Hudební Rozhledy

Mistr houslař Miroslav Pikart

Rafael Brom | 12/18 |Svět hudebních nástrojů

Mistr houslař Miroslav Pikart

Pojem houslařské rody, na kterém je postavena stabilita řemesla, je samozřejmě hojně zastoupen i v historii průmyslu našich zemí, zejména v městských nástrojařských centrech. Ostatně rodinná tradice je fenomén mnoha odvětví lidské činnosti, zemědělstvím počínaje a řemeslem či jakýmkoli podnikem konče. Jaké postavení má dnes, v éře nadnárodnostních korporací, to si ovšem netroufám klasifikovat. Nicméně rodinná tradice budí sympatie a já jsem obzvláště potěšen, že jsem se nechal letos 23. září zlákat k návštěvě Lubů u Chebu, kde se konal Den otevřených dveří firmy Strunal Schönbach. Byl to svého druhu významný houslařský svátek, na němž se potkaly generace absolventů kdysi tamní nástrojařské školy. Město bylo opět, po 13 letech od vystěhování učiliště do Chebu, plné výrobců houslí, kytar, smyčců – obojího pohlaví, a rodinných příslušníků a prohlídky dílen musely být sofistikovaně organizovány, aby se na všechny dostalo. Ten den byl pro zaměstnance závodu samozřejmě dnem pracovním a mezi jinými mohly návštěvy zastihnout v dílně na výrobu kontrabasů a violoncell také houslaře Petra Pikarta.

Jeho jméno je pro mnohé důvěrně známé, neboť jde o syna Miroslava Pikarta – po desetiletí činného mistra odborného výcviku na učňovské škole. Byl to i můj učitel v houslařské dílně, který byl nejen spolehlivým průvodcem na školních výletech do hvozdnatého okolí s cílem vyšplhat na vrchol Vysokého kamene, do spřáteleného učiliště dechových hudebních nástrojů v Kraslicích, do muzea hudebních nástrojů v Markneukirchenu pár kilometrů za hranicemi s tehdejší NDR, nebo při památné plavbě na pramicích po Ohři do Kadaně, ale i korektním soupeřem při fotbalových či tenisových utkáních. Pochopitelně jsem se s ním poprvé potkal při zářijovém nástupu do školních škamen roku šestašedesátého a od té doby jsme se pravidelně vídali dalších pět let, vyjma dvou roků vojenské služby. Dojmy z oněch let, kdy jsem se v místě potkával s celou plejádou houslařů, kytarářů, smyčcařů, výrobců pouzder či strun, techniků, úředníků, náměstků a ředitelů – emeritních, stávajících či následujících, zcela samozřejmě ovlivnily volbu tématu mé diplomové práce na pražské katedře muzikologie. V letech osmdesátých byla jednou z mála houslařských studií, v letech nedávných se to diplomkami o houslařích na artistních akademiích takřka hemží. To mě těší, nicméně jméno mistra Pikarta a dalších matadorů houslařského města Luby (z nichž mnohé zastihnout už není možné – nedávno odešli Alois Šibal, Vlastimil Otépka, Karel Poplštejn) v těchto pracích nalezneme už jen bez bližšího osvětlení. I proto se dnes vracím k záznamům rozhovorů, které jsem v minulých letech, nejpozději v roce osmdesátém, se svým houslařským guru učinil.
Mistr houslař Miroslav Pikart se narodil v Domažlicích 20. 7. 1934. Pracoval v Lubech u Chebu, ve Hřbitovní ulici, která by klidně mohla nést jméno Houslařská. Tuším, že by mi to potvrdila sonda do předválečné historie, tak jako mi to dnes nabízí fakt, že v téže ulici pracoval Libor Šefl a bydlí a pracuje tam Jaroslav Skora. Tam, v jeho dílně, jsem se tedy zeptal:

  • Mistře, kdy jste přišel do Lubů?
    Bylo to pár let po válce. V patnácti jsem nastoupil do závodní učňovské školy, kde jsem byl v letech 1949 až 1952. Řemeslu mě tam učili zkušení mistři, nejprve místní rodák německé národnosti Josef Pötzl ze starého houslařského rodu a od roku 1951 Josef Vávra, také ze staré houslařské rodiny. Na škole v Lubech, kde byl povinný předmět hra na housle a hudební nauka, jsem v hudebním vzdělání pokračoval, protože už jsem měl základy hry na křídlovku a na housle. Později jsem přibral i hru na kontrabas.
  • Kam jste po absolvování školy nastoupil, do které provozovny?
    Začal jsem v houslárně, pak jsem na nějaký čas přešel na pilu, kde jsem připravoval přířezy pro další zpracování, a nakonec jsem se dostal do dílny pro výrobu violoncell a kontrabasů. Tam jsem setrval až do nástupu vojenské služby a po jejím ukončení, v roce 1957, jsem se vrátil na své místo. U mistra Josefa Pötzla, který po odchodu z učňovské školy vyučoval doma ve dvouletých nástavbových kurzech, jsem pak zhotovil svůj první mistrovský kontrabas, který měl úspěch na tónových přehrávkách, což vedlo k tomu, že jsem mohl v této práci pokračovat ve volném čase, přestože ho moc nebylo, protože jsem už tehdy pracoval ve funkci dílenského mistra.
  • Nejen já, ale i moji starší kolegové vás pamatují jako mistra odborného výcviku. Kdy jste se této funkce ujal?
    Bylo to po odchodu pana Josefa Vávry do důchodu v roce 1959.
  • Pamatuji si, že jste i v této době stavěl mistrovské nástroje. V dílně jste nám ukazoval svoje housle, které měly spodní desku a luby z nádherného očkovaného javoru. Kdy jste přešel do plného úvazku domácího mistra?
    V době práce na učňovské škole toho času bylo opravdu poskrovnu a úvazek se stále prodlužoval, protože jsem dlouho neměl nástupce. Nakonec jsem se dostal do domácí dílny až v roce 1979.
  • Kolik nástrojů jste mohl při tomto systému dokončit a jaký model je váš oblíbený?
    Do roku 1978 jsem postavil šestery housle a sedmnáct kontrabasů, které pokaždé na tónových přehrávkách uspěly. Housle stavím podle modelu Stradivariho, podle něhož se také v závodu Cremona pracovalo. Pro velké kontrabasy používám model Bína a menší nástroje dělám podle vlastního modelu, ve kterém jsou vidět nejen znaky modelů Bína, ale i Techler a Guarneri.
    Z textu své písemné práce z roku 1980 cituji následující řádky: „Pikartovy nástroje jsou vždycky pečlivě vypracovány a jsou charakteristické vyrovnaným tónem. Barvu laku volí většinou zlatohnědou. Na houslích jsou znatelné zkrácené růžky, mělký žlábek a širší hrana hlavice. Kontrabasy mají širší kolíčkovou skříň.“ A zde bych přidal ještě jeden popis. V roce 2012 se po ztracených houslích pídil jejich majitel, který o ně přišel při noční či časně ranní cestě tramvají na Bílou horu v Praze. Tyto Pikartovy housle – evidentně jedny z prvních – mají identifikaci, cituji: „Na zadní straně je výrazným znakem vykládané asi 8 x 4 cm veliké kosočtverné lemování, celkově jsou housle světle okrové a jsou ve velmi dobrém technickém stavu.“ Mistr Pikart se účastnil nástrojařských soutěží – na mezinárodní soutěži v USA v roce 1980 dostal diplom za tónovou kvalitu violoncella, diplom si odnesl i z houslařské soutěže Henryka Wieniawského v Poznani v roce následujícím – tedy 1981. Na první Československé houslařské soutěži v Hradci Králové v roce 1985 se jeho kontrabas umístil na třetím místě. A připojuji, že moji otázku o počtu vyrobených nástrojů z konce 70. let minulého století je v tuto chvíli nutno korigovat. V roce 1986 postavil Pikart pětistrunný kontrabas s opusovým číslem 53, který se v době koncipování tohoto textu objevil v internetové prodejní nabídce. Znamená to tedy, že za osm let vyšlo z jeho dílny na 30 nástrojů. V roce 1992, kdy podal žádost o živnostenskou praxi, by to mělo být o dalších dobrých 30 nástrojů více, a do roku 2001, kdy, bohužel, ukončil nedobrovolně svou činnost, by měl být konečný počet něco málo přes sto nástrojů. To je ale samozřejmě kalkulace, chybí mi dosud pohled do jeho pracovního deníku, nicméně není všem badatelským dnům konec. Zejména když jsem navázal kontakt se synem mistra Pikarta, Petrem. Ten šel v otcových šlépějích, absolvoval odbornou houslařskou školu v roce 1983 – tehdy po školské úpravě nesla název Střední odborné učiliště hudebních nástrojů Hradec Králové – Místně odloučené pracoviště Luby u Chebu. Dnes pracuje v dílně na výrobu kontrabasů ve stejném podniku jako kdysi jeho otec, třebaže firma několikrát změnila majitele a název – dnes má podobu Strunal Schönbach s. r. o. Využiji opět veřejně dostupné médium, neboť uvádí i charakteristiku, pod kterou by se nepochybně většina Pikartových žáků podepsala. Píši většina, neboť, žel, vím, o jednom jistém absolventovi zcela opačného mínění. Tedy Zpravodaj Kocianovy houslové soutěže 2001 uvedl v květnu onoho roku zprávu, kterou jsme již my z Pikartova okruhu znali, cituji:
    „10. ledna 2001 zemřel v Lubech u Chebu ve věku 66 let Miroslav Pikart. Mistr houslař, dlouholetý spolupracovník a příznivec Kocianovy houslové soutěže. Po mnoho let jezdil do Ústí nad Orlicí. Spolu se svým velkým učitelem Josefem Pötzlem prováděl servis houslí za podnik Cremona. Byl to velký kamarád s otevřeným srdcem a zlatýma rukama, které vytvořily mnoho vynikajících nástrojů, zejména violoncell.“

    Nahoru | Obsah