Hudební Rozhledy

Echoes of Jazzfest Brno 2018

Vladimír Kouřil | 06/19 |Horizont

Terence Blanchard

Jazzfest Brno skončil v květnu koncertem big bandu Christiana McBridea a jako Ozvěny Jazzfestu se ještě uskutečnily dva listopadové koncerty; jedním z nich (23. 11.) bylo vystoupení kvinteta trumpetisty Terence Blancharda. Kapelník, aby dal najevo, kudy se jeho nová sestava stylově vydává, jej nazval v duchu doby E-Collectivem. V jeho kapelnické kariéře, trvající od roku 1991, se jedná o stylový posun hardbopové orientace, navazující na nejlepší kvarteta a kvinteta 60. let, směrem k fusion jazzu. Na pódium jako vždy skvěle nazvučeného Sono Centra přivedl kvinteto, jehož členy jsou klavírista Fabian Almazon, kytarista Charles Altura, baskytarista David Gyniard Jr. a bubeník Oscar Seaton. Almazon hrál na křídlo a na elektrické piano Korg, na klavíru měl ještě položený syntezátor. Altura hrál na elektrickou kytaru a Blanchardova trubka byla trvale amplifikovaná, s upravovanými témbry a se stálým echem. Místy se mi vybavily unisono partie jazzrockové kapely The Chase z první poloviny 70. let s jejich razantně dující čtyřčlennou trumpetovou sekcí. Před sebou měl Blanchard ještě počítač a další klávesy, často využívané.

Aranžmá skladeb mělo dynamický charakter – netvořilo průběžný přívalový atak na posluchače, což nám mnohé fusion kapely dopřávají. Prostor měly i pasáže poloakustické a sólistické schopnosti spoluhráčů, klávesisty a kytaristy především, byly využity bez omezování. Sám Blanchard uváděl a rozváděl témata s osobitou expresí a ve vybraných skladbách zahrál skvělá sóla.
Koncert uvedly barevné plochy syntetických zvuků, což bylo trochu banální entrée provázející hlas speakra před skladbou Hannibal, převzatou od baskytarové hvězdy Marcuse Millera – autor ji hrával s kapelou trumpetisty Milese Davise na konci 80. let (slyš LP Amandla, 1989). V této skladbě se dostal ke slovu bubeník Oscar Seaton, který na místo obvyklého bubenického předvádění technického umu zahrál výrazné sólo rituálního charakteru, opravdovou ozvěnu afrického pralesa; dunivá monotónnost nutně vyvolává asociace na slony kartáginského generála, děsící nepřátele při přechodu Alp. Hannibal, stejně jako čtyři další ze šesti skladeb vlastního koncertu, pochází z posledního alba E-Collectivu Live (Blue Note, 2018). Ve skladbě Blanchard předvedl, jak s trubkou dokáže vystoupat do „fergusonovských“ výšek, zatímco kytara melodicky kouzlí dlouhými tóny. Dalšími tituly z alba Live byly Blanchardovy skladby Soldiers a Kaos, dále Unchanged kytaristy Charlese Altury. Ten ji evidentně napsal pro sebe, aby mohl rozehrát nádherné sólo, emociálně gradované – na albu je nejdelší skladbou (téměř 14 minut), v živém provedení za přispění spoluhráčů ještě delší. Nezapadla ani Alturova další sóla, například v Blanchardově Soldiers.
E-Collective začal koncertovat v roce 2015, v květnu téhož roku nahrál debut Breathless (Blue Note, 2015). Z titulů tohoto alba zazněly na koncertě kapelníkova skladba Confident Selflessness a od Fabiana Almazona Everglades. Almazon (1984) je další z řady skvělých kubánských pianistů, rodák z Havany dnes žijící na Miami, už dnes září osobitou hrou, obdobně jako jeho vrstevník David Virelles (1983), jehož jsme v Brně zažili ještě s New York Quartetem Tomasze Stańka. Po boku Blancharda se objevuje už na pátém albu, tím prvním bylo Choices (Concorde Records, 2009). Hudba E-Collective splňuje všechna očekávání na sound jazzrockové fúze – melodičnost, témbrovou barevnost, rockově funkovou rytmičnost, nechybí „kosmické“ zvuky syntezátorů, zvonkohra elektrického klavíru, lehce „pokovované“ tóny baskytary. Kapelník Blanchard sice verbálně svou hudbu dává do protestní souvislosti vůči policejnímu násilí, jež propuklo v některých městech Spojených států v posledních letech, ale jeho hudba by takto zněla i bez této souvislosti. Zajímavé také je, že na youtube jsou k poslechu tři roky staré studiové live záznamy E-Collectivu hrajícího skladby, jež jsme slyšeli v Brně, ale bez elektronického klávesového arsenálu. V tu ránu jejich vyznění zapadá do stylu, jaký u Terence Blancharda známe z dosavadní kariéry. Narodil se v roce 1962, jeho rodným městem je New Orleans a kamarád od dětství, trumpetista Wynton Marsalis, je o rok starší. Vzešel tedy z jazzového prostředí prodchnutého nejstarší historií žánru, která je v tomto městě stále velmi živá, současně schopná přijímat podněty dnešního jazzu. Třetím hvězdným vrstevnickým souputníkem mezi trumpetisty je ještě Wallace Rodney (1960), rodem z Filadelfie. Blanchardovu kariéru na počátku formovalo hraní u swingového vibrafonisty Lionela Hamptona, následně v proslulých bopových Jazz Messengers bubeníka Arta Blakeyho. Studoval v Centru tvůrčích umění v New Orleansu. Ke konci osmdesátých let dostal nabídku psát hudbu pro filmy režiséra a herce Spike Leeho. Spolupráce s ním udělala z Blancharda významného skladatele filmové hudby. Těch filmů je dnes už téměř čtyřicet, řada končí tituly BlacKkKlansman Spikea Leeho a The Comedian režiséra Taylora Hackforda (2016, na CD 2017). Terence Blanchard patří k tomu nejzajímavějšímu, co formuje současný mainstream moderního jazzu. Potvrzují to i četné nominace a vítězství v cenách Grammy.

Nahoru | Obsah