Hudební Rozhledy

Jonny opět vyhrává v Praze – po 91 letech

Jitka Slavíková | 06/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Titulní strana klavírního výtahu opery z roku 1927, Universal Edition

Opera Ernsta Krenka (či Křenka, 1900–1991), syna důstojníka rakousko-uherské armády s českými i německými kořeny, Jonny spielt auf (Jonny vyhrává), zažila po své premiéře doslova raketový boom a sedm let se těšila zcela nevídané popularitě na obou stranách Atlantiku. Premiéra se uskutečnila v Lipsku 10. 2. 1927; děj s prvky filmové grotesky a detektivky a hudba s chytlavými, jazzem ovlivněnými melodiemi a tanečními rytmy si diváky v Evropě a zakrátko i Americe podmanily. „V několika málo dnech mi bylo jasné, že jsem se přes noc stal jedním z nejslavnějších středoevropských skladatelů...“, napsal Krenek po mnoha letech ve svých pamětech a operu označil za svůj „největší úspěch na ‚tomto světě‘ a zdroj pohádkových příjmů“. Po převzetí moci nacisty v roce 1933 byla Krenkova opera označena za „zvrhlou hudbu“ (hlavní hrdina opery, afroamerický jazzový houslista Jonny, byl pro třetí říši nepřijatelný) a skladatel v roce 1938 emigroval do USA.

Vraťme se ale do roku 1927. Lipskou premiéru si nenechal ujít tehdejší ředitel Nového německého divadla v Praze (dnes Státní opera) Leopold Kramer a spolu s režisérem Louisem Laberem byl svědkem jejího fenomenálního úspěchu. A tak už 16. 6. 1927 vyhrával Jonny pod taktovkou tehdejšího šéfa opery Alexandra Zemlinského i v Praze, kam se tato výjimečná Krenkova kompozice vrací po 91 letech.
Pod současnou inscenací je podepsán americký dirigent Stefan Lano, šéf opery Německého národního divadla ve Výmaru a host velkých scén včetně Metropolitní opery v New Yorku a San Francisco Opera, a úspěšný český dramatik a režisér David Drábek, který se souborem Státní opery již jednou spolupracoval, a to v lednu 2013 na světové premiéře opery Vladimíra Franze Válka s mloky.

Požádali jsme o několik slov dirigenta Stefana Lana:
Když jsem v roce 2006 v Buenos Aires poprvé dirigoval operu Jonny spielt auf, měl už jsem za sebou účast ve funkci korepetitora na jejím uvedení v roce 1978 ve Štýrském Hradci. V roce 1985 jsem se v téže roli podílel na vídeňské inscenaci Krenkova Karla V. v hudebním nastudování Ericha Leinsdorfa. Ačkoliv jsem měl při obou těchto příležitostech možnost skladatele osobně pozdravit, na nějaký obsáhlý rozhovor o ani jedné z obou oper se nedostalo, byl jsem tehdy pouhý mladý korepetitor a nutit do rozmluvy někoho tak slavného, jako byl Krenek, mi připadalo nemístné. Jinak už tomu bylo v roce 2006 v Buenos Aires, kde jsem v postavení hudebního ředitele místního Teatro Colón řídil novou inscenaci Jonnyho v jevištním ztvárnění Marcela Lombardera, tehdejšího uměleckého ředitele divadla. Na všech představeních byla tenkrát přítomná Gladys Kreneková, která prohlásila, že tahle produkce v Teatro Colón je po všech stránkách nejlepší ze všech, jež ona sama za všechna ta léta slyšela.
Krenek si přál, aby se na Jonnyho pohlíželo jako na vážnou operu, nikoli jako na ironicky vtipnou hříčku se zdánlivě lehkovážným příběhem. Musíme chápat, že jako skladatele, spisovatele a pozorovatele jedné z nepokojných epoch 20. století ho okolnosti nutily k utváření eklektického hudebního jazyka odrážejícího svou dobu, jehož nejúspěšnějším projevem se v oblasti opery stal Jonny. Jazzové prvky tu nepochybně organicky vyplývají z povahy děje, a jakkoli se Krenek v daném období nijak zevrubně nevěnoval studiu amerického jazzu, mohl se tu spolehnout na vlastní hudební instinkt v propojení s obecným dopadem vlivu jazzové hudby na evropskou veřejnost za Výmarské republiky.
Z pohledu dnešního operního publika představuje Krenkův pohled na dobu, v níž žil, a hudba, již v důsledku toho vytvořil, dvojí přínos: opera Jonny spielt auf je výtvorem umělce, který se osobně znal a stýkal s Rilkem, Thomasem Mannem, Karlem Krausem, Arnoldem Schönbergem a řadou dalších. Je to opera odrážející ducha dané doby, kdy vznik Výmarské republiky v roce 1919 dodal Evropě naději na nastolení trvalého míru. Evropská společnost vzhlížela s optimismem k budoucnosti a také k USA jako zemi svobody a otevřených možností. Typ černého hudebníka, ztělesněný v postavě Jonnyho, symbolizoval představy o exotičnosti, otevřenosti a svěžím duchu, panující o americké společnosti té doby. Krenek při tvorbě své opery čerpal volně z různorodých hudebních žánrů a zároveň se s gustem opíral i o tehdejší technické novinky z divadelní oblasti, umožňující obohacení díla o množství speciálních efektů, jež musely v roce 1926 vyvolávat u publika nadšení – neviditelný jazzband, Anitin soprán v rozhlasovém vysílání, příjezd vlaku do stanice, projíždějící automobil, nemluvě o zpívajícím ledovci na vrcholcích švýcarských Alp. Takovéto efektní prvky dokázaly ve spojení s přitažlivou partiturou dokonale naplnit očekávání meziválečného publika.
Dnes musí opery soutěžit s celou myriádou žánrových útvarů ucházejících se o pozornost publika ve snaze odvést naši pozornost od sociálních, ekonomických a politických svárů příznačných pro současný svět. Praha má nesmírné štěstí, že může být sídlem Národního divadla a Státní opery, ale i nesčetných dalších kulturních stánků. Krenkova opera Jonny spielt auf nabízí i jejímu publiku bez ohledu na věkovou kategorii jedinečný pohled na Evropu v období předcházejícím vzniku Výmarské republiky a vrcholícím jejím pádem, uspíšeným finanční krizí roku 1929, jejíž opakování jsme sami zažili docela nedávno, v roce 2007.
Delší verzi textu najdete na www.hudebnirozhledy.cz.

Zadáno pro: Národní divadlo

Nahoru | Obsah