Hudební Rozhledy

Editorial 02/19

Hana Jarolímková | 07/19 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
jedno z letošních únorových výročí, kterého bych si ráda v tomto úvodníku povšimla, je spjato s význačnou pražskou kulturní památkou, kterou neorenesanční palác Žofín, nacházející se na Slovanském ostrově v toku Vltavy, nepochybně představuje. Tehdejší majitel pozemku, na němž stavba stojí, Václav Antonín Novotný, ho nechal nejdříve vybudovat v letech 1836–1837 v klasicistním slohu a pojmenoval ho na počest matky císaře Františka Josefa I. (1830–1916), původně bavorské, později rakouské arcivévodkyně Žofie (1805–1872). A Žofín se tehdy stal jedním z nejvýznamnějších center politického, kulturního a společenského života. V bouřlivých letech čtyřicátých se zde například za účasti čelných představitelů českého národního obrození konal významný politicko-kulturní akt slovanské vzájemnosti – Slovanský sjezd (kterému předsedal František Palacký), jehož se zúčastnila celá řada kulturních a politických zástupců slovanských národů. Sjezd se tak v revolučním roce 1848 stal významnou manifestací slovanství.

Pro nás jako příznivce vážné hudby má Žofín ale ještě jiný význam. V jeho prostorách se kromě bálů a dalších kulturních akcí začaly totiž pravidelně konat i koncerty nejvýznamnějších hudebníků té doby. Poprvé zde např. vystoupil budoucí houslový virtuos Jan Kubelík, první samostatný koncert tu měl Antonín Dvořák, poprvé zde souborně zazněla Smetanova Má vlast. Jak bychom dnes mohli závidět našim předkům, o tom se raději nezmiňovat. Přece jen mi to nedá, abych nezdůraznila, že v těžkých letech česko-německých sporů v 19. století česká kultura vskutku něco na rozdíl od doby současné znamenala…
V roce 1884 ostrov i s palácem zakoupila tehdy vskutku „osvícená“ pražská obec, která palác přestavěla – jak bylo obvyklé – v bohatě zdobeném neorenesančním slohu. Až do vybudování secesního Obecního domu (1912) se tak palác Žofín stal společně s Rudolfinem, slavnostně otevřeným 7. února (tedy rovněž v tomto měsíci) roku 1885, nejvýznamnějším střediskem pražského kulturního dění. I to je nakonec symptomatické, že dodnes dva z hlavních kulturních svatostánků Prahy byly postaveny v předminulém století.
A dostáváme se k onomu v úvodu avizovanému výročí, 8. únoru 1863, kdy poprvé na Žofíně vystoupil v roli dirigenta několika svých děl – a údajně i poprvé zády k obecenstvu – Richard Wagner (1813–1883). Význačný pražský časopis Bohemia na to tehdy reagoval slovy: „Wagner dobyl Prahu a to nelze jen tak přejít mlčením. Nýbrž energicky zdůraznit. Můžeme vůči jeho zvláštnostem odvážného reformátora, zejména vůči jeho příliš excentrickému, příliš idealistickému směru jeho nejnovější tvorby namítat mnoho významného a jistě ne neoprávněného. Sotvakdo však popře, že se v něm setkáváme s výjimečnou a pokud jde o Německo produktivní silou…“ Nicméně je třeba říci, že pražské obecenstvo projevilo vůči Wagnerově hudbě, byť jeho opery byly v Praze dávány od roku 1854 poměrně často, dvojaký postoj: buď ji absolutně přijímalo, nebo dosti tvrdě odmítalo. Z „wagneriánství“ v hanlivém slova smyslu byl osočován i umělec z nejčeštějších, Bedřich Smetana (1824–1884). Ten však nekompromisně hájil právo na svůj vlastní styl: „Já nepadělám skladatele slovutného žádného, já se obdivuji velikosti jejich a vše přijímám pro sebe, co uznám za dobré a krásné v umění a především pravdivé…“ Na slova svých kritiků přidal ještě nekompromisnější vyjádření: „... myslí, že zavádím Wagnerismus!!! Mám co dělat se Smetanismem, jen když je ten sloh poctivej.“
Slova o poctivosti v umění byla základním krédem Smetanovy tvorby. A měla by platit pro každého umělce dodnes.

Nahoru | Obsah