Hudební Rozhledy

Podzimní operní premiéry ve Státním divadle v Norimberku

MARK-ANTHONY TURNAGE: ANNA NICOLE / SERGEJ PROKOFJEV: VOJNA A MÍR

Zbyněk Brabec | 03/19 |Zahraničí

Emily Newton a sbor

Lidé přicházejí a odcházejí. Intendant Státního divadla v Norimberku Peter Theiler odešel na stejný post do Semperovy opery v Drážďanech a na jeho místo přišel z Dortmundu Jens-Daniel Herzog. Místo generálního hudebního ředitele po odcházejícím Marcusovi Boschovi přijala Joana Mallwitz, která na sebe upozornila jako generální hudební ředitelka v Erfurtu. Diriguje na renomovaných evropských operních scénách, např. v Kodani, Curychu, Hamburku, Rize, Mnichově, Oslu a jinde. Její působení bude jistě přínosem, neboť Státní filharmonie Norimberk byla vždy v rukou výborných dirigentů (Christian Thielemann, Philippe Augin, Christof Prick).
Prvními premiérami této divadelní sezony a nového vedení byly inscenace oper, které se běžně nehrají. Po velkolepé fresce Sergeje Prokofjeva Vojna a mír byla nastudována úspěšná opera současného anglického skladatele Marka-Anthonyho Turnageho Anna Nicole, v říjnu měl premiéru muzikál Chyť si mě, jestli to dokážeš, v listopadu pak barokní Händelova opera Xerxes a v této sezoně budou ještě uvedeny nové inscenace oper Così fan tutte, Madama Butterfly, Lohengrin a Jakob Lenz, dále hodinová verze Dvořákovy Rusalky pro dětské publikum a opereta Paula Abrahama Ples v hotelu Savoy. Když k tomu připočteme ještě několik obnovených inscenací ze staršího repertoáru, musíme konstatovat, že norimberský divák má velice dobrou nabídku. Ale v Norimberku nejde jen o bohatý repertoár, většina inscenací má (nebo dosud měla) i velice dobrou úroveň po stránce hudebního nastudování, pěveckých výkonů i režie. Také se zde většinou hraje před vyprodaným domem.

Inscenaci opery Anna Nicole přivezlo nové vedení ze svého dřívějšího působení v Dortmundu, kde měla velký úspěch u publika i odborné kritiky. Soudě podle norimberské premiéry, úspěch bude mít i zde. Její autor Mark-Anthony Turnage (*1960) patří k nejvýznamnějším soudobým britským skladatelům. Do současné doby napsal šest oper, z nichž Anna Nicole je předposlední. Skladatel ji zkomponoval na libreto Richarda Thomase a její nadšeně přijatá premiéra se konala 17. 2. 2011 v Královské opeře Covent Garden v Londýně (existuje DVD záznam této inscenace). Na starém kontinentě měla premiéru právě v Dortmundu v dubnu 2013. Je příkladem toho, jak i v 21. století lze napsat úspěšnou operu: stačí vybrat divadelně působivý námět a vytvořit kvalitní libreto, napsat dobrou hudbu, zvolit toho správného režiséra a zpěváky, kteří role nejen dobře zazpívají, ale i zahrají. Snadné? Ano, ale, bohužel, se tomu tak vždy nestane. Příběh americké modelky a herečky Anny Nicole Smithové (1967–2007) vychází ze skutečného životního příběhu této obdivované i opovrhované celebrity. Zaujal již filmovou režisérku Mary Harronovou, která o ní natočila životopisný film. Čtyři roky po své smrti, kdy byla skutečná Anna Nicole nalezena v hotelovém pokoji mrtvá po předávkování léky, vstoupila na operní scénu v Londýně v Turnageho opeře v podání skvělé Evy-Marie Westbroek. V Dortmundu ji vytvořila americká operní pěvkyně Emily Newton, která ji také zpívá v Norimberku. A velice úspěšně, jak úspěšná je celá inscenace režiséra Jense-Daniela Herzoga, který před diváky na jevišti otevírá pestrý svět americké společnosti přelomu 20. a 21. století s množstvím výrazných postav. Ty jsou dobře napsány již autory opery, v Norimberku jsou všechny skvěle obsazeny, ať se jedná o ty stěžejní nebo epizodní. Americká sopranistka Emily Newton má roli, jak již bylo řečeno, zažitou z Dortmundu. Vytvořila přesvědčivý portrét ženy, toužící uspět jako modelka a herečka, která je pro úspěch ochotna udělat cokoliv. Po smrti svého bohatého milence a mecenáše, výrazně staršího muže na vozíčku Marshalla (Jeff Martin), se Anna Nicole jen těžko domáhá slíbeného majetku v dědickém řízení. Navíc se hlásí nemoci (po kombinaci drog, léků a alkoholu), podruhé otěhotní a její přítel a „manažer“ Stern (Richard Morrison) přijde s nápadem, že i její porod se bude live přenášet, jen aby vydělal peníze, kterých se stále víc nedostává. Anna není ušetřena smrti narozené holčičky (zemřela tři dny po porodu) i smrti svého staršího syna Daniela (výborný Martin Platz). Emily Newton zvládá i pěvecky náročný part Anny Nicole bez problémů. Již jsem zmínil, že všechny role byly výborně obsazeny, za všechny musím ještě jmenovat Anninu matku Virgie (Almerija Delic) s výrazným monologem v závěru opery. Velkou úlohu v opeře má i sbor, který podal strhující výkon po pěvecké i herecké stránce (množství různě vyprofilovaných postaviček). Hudební nastudování Lutze de Veera bylo plastické i přesné zároveň, i on bude jistě vítanou posilou pro norimberskou operu, kam přišel z pozice GMD z divadla Plauen/Zwickau. Premiéra sklidila obrovský aplaus, přítomen byl i autor díla Turnage.
Oproti zdařilé Anne Nikole Prokofjevovu Vojnu a mír za tak úspěšnou inscenaci již prohlásit nelze. Vojna a mír je jedna z největších oper a samozřejmě vyžaduje velké jeviště, velký sbor a množství vynikajících sólistů. Jistě se dá inscenovat i v menším divadle, ostatně norimberská opera zas až tak malá není a troufne si na velice náročný repertoár. Operu inscenátoři vhodně seškrtali a zbavili ji množství vedlejšího balastu (nelze ovšem nevzpomenout na geniální dramaturgickou koncepci inscenace dirigenta Vašaty a režiséra Ansimova v 70. letech v pražském ND, která byla po všech stránkách naprosto dokonalá). Původně autorem požadovaných 72 sólových rolí bylo v Norimberku rozděleno mezi 25 pěvců. Některé role byly zcela vyškrtnuty, někteří zpěváci ztělesnili i několik rolí. Po hudební stránce byla opera nastudována Joanou Mallwitz spolehlivě, nicméně recenzované představení řídil Björn Huestege, kterému se líbila především silná dynamika (přesto, že v opeře je řada lyrických míst) a poněkud jednotvárné tempo. Těžko soudit, jak se opera pod jeho taktovkou lišila od původního nastudování. Jestliže se režiséru Herzogovi nesmírně zdařila Anne Nicole, pak inscenace Vojny a míru postrádala především poetičnost a vystižení ruského prostředí před vpádem Napoleona do země. Celá inscenace byla jednotvárně ponurá, tmavá a některé detaily (busta Lenina) navíc rozmělňovaly zařazení příběhu do určité doby. Nevzhledné výtvarné prostředky se více hodily do druhého válečného dílu než do prvního mírového. Režisér se neobešel ani bez nechutných sexuálních scén v hořící Moskvě. Navíc ani výběr interpretů nebyl vždy vhodný, většině zpěváků chybělo potřebné charisma pro svěřené role, což se týká především hlavního páru Andreje (Jochen Kupfer) a Nataši (Eleonore Marguerre). Navíc Jochen Kupfer zpíval jednotvárně, jeho zpěvu chyběly lyrika a legato, Eleonore Marguerre zase kulaté výšky. I režijní vedení postav bylo často bezradné, např. svlékání starého Bolkonského (maskován byl jako Stalin), který přijde před Natašu v teplákách, a vzápětí se zase obléká. Proč? Vynikající kreací byl Pierre Bezuchov Zuraba Zurabishviliho. Z množství ostatních sólistů je třeba jmenovat ještě Nicolaie Karnolského (Kutuzov) a Martinu Dike (Achrosimovová). Poněkud křečovitý byl Tadeusz Szlenkier (Kuragin) a Irině Maltsevové scházela potřebná erotika pro roli Helen.
Věřím, že pro většinu návštěvníků představení to bylo první živé setkání s tímto gigantickým veledílem, bohužel, v mnoha ohledech poplatným době svého vzniku. Přesto je to opera, která je i dnes živá, byť každé její inscenování je po všech stránkách nesmírně náročné. Norimberské opeře proto patří hold za dramaturgickou vynalézavost i inscenační odvahu, byť výsledek nenaplnil očekávání. Přesto představení norimberské opery mohou být pro diváky z Čech atraktivní, neboť se jedná o časově dostupné divadlo se zajímavou dramaturgií. Bohužel s novým vedením přišly i nové webové stránky, značně nepřehledné a výtvarně nepříliš zdařilé. I programové sešity, oproti těm minulým, poskytují méně informací o díle, inscenaci i umělcích.

Nürnberg, Staatstheater
Mark-Anthony Turnage: Anna Nicole. Dirigent Lutz de Veer, režie Jens-Daniel Herzog, scéna Frank Hänig a Norman Heinrich, kostýmy Sibylle Gädeke, sbormistr Tarmo Vaask, choreografie Ramses Sigl. Premiéra 3. 11. 2018.


Sergej Prokofjev: Vojna a mír. Dirigent Björn Huestege, režie Jens-Daniel Herzog, scéna Mathis Neidhardt, kostýmy Sibylle Gädeke, sbormistr Tarmo Vaask, choreografie Ramses Sigl. Premiéra 30. 9. 2018, psáno z reprízy 11. 11. 2018.

Nahoru | Obsah