prchal a stával se monotónnější. K tomu přispěla obzvláště monotonie skladeb propagujících primitivní rytmiku lidových tanců. Svým pianistickým výkonem své skladby posluchačstvu dovedl přiblížiti tak, že rozumělo…“
(Dalibor 20. 2. 1925)
Takto šalamounsky okomentoval jeden z pražských recenzentů první pražské vystoupení Bély Bartóka. Přitom pražští posluchači už Bartókovy skladby znali, mohli se s nimi setkat – i když sporadicky – už v předchozích 10–12 letech, i když v provedení jiných interpretů.

Bartókova vlastní klavírní hra byla ale tak specifická, že si s ní recenzent nevěděl rady: skladatel, světová kapacita ve znalosti východoevropského, ale i tureckého a afrického folkloru, používal podle potřeby klavír jako bicí nástroj, a lidové rytmy mu byly vlastní, i když je nekopíroval. Ostatně víceméně obdobně, to znamená s nepochopením, byla dlouho přijímána Bartókova tvorba také v Maďarsku – postupem let byla frekvence provádění jeho děl daleko vyšší v cizině než v zemi, ke které se hlásil jako ke své vlasti.
Béla Bartók, jeden z nejoriginálnějších a nejvýznamnějších představitelů hudby 20. století, světový skladatel, skvělý klavírista a uznávaný hudební vědec – etnomuzikolog – se narodil 25. března 1881 v Nagyszentmiklos (dnes Sânnicolau Mare v Rumunsku) do hudebnické rodiny. Jeho matka byla bývalá učitelka a dobrá klavíristka, otec, ředitel hospodářské školy, byl nadaný violoncellista. Když v roce 1888 jako třiatřicetiletý zemřel, malému Bartókovi bylo sedm let a matka musela živit rodinu sama. Vrátila se k učitelskému povolání a také se sama ujala už dříve hudebního vyučování svého syna. Časem však dělal takové pokroky, že se rozhodla opatřit mu nejlepší učitele. Roku 1894 se proto odstěhovala do Bratislavy, kde chtěla najít nové zaměstnání. Když se jí to nepodařilo, odstěhovala se do Bystřice. Tam sice práci našla, ale vhodného učitele pro svého syna, bohužel, ne. Vrátila se s ním tedy na jaře 1894 zpátky do Bratislavy. Místo dostala v učitelském ústavu a Béla pět let nepřerušeně studoval hudbu na bratislavském gymnáziu. Jeho o čtyři roky starším spolužákem tu byl Ernő Dohnányi a učiteli klavíru dirigent a klavírista László Erkel, a po Erkelově smrti Anton Hyrtl. Bartók, který hrál na klavír od svých čtyř let, v devíti začal sám po svém způsobu komponovat taneční skladbičky a v jedenácti letech poprvé veřejně vystoupil (i se svou skladbou Dunajské vlny) v rodném městě, obdivován jako zázračné dítě, se v Bratislavě posunul nejen ve svém pianistickém umění, ale také ve skladbě – mezi jeho díly se objevily sonáty a kvartety. Svou Sonátou pro klavír se roku 1898 představil na Vídeňské konzervatoři, a to s takovým úspěchem, že mu bylo nabídnuto – přestože byl Maďar – císařské stipendium, a tím možnost studovat ve Vídni zadarmo. Vlastenectví však zvítězilo a Bartók se rozhodl následovat Dohnányiho na Hudební akademii do Budapešti. V letech 1899–1903 tu studoval klavír u Lisztova žáka Istvána Thomana (který si ho velmi oblíbil a zřejmě jeho zásluhou obdržel Bartók Lisztovo stipendium) a kompozici u Jánose Koesslera, který pro začínající výboje mladého skladatele neměl moc pochopení. Bartók se snažil najít vlastní cestu, obdivoval především Wagnera a Liszta; rozhodující však pro něho bylo roku 1902 setkání s Richardem Straussem a jeho symfonickou básní Tak pravil Zarathustra, která ho dovedla k vlastní kompozici, k symfonické básni Kossuth, kterou dokončil s použitím lidových prvků (podle Lisztova vzoru) roku 1903 a která měla premiéru v Budapešti. Na Akademii se také spřátelil se Zoltánem Kodályem a už tady zřetelně klíčil jeho zájem o lidovou hudbu (prý po několikaměsíčním pobytu se sestrou na maďarském venkově, kde slyšel autentickou maďarskou, ne cikánskou hudbu), které se pak Bartók věnoval celý život. Sběry a natáčení v terénu – nejen v Maďarsku, na Slovensku, Rumunsku, Ukrajině apod., ale také v Turecku a Severní Africe, ho sice stály velkou část jeho chatrného zdraví, ale na druhou stranu mu přinášely jedinečné podněty jak pro systematickou práci badatelskou, tak – a to možná především – pro skladatelskou práci a v neposlední řadě pro interpretaci vlastních děl.
Na konci života, za doby válečného amerického exilu, mu tyto folkloristické znalosti a schopnost dokonalé dokumentace folklorního materiálu dokonce zajišťovaly živobytí…
Je to historický paradox, že tak dopadl skladatel světového formátu, jako byl Bartók, stejně jako bylo poněkud zvláštní, že byl (především v Maďarsku) dlouhou dobu více uznáván pro změnu jako skvělý klavírista než jako skladatel. V této souvislosti je zajímavé sledovat, co hrál Bartók u profesora Thomána už v prvním roce na Akademii: mj. Bachův Temperovaný klavír a Italský koncert, Beethovenovu Sonátu As dur, op. 21, Schubertovo Impromptu Es dur, Schumanna, Chopinovo Nokturno cis moll a Preludia, Beethovenův Koncert c moll, Lisztovy klavírní kompozice, zakrátko i Sonátu h moll; netrvalo dlouho a překvapil profesory hrou partitury symfonické básně Život hrdiny Richarda Strausse – z listu.
V lednu 1907 se Bartók sám stal učitelem klavíru (je zajímavé, že kompozici v životě nevyučoval a podobné nabídky odmítal i později ve Spojených státech) na budapešťské hudební akademii. Vytrval tam až do roku 1934, kdy se konečně mohl odpoutat od pedagogických povinností a věnovat se přípravě vědecké edice lidových písní jako člen Maďarské akademie věd. Dlouholeté učitelské působení dalo Bartókovi i jeho dvě manželky – obě poznal na Akademii jako své žačky klavíru. Nejprve to byla mladičká Márta Ziegler, po rozvodu si Bartók vzal opět o mnoho let mladší dívku, klavíristku Dittu Pásztory. Rok po sňatku se jí narodil syn Peter a Ditta byla srozuměná s tím, že se vzdá vlastní klavíristické kariéry. Bartók jí ale roku 1926 věnoval své Venkovské scény, a později se stala jeho významnou klavírní partnerkou: s hráči na bicí Saulem Goodmanem a Henrym Denekem Béla a Ditta Pásztory-Bartók společně premiérovali Bartókovu Sonátu pro dva klavíry a bicí na výročním koncertu ISCM (Mezinárodní společnost pro soudobou hudbu) 16. ledna 1938 ve švýcarské Basileji a po tamním velkém úspěchu ji záhy mohli předvést i na festivalu v Londýně.
Do koncertního programu k premiéře tehdy Bartók napsal: „Už před lety jsem plánoval dílo pro klavír a bicí nástroje. Pomalu však ve mně sílilo přesvědčení, že jediný klavír a často velice ostře znějící bicí nástroje nejsou v dostatečné rovnováze. Proto jsem svou představu změnil a místo jednoho postavil proti bicím nástrojům klavíry dva.“

Roku 1940 Bartók Sonátu upravil do podoby s orchestrem a téhož roku také aranžoval sedm částí z klavírního cyklu Mikrokosmos pro dva klavíry, aby měli s Dittou další společný repertoár. Společně se také rozloučili s Budapeští na koncertě 8. října 1940, před svou emigrací před nacismem do Spojených států amerických. Do New Yorku přijeli 30. října. První měsíce byli oba velkou atrakcí, postupně zájem o ně upadal. Bartók roku 1945 v Americe zemřel. Ditta se vrátila do Budapešti, koncertovala nadále a přežila svého muže téměř o čtyřicet let.
Léta života Bély Bartóka, která se takto za oceánem uzavřela, byla naplněná nejen bohatým vědeckým folkloristickým bádáním, ale především bohatou kompoziční prací a koncertní činností. Jeho raná, neopusovaná tvorba čítá téměř osmdesát komorních nebo sólových skladeb, především pro klavír, klavír a housle nebo klavír a zpěv. Později přibývají do seznamu Bartókových děl nejen komorní kompozice, ale např. Suity pro orchestr, opera Modrovousův hrad, balety Dřevěný princ a Podivuhodný mandarín, šest smyčcových kvartetů, Taneční svita, Cantata profana, tři klavírní koncerty, houslové rapsodie a koncerty, Hudba pro strunné nástroje, celestu a bicí, Divertimento pro smyčce, Koncert pro orchestr nebo nedokončený Koncert pro violu. A celá řada větších či menších klavírních skladeb – mezi nimi i Allegro barbaro nebo Mikrokosmos, 153 kusů pro klavír v šesti sešitech, uspořádaných podle náročnosti a vyspělosti adepta klavírní hry.
O Bartókově přístupu ke kompozici vypovídá příznačně skladatelovo vyjádření ke druhému klavírnímu koncertu z let 1930–31 a adresované jednomu belgickému muzikologovi: „Jistě jste si všiml, že kladu velkou váhu na technické zpracování, že nerad opakuji hudební myšlenku beze změny a ani jedinou část nepřináším dvakrát nezměněnou. Tento postup vychází z mého sklonu variovat a pozměňovat témata. Není to pouhou hrou, když na konci svého druhého klavírního koncertu téma obrátím naruby. Tato krajní proměnlivost, charakteristická pro lidové písně, je zároveň i projevem mé povahy.“
Léta po první světové válce přinesla Bartókovi jisté úspěchy v Maďarsku, s dvacátými léty se dostavil první velký mezinárodní úspěch díky Taneční svitě (1923). Bartók také začal vyjíždět na zahraniční koncertní turné. 1922 koncertoval velice úspěšně v Anglii, Francii, Německu a Itálii. V následujících letech koncertoval opakovaně po celé Evropě; 1928 a 1929 vystupoval v Dánsku, Rakousku, Švýcarsku a dokonce v Sovětském svazu – v Moskvě, Leningradu, Oděse, Kyjevě. V letech 1927–28 absolvoval první velké americké turné jedenácti recitálů a koncertů s orchestrem, které organizovala a sponzorovala mezinárodní organizace Pro-Musica Society a které byly zároveň spojeny s přednáškami a ukázkovými lekcemi. Od 22. prosince do 27. února vystupoval v Los Angeles, San Francisku, Seattlu, Portlandu, Denveru, Kansas City, St. Paulu, New Yorku, Detroitu, Clevelandu a Chicagu. K tomu se řadilo vystoupení s předními orchestry v New Yorku, Philadelphii, Bostonu a Cincinnati a několik komorních koncertů ve Philadelphii, New Yorku a Washingtonu.
Na podzim roku 1940 slyšela Amerika Bartóka podruhé. Čtyřikrát zajel i do Prahy (1925,1927, 1929 a 1930). Reakce na jeho první zdejší vystoupení je uvedena v záhlaví tohoto pojednání. V roce 1927, kdy tu byl na pozvání Aloise Háby a sdružení Přítomnost a hrál s Českou filharmonií svůj první klavírní koncert, zněly kritické hlasy poněkud jinak. Alois Hába v listu Československá republika napsal: „V mimořádném koncertě Č.f. slyšeli jsme klavírní koncert Bartókův, jenž byl rovněž proveden poprvé na festivalu ve Frankfurtě. (…) Bartókova hudba slučuje organicky prvky lidové melodiky, rytmu a moderního zvuku. Základem Bartókova harmonického cítění není kvintterciový trojzvuk, nýbrž zvuky tvořeny z intervalů malé sekundy, velké septimy a malé nóny. V tom vězí podstata výrazové tvrdosti, útočnosti, houževnatosti. Klavírní part hrál tentokráte Bartók, jenž je nejen významným skladatelem, ale i výborným pianistou.“
V letech 1980–81, ke stému výročí narození skladatele, vydal Hungaroton na černých deskách komplet všech dosažitelných nahrávek skladeb Bély Bartóka v jeho vlastním podání. Podařilo se je shromáždit z fonografických válečků, ze starých desek i ze záznamů Bartókových veřejných koncertů. Některé skladby si natáčel doma na svůj vlastní fonograf.
Měl neomylnou techniku a dokázal z ní vytěžit pro svou hru maximum. I když se to na první pohled nezdá, byl celým svým založením romantik – v životě, kompozici i interpretaci. I jeho „strojová“ tempa nejsou v jeho podání strojová, užívá téměř neznatelné rubato a k tomu přesně ví, co je třeba zdůraznit, co je případně ornament, kudy vedl ve své skladbě melodickou linii a jak má dílo znít po harmonické stránce. Není „rozevlátý“ romantik, jeho skladby a interpretace jsou často až klasicky čisté a průzračné. Podle dobových svědectví byla mimořádná i jeho hra děl jiných autorů – Scarlattiho, Chopina, Debussyho, Brahmse. Ze všeho vyplývá, že Béla Bartók byl fenomenální klavírista.
Jak se objevilo už roku 1905 v jednom maďarském listu: „Jeho virtuozita děsí, neodvratně strhuje posluchače. V jeho hře je spalující temperament.“

Nahoru | Obsah