Hudební Rozhledy

Klavírnictví na rozcestí - O čem se bude psát

Jakub Zahradník | 06/19 |Svět hudebních nástrojů

Okřídlené přísloví říká, že psát o hudbě je jako tančit o architektuře, a je to pravda. Týká se to nejen líčení skladeb a interpretačních výkonů, ale zrovna tak psaní o něčem tak hmatatelném, jako jsou piana, respektive klavíry.
Již jen vymezení slova klavír versus piano... Lidé stále nevědí, které označení je správné. Přitom šance tady byla. Na internetu snadno vyhledáte údaj, že kýs buditel Jan Václav Rosa (asi 1620–1689) jest autorem hned dvou přiléhavých výrazů pro klavír – břinkotruhla a klapkobřinkostroj. Na internetu toho najdete mnoho. Má to jen jediný háček, a sice ten, že zmíněný pan Rosa zemřel ještě před vynálezem klavíru... Rozhodně však rozuzlení otázky – správné označení klavír versus piano – nepomohla ani odborná komise jazykozpytců a znalců z oboru zasedající v létech 1958–1966 nad názvoslovím všech hudebních nástrojů. Již ve své knize s CD přílohou Forte nebo Piano? z roku 2010 jsem vyslovil názor, že klavír je to samé co piano. Říká se „chodit na klavír“, „hrát na piano“ a myslí se tím vždy obecný výraz pro nástroj. Výše zmíněná komise hlav pomazaných však, bohužel, určila, že klavír rovná se křídlo.

Výraz klavír se k nám dostal z němčiny, do němčiny podle všeho z francouzštiny. Clavus znamená latinsky „klávesa, rukojeť“. V němčině se výrazem „Klavier“ myslí spíše pianino. Německo je ale velká země, někde se zdraví „Gutten Tag“, jinde „Grüß Gott“, jinde dokonce „Moin“, a tak se v katalozích německých firem objevuje rovněž výraz „Piano“ pro označení – světe, div se – pianina! Němci totiž ke své škodě výraz pianino – na rozdíl od nás, Slováků a Poláků – nepoužívají. Přitom s ním prý jako první přišel jeho anglický vynálezce Robert Wornum. Křídlo se v němčině řekne „Flügel" – známe i z češtiny („chytit někoho za flígl“).
Slovo piano znamená italsky „slabě, potichu“ a jedná se o zkrácení původního názvu „gravecembalo col piano e forte“, který mu přisoudil jeho stvořitel Bartolomeo Cristofori okolo roku 1700. Piana se původně stavěla pouze ve tvaru křídla – další typy (vzpřímená křídla, stolový klavír, pianino) byly vyvinuty o dost později. Také se používala mezinárodně užívaná přesmyčka „fortepiano“, která ale z češtiny vesměs vymizela, podobně jako třeba sympatický výraz trambus. Dnes se fortepianem označuje v angličtině kladívkové křídlo – neboli, jak čeští muzikanti říkají, hammerklavier, tedy historický typ klavíru.
Abych tedy rozpor vyřešil, existují podle mě dvě rovnocenná povšechná označení – piano, čili klavír. A ta se dělí podle druhu na pianino, nebo křídlo. O nich tedy bude v následujících kapitolách především řeč. A dozvíte se mnohé. Například to, že Atlas der Piano-Nummern od Jana Großbacha (jehož dědeček byl Čech jak poleno, který odešel počátkem 20. století do Německa) zahrnuje asi 6500 výrobců klavíru a americký Pierceův Piano Atlas – neboť v Americe je všechno větší – jich obsahuje snad dvakrát víc. Vlastimil Pavlík ve svém samizdatu O klavírech trochu jinak z roku 2017 nashromáždil jména asi pěti set českých výrobců na našem území a dalších osmdesát ponejvíce ve Vídni. Pro porovnání, dnes je výrobců pian na světě celkem dohromady pár desítek, vypátral jsem jich zatím zhruba jen čtyřicet! Firmy Petrof nebo Steinway & Sons, které patří k těm velikým, vyrobily za celou svou historii přes 600 000 pian. V Asii jsou však firmy, které jich vychrlí i 100 000 ročně...
Dozvíte se také, že o našich proslulých výrobcích klavíru se nesmělo za dob socialismu, jako vůbec o lecčems, mluvit a psát. Výmluvná je věta ze zásadní oborové knihy Piana a pianina od Vladimíra Bonharda a Josefa Pracha z roku 1958, kde se píše: „Na počátku 20. století zaujímal československý klavírnický průmysl již velmi čestné místo ve světové klavírnické industrii. Během pozdější doby se vyskytuje u nás na 100 výrobců klavíru, které zde nelze vyjmenovat.“ Samozřejmě by to bylo lze, ba by to bylo bývalo právě záhodno, jenže ouha, přisoudit úspěchy komukoli, s výjimkou soudruhů, se nesmělo. Jakby také ano, když všichni ti skvělí výrobci, kteří nás dostali na světovou klavírnickou mapu, byli jejich přičiněním okradeni o své majetky, a někteří z nich skončili ve vyhnanství, jiní ve vězení... Nelze se tudíž při vyprávění historie vyhnout líčení politických okolností.
Ačkoli se značka Petrof stala výkladní skříní socialistické výroby hudebních nástrojů a hlavním vývozním artiklem, sama rodina Petrofů se na svůj závod mohla dívat akorát skrz plot. Její členové byli také zavřeni a měli snad štěstí jedině v tom, že stýskání se v tomto rodu jaksi nepěstuje. Také například František Rous, který postavil v Jičíně nádhernou velkou fabriku, i přes znárodnění, a tedy zánik svého závodu, stavět piana nepřestal, a tak se v 60. létech ocitl v 80. roku svého života ve vězení a byl krom toho potrestán propadnutím majetku (přesto se dožil 92 let). Pozornosti úřadů a udavačů přesto jeden výrobce unikl, Vaníček v Hořicích v Podkrkonoší, ten stavěl piana pod svou značkou až do roku 1967.
Přes všechny události běhu dějin se pracovitost ani řemeslo v našich zemích nezapomněly a socialistická éra přinesla i leccos nového. Racionalizaci výroby, unifikaci výrobních postupů, stavbu vlastních originálních speciálních strojů a přípravků, enormní rozšíření a zvýšení výroby a světově uznávaný model koncertního křídla od ikonické postavy vývojového oddělení, Josefa Pracha. Pokusy obejít se bez pomoci Západu, zvláště Němců, však nevyšly – moderní laky, kvalitní struny, ladicí kolíky nebo smirkové papíry se nám v prvotřídní kvalitě nikdy vyrobit nepodařilo a musely se – ideologie neideologie – dovážet.
Popíšeme si následně, k jakým pronikavým změnám došlo po roce 1989 ve vlastnických poměrech u nás a jak a proč byly mnohé tužby promarněny. Zanikla výroba klavírů v Jiříkově, Liberci, České Lípě, Zákolanech, Kolíně-Zálabí, Jihlavě a v Moravském Krumlově. Skončili skoro všichni subdodavatelé. Na světové mapě ale do dnešních časů zůstal Hradec Králové jako jedno z hlavních světových měst výroby klavírů.

V dalších kapitolách se pokusím vyjmenovat klavírní firmy, které na světě zbyly. Ono to není tak jednoduché, jejich vlastnické poměry nejsou průhledné. Autonomní výrobny v USA zůstaly jen tři. A vlivem nástupu asijské konkurence v 90. létech zcela zaniklo autonomní vlastnictví továrních značek v takových historických zemích, jako je Anglie, Francie nebo státy Skandinávie. Dnes nejstarší klavírní továrnou ve vlastnictví původní rodiny je německá značka Sauter – u nás neprávem málo známá –, která slaví v roce 2019 právě dvě stě let. Následuje rodinná manufaktura Steingraeber a synové založená roku 1859, Blüthner z r. 1853, August Förster z r. 1859 a Petrof z r. 1864. Nejvýznamnější klavírnickou zemí zůstává Německo, ale i tam přebírají Číňané, Japonci a Korejci další a další firmy, naposledy značky Schimmel, Seiler a Grotrian Steinweg. A vůbec, dnes není mnohdy jasné, kdo kde co vyrábí a kdo co vlastní – ani u těch firem, které se označují za ryzí. Pořádek se v tom snaží udělat americká publikace Piano Buyer editora Larryho Finea, která sleduje nejen úroveň značek, ale i vlastnické poměry v klavírních firmách. Zkrátka, zkusíme se v tom nějak zorientovat.
Na prahu 21. století nastává kuriózní situace: Všechny prestižní sály na světě se prakticky neobejdou bez křídla Steinway & Sons. Kupříkladu ve Dvořákově síni Rudolfina jsou dnes k dispozici čtyři Steinwaye a žádná jiná značka, ani jeden Petrof. Přitom dříve panovala rozmanitost. Z nejdůležitějších pódií se vytrácejí všechny ostatní významné značky, například i křídla druhdy snad nejobdivovanější značky Bösendorfer (kterou vlastní Yamaha), Blüthner či Bechstein. Nejlepší klavíristé by snad ani nepřijeli, kdyby ve městě nestál Steinway – to je vítané sousto pro teorii spiknutí. Děje se tak právem, nebo jde o zvláštní zabedněnost umělců? Přijdu zřejmě ještě s jinou teorií.
Ačkoli se zdá, že na pianě se nedá již nic zásadního vymyslet, objevují se v posledních létech různé nové koncepty, především návrat k rovnostrunné konstrukci. S některými vývojáři si vyměňuji vzrušené e-mailové diskuse. Povšiml jsem si, že všichni mají jedno společné: tvrdou hlavu. Třeskuté názory vedou kupříkladu Wayna Stuarta, výrobce z Austrálie, k pozoruhodným výsledkům. Standardní klávesnici o 88 klávesách stále rozšiřuje a dostal se v minulém roce již na 108 kláves! Pro takovou klaviaturu ale neexistují skladby... Dost podobně je na tom dvojitý klavír italského výrobce Luigiho Borgata – na druhý klavír se hraje, jako u varhan, nohama. A zatím, co se všechny továrny snaží pochopit, v čem je Steinway tak unikátní a pokoušejí se s touto značkou soutěžit – znatelně například italská firma Fazioli – Wayne Stuart na takové nápady rezignuje a jde úplně jinou cestou. Je přesvědčen, že je na stopě jiné, daleko hlubší dimenze zvuku, která není pouze klavírní, ani jenom akustická, ale zakládá vlastně nový nástroj. Má pravdu? A jak se o tom přesvědčit, když v Evropě od něj existují jen dva exempláře, ty jsou však v soukromých rukou a není možné si na ně zahrát? Wayne však není zdaleka sám. Myšlenku prvenství obrodit rovnostrunné klavíry si přisvojuje Arno Patin, Francouz žijící v Americe, který zná Prahu. Ve stejném směru se zdá jít také jiný Francouz, Stephen Paulello, který vyvíjí kromě klavírů také nový typ strun, či Chris Maene, Belgičan, který mimo jiné postavil dvě křídla pro Daniela Barenboima – nedávno bylo možno tento klavír vidět a slyšet v Praze. Jiné technické nápady – materiálové vylepšení klasického křídla zase přináší Američan Michael Spreeman se svou značkou Ravenscroft, pozadu nezůstává ani Ivan Vaculík ve vývojovém oddělení továrny Petrof. A úplně jinak než všichni ostatní přemýšlí David Klavins, Lotyš tvořící v maďarském Vácu. Za dobu třiceti let se dostal od vzpřímeného klavíru 3,7 metru vysokého ke klavíru vysokému dokonce už 4,5 metru. Hráč musí k hracímu stolu vystoupat po schodech. I o tom se pokusím přinést přehled.
To ale není ze světa klavírů zdaleka všechno. V posledních létech se díky historicky poučené interpretaci probudil zájem o kladívkové klavíry a repliky cembal. Úplně to dokonce převrhlo estetiku cembal do té míry, že nástroje, které se k nám rozšířily z bývalé NDR (Ammer, Tierbach, Lindholm) jsou považovány za slepou cestu a většina cembalistů je nechce ani vidět, natož slyšet. Prvním, kdo repliky u nás začal stavět, byl Petr Šefl společně spolu s Františkem Vyhnálkem a Jiřím Vykoukalem v roce 1987. Učili se u nedávno zesnulého Jürgena Ammera v Lipsku a později v Kasselu. Poté se rozešli a Vyhnálkovou dílnou v Hovorčovicích prošli snad všichni výrobci historických klavírů a replik cembal žijící u nás. Jedním z nich je i světově proslulý Američan Paul McNulty, který natrvalo zakotvil v Divišově. Dalšími dílnami jsou: firma Bečička – Hüttl – Šefl, v Orlických horách, Vít Bébar, Jiří Vykoukal a výčet uzavírá Fin Jukka Ollikka, který žije v Praze. To je opravdu hodně na tak nový obor a malý segment trhu. Povíme si o tom více.
V neposlední řadě mám coby předseda Kruhu klavírníků a varhanářů obzvláště na srdci pokračování oboru výroby klávesových nástrojů u nás. Aniž bych to býval tušil, panuje na tomto poli již delší dobu velká krize, která souvisí s úpadkem učebních oborů vůbec. Snažím se odvrátit to nejhorší a tento trend zvrátit. Situace je kritická. Specializovaná škola v Hradci Králové již delší dobu neprodukuje dostatečný počet klavírníků pro malý zájem adeptů. V současné době se zde učí pouze pět budoucích klavírníků. Dostudují, uplatní se a vydrží v oboru? Ještě hůř prý je na tom druhdy slavná výroba harmonik, která doslova přežívá z podstaty. Ani varhanářství na tom není podle zpráv, které dostávám, o mnoho lépe. Nejsme na tom sice ještě jako v Ekvádoru, kde je na celou zemi ladič prý pouze jeden, ale kdyby se situace nechala být, nebude mít zanedlouho kdo komu předávat zkušenosti. Poslední silné generaci je totiž dnes přes čtyřicet. Snad ale svítá na lepší časy. Právě se otevírá obor klavírník na pražské Deylově konzervatoři a střední (rozumějte ladičské) škole. Na výsledky si však budeme muset počkat.
A nakonec bych se rád alespoň na okraj dotkl muzejnictví a opravárenství. Jak nám – bohorovným – všem „všechno patřilo“, dostalo se do vlastnictví státu velké množství předmětů a mezi nimi také pian. Sbírky Českého muzea hudby patří mezi úplně největší na světě (!), ale péče o ně je podkapitalizovaná. Výmluvným svědectvím jsou hezké publikace Bohuslava Čížka Historické klavíry v Čechách a na Moravě: Nejprve vznikla pod tímto názvem jedna kniha. Po jejím zveřejnění se ohlásili další lidé, že v jejich muzeu, na zámku atd. se nacházejí další nástroje. Vznikl tak druhý díl knihy. Chci tím naznačit, že možná ani není známo celkové množství historických nástrojů u nás, jejich stav a zavedena funkční ochrana a péče, jakou by si zasloužily.
Last, but not least, jako kouzlo nechtěného vznikl ve Vyškově „Svět klavírů“. Stalo se to tak, že sympatický pán jménem Jiří Berčík prodal továrnu a chtěl si na stará kolena koupit klavír, aby se na něj naučil. Koupil si těch klavírů ale nějak víc – zatím přes osmdesát. Následovala křížová cesta zadávání klavírů do oprav. Z nedostatku lidí, kteří se tímto oborem zabývají, a proto, že nebyl z oboru, oslovil i fušery, kteří se považují za majstry, a ti některé historicky cenné nástroje páně Berčíka nenávratně poškodili. Ergo kladívko už víte, proč ti lepší varhanáři a klavírníci volají po návratu cechů. Šlo by cechy obnovit? A kdo by potom o kvalitě rozhodoval? Existuje evropská asociace Europiano, která takové zkoušky klavírnické vyspělosti organizuje. I o tom se dočtete v následujících kapitolách, které jsou v Hudebních rozhledech naplánovány na celý rok.

Nahoru | Obsah