Hudební Rozhledy

Cena České hudební rady Hudebním rozhledům

Julius Hůlek | 03/19 |Události

Hana Jarolímková (šéfredaktorka HR)

St. Paul’s Suite, op. 29 náleží ke skladbám, které psal její autor, pozdní romantik Gustav Holst, pro hudební provoz ústavu, po němž suitu pojmenoval. Suita se ze série těchto skladeb dočkala největší popularity. Zazněla na začátku třetího listopadového koncertu Českého spolku pro komorní hudbu (19. 11., Dvořákova síň) věnovaného Filharmonickému komornímu orchestru, jehož uměleckým vedoucím je Vlastimil Kobrle. Holstova Suita příjemně překvapila témbrem i vyrovnaností celkového zvukového obrazu, schopného velkého a pevného objemu, ale i křehkosti.
Kolektiv zde svůj celovečerní výkon předznamenal rytmicky dokonalou souhrou a schopností pohotových dynamicko-výrazových proměn.

Ze dvou koncertantních děl toho večera byl nejprve uveden Koncert e moll pro fagot, smyčce a cembalo Antonia Vivaldiho (R 484). Fagotista Jaroslav Kubita sólový part díla ozdobil plynulou a dynamicky uměřenou, avšak výrazově prohloubenou melodikou a spleť tempově rychlých, jakož i vivaldiovsky charakteristických a rytmem neschematických partií zvládal suverénně, s invenční vynalézavostí. S obzvláštní jemností a působivě vyzněly partie, kde doprovod reprezentovalo jen continuo violoncella s cembalem. Divertimento B dur (K 137) je prostřední z tzv. Salcburských divertiment Wolfganga Amadea Mozarta, trojice nesmírně půvabných děl autorova mládí, kde ovšem náznakem, avšak zřetelně slyšíme leccos z jeho pozdější tvorby. Už poněkud nezvykle pomalá úvodní věta byla nesena uváženým smyslem pro odstupňovaný výraz s vazbou na tempové proměny směrem k rychlé prostřední a velmi rychlé finální větě. Obdobná úvaha i sama realizace partitury provázely vnitřní dynamickou proporcionalitu i míru ozvláštnění detailů, což například v případě opakujících se úseků ve větě druhé bylo velice vhodné.
Druhou polovinu večera otevřel Koncert Es dur pro trubku, smyčce a cembalo Jana Křtitele Nerudy, dílo nepříliš známého českého autora mezi barokem a klasicismem. Skladba byla původně určena jinému žesťovému nástroji, dobovému invenčnímu loveckému rohu, a na povaze melodiky je to znát, avšak díky novodobé edici v minulém století se setrvale hraje na trubku. Trumpetista Jaroslav Halíř názorně ukázal, že díla tohoto typu v dané době měla reprezentovat především sólistovo mistrovství, avšak v daném případě – a to mj. i zásluhou interpretace – navíc zaujala svěží melodika relativně rozsáhlejších orchestrálních partií zvláště v první větě. Sólista technicky bohatě vybavený sólový part představil s adekvátní zručností a suverenitou od věty k větě, v kadencích druhé věty vynikla zdobná melodika a bohatě obdařený sólový part ovládl celou třetí větu. Nerudovská pohoda vytvořila vhodné předpolí k vítanému a dokonalému požitku, jaký komorní filharmonici nabídli pro vyvrcholení koncertu. Zaznělo závažné dílo novátora hudby 20. století Igora Stravinského – Apollon musagete. Vezmeme-li v úvahu genezi a stylové zakotvení díla v autorově reminiscenčním neoklasicismu spolu s příběhem z antické mytologie a určením k baletnímu provedení, pak teprve jeho čistě hudební uvedení na koncertním pódiu umožnilo nahlédnout a prožít skutečné tajemství Stravinského hudebního sdělení. Řekněme rovnou, že právě tento aspekt byl pojednávaným interpretačním výkonem jedinečně naplněn. Strukturně i náladově vnitřně členitý celek byl proveden v podstatě takřka v jednom proudu, čímž byla naopak posílena jeho celistvost. Už zpočátku imponovala individuální a ve výrazu individualizovaná sóla violoncella a houslí se zjevnou dávkou parodie. V proplétajících se melodických liniích i celých pásem bylo pamatováno na vypointování neostylových prvků a po technické stránce jsme tu ocenili vzornou souhru i pozornost k nejjemnějším melodicko-rytmickým detailům. Hráči svébytnou atmosféru každého úseku dokázali prožít a s chutí diferencovaně vyjádřit, zejména ony ironické a parodické momenty, včetně evokované iluze salónního orchestru. Vřelá reakce publika byla více než obdivem jedinečného výkonu.
Dodejme, že atmosféra večera byla zvýznamněna tím, že koncert byl důstojným dějištěm předání Ceny České hudební rady, českého střediska Mezinárodní hudební rady UNESCO, časopisu Hudební rozhledy. Cena ČHR je od roku 1994 udělována nejen význačným, ale i výjimečným osobnostem anebo organizacím a institutům hudebního života za dlouhodobou a soustavnou činnost a propagaci české hudební kultury jakož i vůbec za snahy jdoucí nad rámec oborově běžných standardů v této oblasti. Od doby svého založení ji získalo již 63 osobností nebo organizací ad. Cenu ČHR 2018 obdržel časopis Hudební rozhledy „za vyvážené zpravodajství, reflexi oboru a zachování tradiční značky oborového periodika“ a převzala ji jeho dlouholetá šéfredaktorka Hana Jarolímková z rukou prezidenta České hudební rady Jaromíra Javůrka a generálního ředitele České filharmonie Davida Marečka, kteří zdůraznili význam časopisu nejen v oboru hudební publicistiky, ale pro náš hudební život obecně, jeho dlouhodobou spolupráci s Českou filharmonií a také široký dopad jeho působení díky nejen tištěné, ale i elektronické verzi. Šéfredaktorka Hudebních rozhledů Hana Jarolímková následně poděkovala všem činitelům i organizacím, že umožňují, aby časopis dál vycházel, a k jeho publicitě poznamenala, že jsou i takoví předplatitelé tohoto časopisu, kteří jej odebírají už od prvního čísla. V této souvislosti neopomenula poděkovat všem čtenářům časopisu za jejich zájem a stejně tak recenzentům, kteří mají zásluhu na úrovni jeho obsahu. K profilu časopisu Hudební rozhledy dodejme, že už více jak 70 let plní funkci objektivního a také kritického informačního zdroje veřejnosti o hudebním životě u nás i ve světě, a navíc se stal a v další perspektivě své činnosti nepochybně zůstane důležitým pramenem muzikologického výzkumu.

Nahoru | Obsah