Hudební Rozhledy

Nádherně dekadentní Osud

Helena Havlíková | 03/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Martin Šrejma (Skladatel Živný) a Veronika Holbová (Míla)

Národní divadlo moravskoslezské navázalo na systematické uvádění oper Leoše Janáčka a v premiéře nyní představilo tu jedinou, která zde dosud nezazněla – Osud. Tato opera se objevuje na jevištích zřídka. Osud vznikal bezprostředně po Její pastorkyni a Janáček se s ním hodně natrápil, hlavně kvůli libretu. Má mnoho autobiografických rysů. V té době, v roce 1903, byl hluboce zasažený smrtí své milované dcery Olgy a čekal, jestli v Praze prorazí s Její pastorkyní. Pustil se do díla o vnitřně rozervaném skladateli Živném, který se zamiluje do krásné, ale společensky nedostupné ženy, Míly.
Ta mu tragicky zemře a Živnému se nedaří dokončit svou operu.
Bezprostředním podnětem k tomuto námětu bylo Janáčkovi vzplanutí ke krásné, avšak vdané, o více než dvacet let mladší Kamile Urválkové a její vyprávění o jejím milostném románku se skladatelem Vítězslavem Čelanským.

Je pravda, že pro někoho mohou být verše mladičké učitelky Fedory Bartošové, která podle Janáčkových pokynů psala libreto, naivní. Třeba Živný takto promlouvá k notám své partitury: Svých křídel stínem utajujte každý hluboký vzdech. / Ale vás, řady umlčených tónů, zapřených lidem, / a vás, zakřiknuté vlastním svědomím, mám vzbudit naposled? Ostravští inscenátoři však dokázali, že i takový jazyk libreta a příběh, který se nijak nevymyká dobové literární produkci, mohou být dráždivou inspirací právě svou atmosférou secesní dekadence a že Janáčkova hudba už má svoji svébytnou originalitu s použitím nápěvků.
V ostravské inscenaci se podařilo zbavit tuto operu z počátku Janáčkova tvůrčího vzmachu jejího „prokletí“ nehratelnosti se zmatečným dějem a „dívčími“ veršíčky. Výstižným výtvarným základem inscenace Osudu jako opery o skladateli se stala ve scénografii Daniela Dvořáka klaviatura, zvětšená tak, že ze všech tří stran ohraničovala jeviště. Režisérovi Jiřímu Nekvasilovi pak už „stačilo“ jen několik málo, ale přesně zvolených znaků pro jednotlivá prostředí – pro luhačovickou kolonádu nalévačka Vincentky v kroji, jak je analogický výjev zachycený na dobových fotografiích, gejzíry z podlahy jeviště, trojice klavírních stoliček, kytice rudých růží, secesní záclona v bytě Živného a Míly nebo řada červeným sametem polstrovaných sedadel v aule konzervatoře. V tomto prostoru a elegantních kostýmech Simony Rybákové ve stylu lázeňských Luhačovic přelomu století i předválečných 20. let pak Nekvasil režii koncentroval do jednoduchých, ale výstižných, významy naplněných situací.
K tomu měl k dispozici tvárné pěvecké obsazení. Skladatele Živného v jeho bolestné rozervanosti, ale i hrdém vzdoru, něžném i vášnivém milostném roztoužení vystihl typově skvěle zvolený Martin Šrejma. Zejména závěrečný bilanční monolog, ve kterém jako Živný líčí v nastupujícím vichru a bouři studentům dramatické okolnosti vzniku opery a tím i skladatelova života, měl velké vnitřní napětí. Šrejma ho vystupňoval do strhující gradace – bez přepínání hlasu, při skvěle srozumitelné deklamaci. V dosavadní kariéře tohoto tenoristy patří role Živného k jeho nejlepším. Mílou byla při premiéře slovenská sopranistka Linda Ballová. Svým vyrovnaným sopránem dodala Živného múze a matce jejich dítěte okouzlující přitažlivost, zvláštní záhadnost, noblesu, zasněnou tajemnost, a posílila tak dekadentní atmosféru opery. A k této hlavní dvojici je ještě třeba připojit rozsahem sice menší, ale z dramatického hlediska klíčovou roli Míliny šílené matky. Petra Alvarez Šimková s bohatě barevným zvučným tmavším sopránem vyjádřila onu osudovou zlověstnost této lakotné, nepřející a ve finále šílené ženy, která při sebevražedném skoku z balkónu s sebou strhne i Mílu.
V Ostravě ovšem nepodcenili ani celou přehršel malých až maličkých rolí. Petr Levíček, Roman Hoza a Lukáš Bařák vytvořili spolu s desítkou dalších sólistů výstižné miniportréty lázeňské společnosti různých věkových skupin a zájmů i studentů konzervatoře a elévů. A výborný byl i sbor pod spolehlivým vedením Jurije Galatenka.
Dirigent Jakub Klecker zná Osud už z brněnského nastudování z roku 2012. V Ostravě se partiturou spíše nechal vést, než aby z ní plastičtěji vymodeloval tu zajímavou směsici stylů této Janáčkovy – v kontextu jeho operní tvorby vlastně rané opery. Nicméně díky velmi soustředěně hrajícímu orchestru vytvořil inscenaci dostatečný hudební základ.

Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Leoš Janáček: Osud. Dirigent Jakub Klecker, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková. Premiéra 18. 11. 2018, Divadlo Antonína Dvořáka.

Nahoru | Obsah