Hudební Rozhledy

Zemlinský jinak a jinde

Josef Herman | 07/17 |

Hudbu Alexandra Zemlinského dosud objevovala jen pražská Státní opera, která dříve (dnes už moc ne) programově navazovala na Nové německé divadlo, kde byl Zemlinský v letech 1911–1927 velmi úspěšným kapelníkem. Uvedli tu novoromantickou operu Bylo – nebylo i expresionistické Infantčiny narozeniny, leč až českobudějovická premiéra opery Křídový kruh (1933 Curych, 1934 Nové německé divadlo Praha) podle stejnojmenné Klabundovy hry ukázala Zemlinského jako autora čerpajícího i z hudebních reforem první vídeňské školy, které propojil s prvky pozdního romantismu a dekadence. Hudba je to na první poslech náročná, napoprvé působivá spíše barvitými náladami, střídáním velkého orchestrálního zvuku s komorními sestavami nástrojů, nežli sofistikovanou stavbou leitmotivů, kontrasty tónin či číselnými modely. Základním gestem opery je meditace, jakkoli se tu nacházejí dramatické výstupy a jakkoli je detailně vypracována psychologie postav a situací. Je to zcela v duchu způsobu, jakým si orientální umění začala objevovat Evropa od konce 19. století. Zvláštní tvar opery doslovují dlouhé mluvené pasáže, které, odhaduji, měly jakousi, řečeno s jistou nadsázkou brechtovským termínem, hudebně zcizující funkci: mluví se převážně tam, kde se věcně konstatují fakta, kde postavy samy sebe definují způsobem, jenž později rozpracoval právě Bertolt Brecht, zpívá se tam, kde jde o emoce, afekty, dramatické nebo naopak meditativní stavy.

Zemlinského operu do Českých Budějovic, pokud vím, přinesl nový šéfdirigent tamějšího orchestru Tomáš Hála a nelze to hodnotit jinak nežli jako odvahu hraničící s hazardem. Jednak nastudovat takové dílo je krajně obtížné v souboru, který po jisté depresi teprve začíná zvedat hlavu. Na druhé straně je známou divadelní pravdou, že právě velké úkoly nejrychleji mobilizují síly, což se stalo i v tomto případě. Hála operu nastudoval pečlivě, orchestr se překonává zejména ve snaze postihnout zvukové a výrazové nuance obtížné partitury. Ovšem i tak to pro zdejší hráče bylo místy hodně velké sousto. Ještě víc potěšilo obsazení zhruba dvacítky (!) postav, pravda někdy hodně epizodních, v celku představení však jsou všechny veledůležité a žádná i z těch nejmenších premiéru nepoškodila. S vyrovnaným kolektivním projevem celého ansámblu a sboru ostatně tato opera stojí a padá, nikdo se tu nemá zač skrýt.
Hlavní postavu dívky Hai-Tang, kterou si koupil bohatý mandarín, do něhož se posléze zamilovala a povila mu děcko, nastudovala Kateřina Hájovská s citem pro styl obtížného výrazového zpívání, v němž musí střídat kantabilní pasáže s deklamací, velké tóny s komorním projevem. Obdivuhodné. Mandarína Ma zazpíval i zahrál s přehledem Jevhen Šokalo, zvláště je třeba ocenit precizní dikci v mluvených pasážích – opera se hraje vůbec poprvé v pěkném českém překladu Martina Stolbenka. Miroslava Veselá ztvárnila mandarínovu první ženu Yü-Pei jako hodně bezohlednou vražednici, která vinu shodila na Hai-Tang a kvůli dědickému právu si přisvojila i její dítě, což v závěrečné scéně vedlo k onomu slavnému soudu, v němž se pravá matka pozná podle toho, že se s domnělou odmítne přetahovat o děcko, aby mu neublížila. Tím moudrým soudcem je tu princ Pao, ve vypjatých pasážích jeho partu byl Alexander Vovk poněkud nejistý, hlas je však krásný. Z plejády dalších postav ještě zmiňme bratra oné nešťastné dívky Čang-Linga, kterému dal Svatopluk Sem spolehlivý vokální projev a herecky možná vůbec nejpřesvědčivější polohu.
Hraje se na symbolické, samozřejmě kruhové otáčivé scéně Jaroslava Milfajta, sympaticky nepopisné, která spolu s kostýmy a masívním barevným líčením výtvarně nesměřuje do minulosti, ale do současného designu, což považuji za velmi dobré. Choreograf Martin Pacek se zřejmě pokusil o obtížnou hereckou polohu mezi záměrně statickou stylizací a ostře rozehranými drobnokresebnými detaily, výsledek je však hodně nezřetelný. Navíc lze pochybovat i o některých základních aranžmá.
Vraťme se však ještě k otázce, nakolik si operní České Budějovice mohou dovolit tak neobvyklý titul. Rád konstatuji, že premiérové publikum dlouho tleskalo opravdu spontánně, jak to bude dál se ovšem teprve uvidí. K takovým titulům by mělo divadlo své diváky postupně dovést, ne jim dát pěstí na solar. S inscenací se však počítá do německého a rakouského příhraničí, zcela v logice současného směřování divadla, a jestliže by se proto na první pohled zdálo zbytečné studovat ji v češtině namísto v německém originálu, postupovali českobudějovičtí obezřetněji – zdejší pěvci by tam totiž mohli narazit právě s němčinou. Německý originál poběží na titulkovacím zařízení a českobudějovičtí jsou k tomu připraveni i v Budějovicích, pokud přes hranice přijede větší množství diváků. Na premiéry jich jezdí dost! A protože vyžadují události, odvážný projekt se českobudějovickým zřejmě vyplatil.

Jihočeské divadlo České Budějovice – Alexander Zemlin¬¬-sky: Křídový kruh. Překlad Martin Stolbenko, dirigent Tomáš Hála, režie a pohybová spolupráce Martin Pacek, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Samiha Malehová, sbormistr Josef Sychra. Premiéra 12. 1. 2007 v DK Metropol.

Nahoru | Obsah