Hudební Rozhledy

Miloš Pokora: Jan Kühn a trvalý otisk jeho sborů v hudebním dění

Radmila Hrdinová | 12/18 |Knihy a notoviny

Jan Kühn (1891–1958), od jehož úmrtí uběhlo letos v únoru rovných šedesát let, patří k těm, o nichž se mnoho nemluví. A přece tento legendární sbormistr stál u vzniku našich dvou předních sborových těles – Kühnova dětského sboru, jenž dodnes s hrdostí nese jeho jméno, a Pražského filharmonického sboru, jehož název prošel několikerou transformací.
Vrátit Jana Kühna do povědomí širší veřejnosti se snaží muzikolog, hudební kritik a publicista Miloš Pokora knihou Jan Kühn a trvalý otisk jeho sborů v hudebním dění, kterou na konci roku 2017 vydalo Nakladatelství Hudební fakulty AMU spolu s Kühnovým dětským sborem.

Svou pozornost zaměřil jak na samotnou osobnost Jana Kühna, tak i na vznik obou sborových těles a jejich význam pro domácí hudební život. První kapitola s názvem Životní a umělecké zrání Jana Kühna jej přibližuje skrze široký okruh jeho uměleckých aktivit. Kühn začínal svou kariéru jako nadaný pěvec, který se vzdělával na České matiční škole v Českých Budějovicích pod dohledem Bohuslava Jeremiáše, spolu s jeho synem Jaroslavem a Martou Krásovou, a již v devatenácti letech vystoupil v sólovém basovém partu v tamním provedení Dvořákova Stabat mater. Ještě před první světovou válkou působil jako operní sólista v Plzni, Brně a v opeře Divadla sdružených východočeských měst. Po válce pak zpíval sólové party v Brně, Praze (v opeře na Královských Vinohradech), Olomouci a Ostravě. Na svém kontě měl všechny stěžejní basové role ve Smetanových operách, Purkrabího ve Dvořákově Jakobínu či Vodníka v Rusalce, Rocca v Beethovenově Fideliu, Gunara z Fibichova Pádu Arkuna, Gremina v Čajkovského Evženu Oněginovi a řadu dalších basových postav. Jak uvádí Miloš Pokora, Purkrabího v Jakobínu zpíval Kühn na jevišti pražského Národního divadla celkem čtyřiadvacetkrát. A již v olomouckém angažmá se uplatnil též jako režisér. Jako zkušený pěvec tedy velmi dobře rozuměl hlasovým možnostem a později ve své sbormistrovské kariéře vyžadoval od zpěváků dokonalé výkony.
Do Kühnovy slibně se rozvíjející pěvecké kariéry vstoupila osudově nabídka spolupráce s pražským rozhlasem, když byl coby hudební režisér v roce 1931 angažován Radiojournalem. Rozhlas zcela zásadně pootočil kormidlem jeho dalších aktivit směrem ke sbormistrovské činnosti. Již v roce 1932 zakládá dětský rozhlasový sbor, který se z pouhých deseti členů rychle početně rozrostl – o deset let později ho tvořilo již 350 dětí. A v roce 1934 při nastudování Foerstrovy opery Debora vytvořil Smíšený sbor pražské rozhlasové stanice, prapočátek dnešního Pražského filharmonického sboru.
Pokorova monografie sleduje chronologicky vývoj obou sborových těles, všímá si takřka raketového nástupu do náročného repertoáru a mapuje jejich nejdůležitější koncertní vystoupení, nahrávky a turné. Vlastní historii obou sborů předchází kapitola stručně shrnující domácí sborovou tradici. Zvláštní kapitola je věnována složité situaci Českého pěveckého sboru v době protektorátu a obvinění Jana Kühna „z asociálního a nečeského chování za okupace“. A také začlenění obou těles do svazku České filharmonie.
Druhou část Pokorovy monografie tvoří pokus o charakterizaci tvůrčího typu Jana Kühna, o jehož náročnosti panují dodnes legendy. Autor je dokládá svědectvím pamětníků, především Kühnova pokračovatele, sbormistra Jiřího Chvály, a skladatele Jaroslava Křičky, o tom, jak Jan Kühn dokázal vrátit místo, s nímž nebyl spokojen, klidně i dvacetkrát. Kühnova práce s dospělými, ale i dětskými zpěváky často připomínala dril, ale tato náročnost dovedla obě tělesa na vrchol interpretačního umění. Kühnem vedené sbory dosahovaly nejen vybroušené intonační přesnosti, jež byla samozřejmostí, ale i zvukové vyrovnanosti dokonale sehraného orchestru. A Pokora připomíná, že přes veškerý dril Kühnovým sborům nikdy nescházela i spontaneita a muzikalita. V neposlední řadě oceňuje i Kühnovu organizační schopnost a prozíravost, s níž si v dětském sboru vychovával a tvaroval pěvce, kteří pak tvořili základ jím vedeného dospělého sborového tělesa. Podrobně je věnována pozornost i Kühnově dramaturgii a repertoáru obou sborových těles.
Třetí část publikace pak tvoří soupis repertoáru i diskografie, v závěru pak čtenář nalezne i vzpomínky pamětníků, mezi nimiž nechybí jména významných umělců, jako je Václav Trojan, Jiří Trnka, Jiří Bělohlávek a řada dalších. Knížku v brožovaném vydání a čtvercovém formátu zdobí na obálce fotografie Jana Kühna s velitelským sbormistrovským gestem. Množství fotografií prokládá text takřka na každé stránce. Pokud se vztahují přímo k textu – a těch je naprostá většina – pak je čtenář uvítá, místy ale nabude dojmu, že méně by bylo více. To se týká portrétů skladatelů, titulních listů skladeb či rytiny prvního provedení Haydnova Stvoření, které pouze okrajově dokumentují dobové souvislosti.

Monografie je psána velmi dobrou češtinou a živým, čtivým jazykem, s minimem tiskových chyb. To se týká i obsáhlého soupisu děl, v němž za jedinou opravdu vážnější chybu lze pokládat přiřazení autorství mužského sboru Zavedený ovčák Bedřichu Smetanovi namísto Antonínu Dvořákovi (s. 135). To je ale jen výjimka potvrzující fakt, že kniha o Janu Kühnovi patří k dobře a poctivě zpracovaným monografiím a zaslouží pozornost a ocenění.
Miloš Pokora: Jan Kühn a trvalý otisk jeho sborů v hudebním dění. NAMU a Kühnův dětský sbor, Praha 2017, 170 stran, ISBN 978-80-7331-456-9.

Nahoru | Obsah