Hudební Rozhledy

Celuloidová hudba - Prodaná nevěsta a Má vlast

Tomáš Pilát | 06/19 |Studie, komentáře

Daniel Barenboim při provedení Mé vlasti…

Je to opravdu tradice, která přetrvává od počátků filmování. A to nejen zvukového. Vždyť vznikaly třebas i němé záznamy oper! Není to paradox ani cimrmanovská hláška. Když zvuk ve filmu ještě nebyl a filmaři chtěli představení zaznamenat, jinak to prostě nešlo. Navíc si při projekci mohli pomoci živým nebo reprodukovaným zvukovým doprovodem. Tahle potřeba samozřejmě s příchodem zvuku do filmu odpadla, a televize už si tímhle způsobem nemusela vypomáhat, ani když byla v plenkách. A zdůrazněme na tomto místě právě postavení a zásluhy televize: díky ní vznikla spousta zajímavých, mnohdy unikátních a originálních dokumentů z hudebního světa. Marná sláva – do kin se přeci jenom všechny dostat nemohly a nemohou. Což ovšem samozřejmě nevadí; jedním z hlavních úkolů televize je právě přinášet zajímavé dokumenty.

Za dokument lze přitom považovat jak portrét osobnosti či třeba hudebního tělesa nebo kapely, tak i reportáž z hudební události a taky její přímý přenos nebo záznam. Ve všech zmíněných žánrech disponujeme silnými autorskými osobnostmi; některé z nich se na hudební snímky přímo specializují, u jiných tvořily a tvoří důležitou součást jejich práce. Jména jako Drahomíra Vihanová, Jan Mudra, Jan Špáta, Petr Kaňka, Pavel Klusák, Petr Zelenka, Igor Chaun, Miloš Forman, Adam Rezek, Antonín Matzner, Vítězslav Sýkora, Jiří Vondrák, Karel Plicka, Petr Koza, Jitka Němcová či Václav Kučera se v našem cyklu ještě párkrát objeví. Ale to zdaleka nejsou všichni. Je jen málo filmařů, kteří se ve své tvorbě muziky alespoň letmo nedotkli. V seriálu chceme zmapovat ta nejdůležitější a nejunikátnější československá a česká hudebně-dokumentaristická díla. A budeme se samozřejmě věnovat všem hudebním žánrům.
Začněme trochu oslavně, operou z nejčestějších a námi Čechy nejmilovanějších – Smetanovou Prodanou nevěstou. Vždyť, jak už jsme zmínili, i divadelní či koncertní záznam je možné označit přívlastkem dokument. Mnohdy je jedinečným svědectvím o personálním obsazení divadelní scény, úrovni pěvců a dalších muzikantů, a samozřejmě i režisérů, scénografů a kostýmních výtvarníků té které doby.
Smetanovo dílo se na filmový pás (a později i na televizní záznamové médium) dostalo mnohokrát. Zřejmě poprvé už v roce 1913, kdy režisér Max Urban zaznamenal představení Prodanky v přírodním divadle v Šárce (v té době za Prahou). Ví se o tom jen z různých historických pramenů, samotný film je zřejmě ztracený. I když – kdo ví? Historie nám čas od času přichystá překvapení, kdy se náhle objeví něco, s čímž už nikdo nepočítá. Právě v souvislosti s filmy taková překvapení občas zažíváme; může se tedy stát, že jednou někde na půdě ze zaprášené krabice vypluje i Urbanova Prodaná nevěsta. Byl by to dokumentární snímek nesmírné ceny, a to nejen proto, že Prodanka v onom roce 1913 šárecký amfiteátr otevírala. Vrátila se sem zase v roce 2005, kdy se začala psát novodobá historie tohoto ojedinělého divadla. O provedení opery v obnoveném prostoru natočil dokument Jaroslav Bouma. Kruh se uzavřel.
Podruhé se filmová Prodaná nevěsta v dějinách české kinematografie objevuje začátkem 20. let dvacátého století: další němý film s touto operou vznikl v roce 1922 a postaral se o něj režisér (a taky herec) Oldřich Kmínek. Jeho zpracování Smetanovy a Sabinovy opery bylo dost absurdní. Kmínek se nemohl opřít o Smetanovu hudbu, původní libreto dost drasticky změnil a děj z velké části přesunul do Prahy. Krojovaná delegace z českého venkova v Praze působila ve filmu chvílemi dost bizarně. Ostatně lehké či větší znásilňování nebo pitvoření české klasiky není v dějinách naší kinematografie ojedinělé.
A Prodanka ve filmu potřetí. V roce 1933 natočili filmový režisér Svatopluk Innemann, divadelní režisér Jaroslav Kvapil a pěvec Emil Pollert záznam představení Prodané nevěsty v Národním divadle. Filmově tento záznam nenadchne, jde ale o důležité svědectví o tom, jak se tehdy ve zlaté kapličce inscenovala opera a jaké měla zpěváky. Ústřední dvojici Mařenky a Jeníka ztvárnili Ota Horáková a Vladimír Tomš, Kecala pak Emil Pollert.
Odskok za hranice. V roce 1932 přišel slavný filmař Max Ophüls se svým, samozřejmě zvukovým, pojetím Prodané nevěsty. Snímek se u nás nikdy nepromítal, i když Mařenku v něm ztvárnila Jarmila Novotná (a proto ho zařazujeme do článku o českém dokumentu, v tomhle případě tedy jde spíše o dokument na české téma a s českou účastí). Sama Novotná ale po letech nehodnotila Ophülsovu Prodanku příliš vysoko.
Více než čtyřicet let od obou zmíněných záznamů, konkrétně v roce 1975, vznikl další filmový přepis Smetanovy a Sabinovy opery, a rovnou hned ve dvou verzích – české a německé. Režisér snímku Václav Kašlík obsadil do rolí jednotlivých postav většinou činoherce, kterým propůjčili hlas operní pěvci. Tahle praxe se u nás provozovala poměrně dlouho i u jiných přepisů oper nebo operet, a dnes patří spíše k historickým zajímavostem. Operní znalec Jan Králík tehdy televizní film hodnotil slovy: „Přepis jakékoli opery pro filmové plátno s sebou nese řadu problémů. Zápletky přijatelné v divadle vyznívají ve filmu absurdně, a naopak autor opery nepočítá s filmovým detailem, s rychlým střídáním záběrů, ani s možností exteriérů. Gordický uzel dvou rozličných nití se proto často roztíná (což věc neřeší): opera se řádně proškrtá, přesunou se scény, děj se doplní něčím, o čem neměl skladatel tušení, nebo se vymyslí děj úplně nový a k dovršení všeho se ponechá hereckým výkonům strnulá operní manýra. V tomto světle se jeví nová Prodaná nevěsta režiséra Václava Kašlíka jako řešení v zásadě úspěšné.“
Prodaná nevěsta zaznamenala samozřejmě i několik televizních zpracování. Tím vůbec prvním českým byl film Václava Kašlíka z roku 1962, ve světě ale byla v televizi k vidění už dříve, ať už jako svébytné filmové pojetí nebo záznam divadelního představení. V roce 1955 se tak stalo ve Spojeném království, v letech 1960 a 1982 v Německu. A u nás pak třeba v letech 1971 a 1981 (v obou televizních inscenacích se v roli Mařenky představila Gabriela Beňačková). Existuje i filmový záznam Prodané nevěsty z newyorské Metropolitní opery z roku 1978, a jako vysoce ceněná rarita i zajímavého, vtipného a nápaditého představení v podání královéhradeckého Divadla Drak.
Náš výčet filmových a televizních Prodanek určitě není úplný, každopádně ale ilustruje skutečnost, že film a televize měly a mají tuhle Čechy milovanou operu rády. Vznikala a dále vznikají zpracování i jiných českých oper, Prodaná nevěsta ale rozhodně co do počtu vede.
Ani další vlastenecká kompozice Bedřicha Smetany, cyklus symfonických básní Má vlast, se nemusí za počet zfilmovaných verzí stydět. Tady začněme od konce. V roce 2017 měl premiéru televizní dokument Martina Suchánka nazvaný Barenboim: Smetana – Má vlast. Jde o unikátní snímek, který zachycuje přípravu a realizaci Mé vlasti věhlasným dirigentem Danielem Barenboimem a orchestry Staatskapelle Berlin a Wiener Philharmoniker. Jeden z nejvýznamnějších současných světových hudebníků se rozhodl Mou vlast nastudovat pro koncertní sezonu 2016/2017 hned se dvěma zmíněnými tělesy, a v tomto nastudování s nimi zahajoval Mezinárodní hudební festival Pražské jaro 2017. Vídeňští filharmonici, orchestr založený roku 1842, bývá označován za jeden z nejlepších na světě. Kompletní Mou vlast nastudoval ve své historii pouze pětkrát. Jednalo se tedy o unikátní událost. Daniel Barenboim je známý mimo jiné i svou snahou o sbližování národů Palestiny a Izraele, přičemž jako hlavní způsob komunikace při téhle cestě využívá hudbu. Chápe ji jako silný dorozumívací prostředek srozumitelný pro všechny národy. Stejně tak pracoval i s Mou vlastí.
Suchánkův dokumentární film tak nabízí silné, autentické sdělení. Bez nadsázky přesahuje hudební oblast a citlivý divák z něj vyčte obrovské humanistické poselství. Může nás těšit, že tohle poselství vyvěrá ze studia výsostně české hudební partitury.

V archivu České televize jsou pochopitelně záznamy většiny zahajovacích koncertů Pražských jar s věhlasnými dirigenty. Je velmi zajímavé porovnávat jejich pojetí (Paavo Järvi, Jiří Bělohlávek, Tomáš Netopil, Thomas Hengelbrock, Petr Altrichter, Jiří Kout, Vladimír Válek, Zdeněk Mácal, Václav Neumann, Sir Charles Mackerras a další). A pak jsou tu i takové, u kterých se srdce Čechů chvěje. Rád některé z nich připomenu v době, kdy jsme oslavili 100. výročí vzniku (dnes už bohužel neexistujícího) Československa, 50. výročí okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy, a ve dnech, kdy si připomínáme 50. výročí hrdinného činu Jana Palacha a chystáme se k uctění třiceti let od takzvané sametové revoluce v listopadu 1989. Jsou provedení, na která se nezapomíná.
V roce 1979 stál při zahájení našeho nejvýznamnějšího hudebního festivalu za dirigentským pultem ve Smetanově síni Obecního domu v Praze Václav Smetáček. Bylo to v době, kdy prodělal srdeční záchvat při koncertu ve Florencii. Tehdy na rok přerušil uměleckou práci, v dalších letech musel pro vážné zdravotní potíže koncertní činnost silně omezit. Vinou oslabeného zraku mohl pak dirigovat jen skladby, které ovládal zpaměti. Což byla především Smetanova Má vlast. Smetáčkova nahrávka této skladby s Českou filharmonií patří k nejlepším a Česká televize má ve svých archivech skutečný unikát.
Totéž platí i o pražskojarním záznamu z rozervaného a pro nás tragického roku 1968. Za dirigentským pultem České filharmonie tehdy stanul při jednom ze svých posledních vystoupení v Praze Karel Ančerl. Po okupaci Československa vojsky Varšavského paktu v srpnu téhož roku emigroval do Kanady, kde se stal šéfdirigentem symfonického orchestru v Torontu, a kde také 3. července 1973 zemřel.
Legendární, nabitý emocemi a nesmírně cenný je i záznam provedení Mé vlasti dirigentem Rafaelem Kubelíkem. Ten se v roce 1990 triumfálně vrátil do rodné země (po emigraci říkával: „Opustil jsem svou vlast, abych nemusel opustit svůj národ“) a jeho zahájení Pražského jara těsně po zásadních politických a společenských změnách, v koncích čtyřiceti let komunistických zločinů a v době, kdy to mezi lidmi ještě jiskřilo emocemi, se stalo nezapomenutelným. Oko málokterého posluchače a diváka zůstalo tehdy suché.
Existují samozřejmě záznamy a všelijaká – více či méně originální a vkusná – zpracování vrcholného Smetanova díla dalšími orchestry, dirigenty, a pořízená na nejrůznějších místech světa. Jejich výčet by ovšem přesáhl možnosti našeho článku.
A vzhůru (téměř) do současnosti. V červnu 2018 bylo na pražském Staroměstském náměstí k vidění jedno z méně obvyklých pojetí a zpracování Mé vlasti v originálním zpracování světově proslulých tanečních umělců bratrů Bubeníčkových. Vystoupili členové předních evropských baletních souborů Zürich Ballettu, Royal Swedish Balletu, Baletu La Scaly, Salzburger Landestheateru, Semperopery, Stuttgarter Ballettu, Ballettu Dortmund a Baletu Národního divadla. Bylo vysíláno v přímém přenosu a dnes patří k unikátům televizního archivu. „Jedná se o umělecký projekt, který chtěl svou uměleckou kvalitou významně přispět k oslavám vzniku Československa. Smetanův cyklus šesti symfonických básní je dílo, které jsme zvolili pro oslavu vzniku republiky zcela záměrně a příznačně. Bedřich Smetana vytvořil Mou vlast v době dozvuků českého národního obrození, které bylo završeno o třicet let později vznikem samostatného československého státu,“ vyznávají se autoři velkolepého projektu, tanečníci Jiří a Otto Bubeníčkové. Profesionalita, umělecké zkušenosti a invence všech zúčastněných umělců zaručily vysokou úroveň předvedeného představení. A ukázaly možné cesty inscenování oblíbeného symfonického cyklu, tedy i jeho přesahy mimo hranice hudby.
Totéž se dá říci o použití Smetanovy Mé vlasti pro účely filmové a televizní reklamy, samozřejmě většinou na výrobky či potraviny ryze české. Vtipná je například reklama na věhlasné plzeňské pivo Prazdroj, kde vystupuje i samotný Bedřich Smetana. To už je ale jiná kapitola.

Nahoru | Obsah