Hudební Rozhledy

Vinciho Artaserse neboli nejlepší italská opera vůbec

Robert Rytina | 06/19 |Studie, komentáře

Leonardo Vinci

Otázka, kterou je, myslím, vhodné si na úvod seriálu o „zapomenutých operních skvostech“ položit, zní následovně: a opravdu nějaké existují? Nalézt odpověď patrně nebude úplně jednoduché. Vždyť už jen fakt, že se podaří nějakou neznámou operní partituru nalézt, později nastudovat anebo dokonce nahrát, přece znamená, že už onen skvost přinejmenším přestal být zapomenutý, nebo snad ne? Opera je ale podle mého názoru především živým divadelním útvarem, kterému je nejlépe na jevišti. Ještě lépe se mu tam pochopitelně daří jako titulu, který se k divákům a posluchačům pokud možno vrací co nejčastěji. Tento seriál se tedy zaměří na ambiciózní díla vesměs slavných a uznávaných tvůrců, kterým se právě této cti nedostalo. Můj výběr bude samozřejmě velmi subjektivní; půjde zejména o opery, se kterými jsem se v průběhu let setkal jako s raritami v divadlech, koncertních sálech a na nahrávkách a která mne nějakým způsobem zaujala. A kdo ví, možná, že právě tady najde některý operní intendant či dramaturg inspiraci, čím by se dal ozvláštnit repertoár našich operních divadel...

Takže – čím začneme? Podle mého názoru kusem rozhodně netuctovým. Představte si operu, pro jejíž ideální vyznění potřebujete hned pět příslušníků tak vzácného živočišného druhu, jakým jsou kontratenoristé (protože na pořádného kastráta dnes už prostě nenarazíte). A pokud je seženete, můžete téměř po třech stoletích světu znovu představit kdysi slavný operní hit, o němž se toho až donedávna spoustu napsalo, ale jen málokdo ho slyšel.
Jedná se o Artaserse neboli Artaxerxe od neapolského skladatele Leonarda Vinciho (1690, podle jiných pramenů 1696–1730). Na začátku je třeba poznamenat, že se slavným malířem a vynálezcem tento skladatel nebyl nikterak spřízněn; „Leonardo“ je navíc jen o něco světovější pozdější podoba jména, které znělo původně „Lonardo“. Vinci vystudoval kompozici na proslulé konzervatoři Poveri di Gesù Cristo a záhy se pustil do skládání buffo oper s librety v neapolském dialektu. Ambice talentovaného autora ovšem sahaly dál, a proto se rozhodl dobýt operní divadla v Benátkách, Parmě a Římě díly ve stylu opera seria. Těch vychrlil v posledních osmi letech života 24, přičemž zmíněný Artaxerxes byl pro něho dílem přízračně osudovým: Vinci totiž jeho triumfální premiéru, která se konala 4. 2. 1730 v římském Teatro delle Dame, přežil jen o necelé čtyři měsíce. Podle legendy se na jeho předčasném skonu podíleli poměrně zásadním způsobem prudký jed a žárlivý manžel jedné z jeho milenek…
Artaxerxes se tedy stal jeho – patrně neplánovaným – uměleckým testamentem. Jenže jakým! „Artaserse je nejšťastnější ze všech mých dětí,“ prohlásil jeho libretista, jímž nebyl nikdo menší než legendární Pietro Trapassi, zvaný Metastasio (1698–1782). Nejen on sám spatřoval právě v tomto textu doslova revoluci v dějinách opery. Ta tam byla náhle dosavadní zkostnatělá praxe „árie-recitativ-árie“; Metastasio ji nahradil dramaticky údernými texty pro árie a recitativům přidal na sdělnosti a expresivitě, přičemž celé libreto získalo větší tah a kompaktnost. Leonardo Vinci byl prvním, komu se dostalo cti převratnou předlohu zhudebnit. Krátce po jeho smrti po ní sáhl opět s úspěchem Johann Adolf Hasse a poté celá řada dalších autorů, z nichž bychom měli jmenovat alespoň Christopha Willibalda Glucka a Josefa Myslivečka.
Vinciho verze se ovšem ze světa ještě nadlouho neztratila. Deset let po její premiéře napsal francouzský učenec Charles de Brosses, že „Vinci je italský Lully: pravdivý, prostý, přirozený, nepřekonatelný v práci s lidským hlasem… Jeho Artaserse je nejen jeho nejlepší prací na Metastasiovo nejlepší libreto, ale je to i nejlepší italská opera vůbec.“ Možností provozovat a slyšet tak skvělé a oceňované dílo ovšem začalo v průběhu 18. století ubývat, a vlastně není divu. Autorovo smrtící hlasové rozvržení opery pro pět kastrátů a jednoho tenoristu (odpovídající dobové praxi inscenování oper v římských divadlech, ve kterých nesměly vystupovat ženy) už zkrátka nenacházelo odpovídající interprety.
Leč časy se mění a o díla psaná pro nejslavnější kastráty své doby se dnes hlásí kontratenoristé. Bylo jen otázkou času, kdy dojde i na znovuvzkříšení opusu magnum Leonarda Vinciho, a roku 2012 se tak opravdu stalo. S myšlenkou na pořízení audionahrávky tehdy přišel prominentní chorvatsko-rakouský kontratenorista Max Emanuel Cencic; od počátku se bránil obsazení i ženských rolí zpěvačkami, takže v produkci vydavatelství Virgin Classics vznikl třídiskový komplet v takřka autentickém provedení.

Dojem z poslechu je opravdu fascinující: pro současníka je to hudba stylově blízká operním kompozicím Antonia Vivaldiho, v tomto případě však zvukově syrovější a zemitější. Tento efekt se mimo jiné opírá o početně silně obsazené dechy; zajímavou barvu dodávají orchestru i loutna a kytara. Vinci doslova hýří melodiemi a árie i recitativy žene dopředu závratným tempem. Kromě toho je pro operu charakteristický jakýsi taneční rytmus, který v zásadě neopouští ani lyričtější pasáže – posluchač je tak neustále udržován v příjemném napětí a po celou dobu trvání více než tříhodinové opery se nedostavuje pocit únavy či triviálnosti.
Jedná se tedy opravdu o nahrávku výjimečného a pro dějiny opery nesmírně důležitého díla. Ve stejném obsazení jako na CD se počátkem listopadu 2012 uskutečnila i novodobá scénická premiéra v režii Silviu Purcareta v opeře ve francouzském Nancy, načež její protagonisté vyrazili s Artaxerxem na koncertní turné. Na cestě po Švýcarsku, Německu a Rakousku se „team Artaserse“ zastavil 20. listopadu 2012 také ve vídeňském Theater an der Wien, kde jsem měl tehdy možnost být také.
Ač se jednalo jen o koncertní provedení, bylo zřejmé, že zejména pro pětici kontratenoristů jde bezmála o životní projekt: všichni znali díky předchozí scénické zkušenosti své nesnadné party zpaměti a obrovskou péči věnovali i hereckému ztvárnění svých operních charakterů. Před diváky se tak velmi plasticky představil téměř detektivní příběh Artaxerxe, syna perského krále Xerxe I. (ano, toho, kterého známe ze stejnojmenné Händelovy opery), který rozplétá okolnosti vraždy svého otce, řeší milostný příběh své sestry Mandany a jejího milence Arbaceho a zoufá si nad svou láskou ke krásné Semiře, o níž ovšem usiluje i jeho sok Megabise. Vše se spojí ve dramatickém finále, kdy z temných skutků obviněný Arbace vypije místo Artaxerxe pohár s jedem (že by přímá inspirace pro vraha Leonarda Vinciho?) a před smrtí ukáže prstem na skutečného viníka všeho zla – svého intrikujícího otce Artabana. Ten je poslán do vyhnanství a zbylé postavy propuknou v jásot.
Na jevišti byl celou dobu přítomen představitel Artabana, tenorista Daniel Behle (jako jediný se neúčastnil scénického provedení v Nancy; tam jej nahradil Juan Sancho). Pouze tento pěvec s vizáží poctivého úředníka potřeboval ke ztvárnění své role noty, a po pravdě řečeno, od počátku si získal sympatie publika jako jediný protagonista, který je blízký běžnému chápání operního pěvce i jeho přístupu k provedení obtížného a neznámého díla. Jestliže funguje většina operních příběhů podle známého vzorce „tenor miluje sopranistku, baryton s tím nesouhlasí a bas všechno zdržuje“, ocitl se Behle v opravdu kuriózní situaci „kontratenoristé se předhánějí o nejlepší koloratury a tenorista proti nim intrikuje“. Majitel nejhlubšího hlasu na scéně však obstál více než se ctí; Daniel Behle je mimo jiné skvělým písňovým interpretem, což se projevilo v dokonalém hlasovém odstínění nejrůznějších poloh, do nichž se jeho komplikovaná postava v průběhu děje dostávala.
Největší pozornost se ovšem logicky zaměřila na pětici kontratenorů. Ve všech případech se jednalo o mladé a štíhlé muže, kteří věnovali až komickou péči vzájemnému odlišení svých exteriérů. Před diváky se tak střídali Francouz Philippe Jaroussky (Artaxerxes) ve svém obvyklém černém obleku s černou košilí, už zmíněný Max Emanuel Cencic (Mandane) v bizarním, zlatě vyšívaném bílém kabátci, červených kalhotách a s punkovým účesem, Ital Franco Fagioli (Arbace) ve fraku, Rumun Valer Barna-Sabadus ve tmavém obleku a bílé košili a Ukrajinec Jurij Mynenko ve smokingu. Zde ovšem veškerá nadsázka začíná a také končí: všichni pěvci předvedli výkony tak virtuózní, že lze jen velmi těžko dojít k jakémukoliv objektivnímu hodnocení. Snad jen ve stručnosti tolik, že v té době mediálně největší hvězda Jaroussky dodal své postavě onu potřebnou, téměř nadpozemskou ušlechtilost a věrohodně zvýraznil její spíše lyrický charakter. Cencic, který jakoby na celé provedení neustále dozíral z pozice režiséra, věnoval postavě Mandany jakýsi věcný nadhled; to ostře kontrastovalo s rozdychtěným mládím Semiry v podání Barny-Sabadea, mimochodem podle reakcí jasného favorita publika. Fagioli si dramatickou roli Arbaceho zřetelně užíval a prokázal, že je na nejlepší cestě k současné kontratenorové špičce (mezi niž záhy skutečně pronikl). V relativně menší roli Megabiseho představil Mynenko hlas nebývalé zářivosti – konečně i jeho hvězda po senzačních výkonech, které předvedl na pěvecké soutěži v Cardiffu v roce 2009, byla tehdy na vzestupu.
Jak už jsem uvedl, Vinciho hudba nepostrádá zřetelnou stopu tanečního charakteru. Rytmus tak nejen nepřehlédnutelně šil s protagonisty i publikem, ale především se švýcarským dirigentem Diegem Fasolisem, uznávaným odborníkem na historicky poučenou interpretaci barokní hudby. Charismatický muž s holou hlavou (při pohledu na něj jsem nemohl nevzpomenout potterovského Lorda Voldemorta...) vedl Concerto Köln k nesmírně nervnímu a expresivnímu výkonu.
Dlouho jsem se nesetkal s tak potěšujícími reakcemi publika jako toho večera ve Vídni. Už po prvním dějství před přestávkou odmítali diváci pustit pěvce a dirigenta z jeviště; po druhém dějství, po němž přestávka nenásledovala, odešel dirigent na několik minut do zákulisí. Během této doby panovalo v orchestru i hledišti naprosté ticho – jakoby nikdo nechtěl narušit napětí, vytvářené Vinciho hudbou, a jakoby si každý přál, aby koncert opět co nejrychleji pokračoval. Závěrečné ovace pak nebraly konce, pěvci i dirigent (s partiturou nad hlavou) se museli neustále vracet na scénu. Diváci byli ochotni se rozejít až po zopakování závěrečného sboru „Giusto re, la Persia adora“: zatímco na nahrávce ho zpívá sbor Švýcarského rozhlasu a televize, v koncertním provedení se o něj podělili všichni zúčastnění zpěváci. Jak zní sbor, tvořený pěti kontratenory a jedním tenorem, bohužel, popsat nedokážu – musí se to slyšet...
Jak potvrdilo toto koncertní a podle ohlasů i scénické provedení, Vinciho Artaserse je opera ve správném obsazení více než životaschopná. Možná, že kdyby se sešla ideální konstelace výjimečně hlasově disponovaných zpěvaček (a jednoho „zlého“ tenora, samozřejmě), podařilo by se zrealizovat zajímavou inscenaci i bez uvedeného zástupu kontratenorů... Než však k takovému pokusu případně dojde, neváhejte a pořiďte si zmíněnou CD nahrávku, eventuálně DVD záznam inscenace z Nancy, vydaný společností Erato. Uvidíte, že přinejmenším ústřední motiv první věty předehry hodně dlouho nebudete schopni dostat z hlavy...

Nahoru | Obsah