Hudební Rozhledy

Matyáš Novák

Alena Sojková | 04/19 |Rozhovory

Matyáš Novák

Matyáš Novák je neuvěřitelně činorodý mladý muž. Do svých dvaceti stihl vyhrát kdejakou klavírní soutěž pro žáky hudebních škol a konzervatoří (například Amadeus Brno, Virtuosi per musica di pianoforte 2009, Broumovská klávesa 2011, Prague Junior Note 2006, 2012, 2013, Piano Competition Rotary Club Ramón Llul Palma de Mallorca 2014), vloni v září na sebe upozornil druhým místem v Mezinárodní klavírní soutěži Edvarda Griega v norském Bergenu v konkurenci pianistů do 35 let. Vloni také odmaturoval na gymnáziu, letos absolvuje Konzervatoř Pardubice u prof. Jitky Fowler-Fraňkové, studuje na klavírní akademii Incontri col Maestro v italské Imole ve třídě prof. Borise Petrušanského. A chystá se na HAMU k prof. Ivanu Klánskému. Kromě toho má koníčky, díky nimž musí umět opravdu dobře hospodařit s časem: chová slepice a krůty, zahradničí, podniká dlouhé výlety na kole a nemůže být bez vlakových projížděk českou krajinou. A protože Matyáš Novák žije v Hradci Králové, je tento talentovaný klavírista i hrdým členem PETROF Art Family.

  • Letos budete debutovat na Pražském jaru. Jaký chystáte program?
    Zvolil jsem odlehčený program – přece jen to bude dopolední koncert, matiné. Mým záměrem bylo, aby měla dramaturgie nějaký vtip, proto jsem si pohrál s výběrem skladeb. Koncert jsem poskládal z žánrově a číselně shodných kompozic Ference Liszta a Fryderyka Chopina – zahraji druhou Uherskou rapsodii Ference Liszta a druhou Chopinovu baladu, op. 38, dvanáctou Lisztovu Transcendentální etudu a k tomu dvanáctou Chopinovu etudu, op. 10 Revoluční, Nocturno č. 3, op. 9 Fryderyka Chopina a Nocturno č. 3 Sen lásky Ference Liszta a konečně Chopinův Valčík, op. 34, č. 1 a Lisztovu transkripci Valčíku z opery Faust Charlese Gounoda.
  • V kontextu vašich úspěchů – co pro vás vystoupení na Pražském jaru znamená?
    Je to příležitost, po které jsem vždycky toužil. Proto je to splnění jednoho z mnoha hudebních snů. I z toho důvodu jsem opravdu šťastný, že si na letošním ročníku pražskojarního festivalu mohu zahrát.
  • Rád hrajete Ference Liszta. Čím vás tento skladatel upoutal?
    Liszt je skladatel mnoha tváří. Na jedné straně je nesmírně hluboký a jeho skladby zacházejí do nejniternějších zákoutí lidské duše, na druhé straně má díla, která posluchače oslní, jsou heroická, jak sám říkal, jsou to zaručeně vybuchující granáty. Tahle mnohotvárnost jeho hudby mě velmi přitahuje.
  • Liszt vyžaduje velmi vysokou technickou úroveň…
    To je pravda, ale mohu říct, že se jedná prakticky o tentýž druh techniky. Takže když se naučím určité množství skladeb a zvládnu jejich technická úskalí, není už tak složité učit se ty další, protože technické zapeklitosti se opakují, když to řeknu takhle zjednodušeně.
  • Když porovnáte Liszta a Chopina, který z obou skladatelů je vám bližší?
    Je to určitě Ferenc Liszt, právě z těch důvodů, které jsem naznačil. Ale i hudbu Fryderyka Chopina velmi ctím a některé jeho skladby, například balady, jsou mi opravdu blízké.
  • V polovině ledna jste hrál s Janáčkovou komorní filharmonií Bachův Klavírní koncert d moll…
    Bachova hudba mě fascinuje. Svou neskutečnou komplikovaností, vedením hlasů. Je z ní patrné, jak velice přemýšlivý a hluboce věřící člověk musel Bach být. Každé Bachovo dílo je propracované a má obrovský vnitřní náboj. Vždy, když hraji Bacha, připadá mi, jako by skrze jeho hudbu promlouvala vyšší síla.
  • Prý hrajete od pěti let. Kdo rozpoznal váš talent?
    Prý jsem dřív zpíval, než mluvil, od tří let jsem si vyťukával na pianinu u babičky písničky podle sluchu. Dědovi s babičkou to přišlo nestandardní a přesvědčili rodiče, aby mě přihlásili do hudební školy. V necelých pěti letech.
  • Nu dobrá. Ale tak malé dítě přece potřebovalo zvláštní režim…
    Když se mnou maminka zašla do ZUŠ Na Střezině, pan ředitel byl upřímný. Nejsou-li rodiče muzikanti, moc šancí mému hudebnímu rozvoji nedával. Ale doporučil nám paní učitelku Vlčkovou, která se práci s takhle malými dětmi věnovala. Paní učitelka si mě poslechla a řekla, že to se mnou zkusí. V březnu 2003 jsem měl první oficiální hodinu klavíru, a protože zanedlouho potom byly prázdniny, navrhla paní učitelka mamince, aby mě během léta naučila noty. Uměl jsem je za dva dny. Výsledkem bylo, že jsem začal označovat všechny zvuky notovými hodnotami. Tak se přišlo na to, že mám absolutní sluch. U paní učitelky Vlčkové jsem zůstal do jedenácti let. Zhruba od devíti let jsem docházel na pravidelné konzultace k paní profesorce Turkové z pardubické konzervatoře.
  • Postupoval jste rychle? Co jste v těch jedenácti hrál?
    Dodnes jsem paní učitelce Vlčkové vděčný, nikdy mě nebrzdila v rozletu. Na každou hodinu jsem si připravil několik Czerného etud, pak jsme je odložili, byť nebyly stoprocentně dodělané, a vybrali jsme jiné. Myslím si, že svou techniku jsem získal právě na obrovském množství etud, které jsem v dětství přehrál.
  • Byl jste kolem těch sedmi osmi let připoutaný ke klavíru, nebo jste byl normální kluk se širokými zájmy?
    No, normální jsem určitě nebyl – to nejsem dodnes (smích) –, ale zase moc času jsem tomu nevěnoval. Tak hodinu denně. Přehrál jsem etudy, pak přednesové skladby, Bacha a šlo se dál.
  • Cvičit na housle, třeba. Vy jste na ně v těch letech hrál…
    … a taky jsem zpíval. Věnoval jsem se hudbě spíš komplexně, nedá se říct, že bych u klavíru trávil hodiny.
  • Jak jste se dostal k houslím?
    Na housle jsem začal hrát v šesti letech. Od malička jsem chtěl být dirigentem a myslel jsem si, že dirigent musí umět hrát na všechny nástroje v orchestru. Když jsem pak přišel za rodiči, že se chci naučit hrát ještě na flétnu a na klarinet, vysvětlili mi, že to tak úplně není… A tak jsem zůstal pouze u klavíru a houslí, na které jsem hrál deset let. Nejprve v ZUŠ Na Střezině ve třídě paní učitelky Rindové, od dvanácti jsem dojížděl na Pražskou konzervatoř k paní profesorce Vlachové. Mým největším houslovým úspěchem je druhá cena na Kocianově houslové soutěži.
  • Pak už to nešlo skloubit s klavírem?
    Na té nejvyšší úrovni nešlo. Už toho bylo moc. Navíc jsem se rozhodl studovat běžné gymnázium vedle konzervatoře a akademie v Imole.
  • Jste v šestém ročníku na pardubické konzervatoři, vloni jste odmaturoval na gymnáziu, ještě rok vás čeká na klavírní akademii v Imole. Doplňují se vaši profesoři v Imole a v Pardubicích, nebo jdou proti sobě?
    Oba mají různé přístupy, lze říci, že jejich představy jdou proti sobě. Ale já hledám kompromisy ve všem, a tak to považuji spíše za výhodu. Každý z nich je totiž ochoten akceptovat moji interpretační verzi, pokud je přesvědčivá a hudebně korektní, a neprosazovat svou představu. V tom jsem měl obrovské štěstí na oba učitele. Profesor Petrušanský v Imole je typický představitel ruské klavírní školy, je velmi vášnivý, preferuje procítěnost. Naopak paní profesorka Fraňková studovala v Rakousku a ve Spojených státech a je, řekněme, taková striktnější. Je poměrně náročné tyto dva interpretační přístupy skloubit, ale nakonec se mi to vždycky podaří. Baví mě tyhle dva světy spojovat. Vždyť i v porotách sedí lidé různého zaměření a různých názorů. Kompromisy musíte dělat, ale hra musí být přesvědčivá a musí z ní být jasný váš názor.
  • Kdy jste se poprvé setkal s prof. Ivanem Klánským?
    Poprvé mě pan profesor slyšel v roce 2006 na soutěži Prague Junior Note. Od té doby o mně ví. Občas jsem k němu zajel na konzultace, stále jsme byli v kontaktu. Na konci ledna budu dělat přijímací zkoušky na HAMU, a pokud vše dobře dopadne, rád bych ve třídě pana profesora Klánského studoval. Vloni jsme se domluvili, že pokud u přijímacích zkoušek uspěji, nastoupím do jeho třídy.
  • Odmala se úspěšně prosazujete na soutěžích. Jste zvyklý vyhrávat?
    Je pravda, že jsem získal asi třicet prvních cen na různých soutěžích. Ale vím dobře, že hudba není nic měřitelného, dopředu nikdy nevíte, jak to dopadne. Vyhrávat rozhodně zvyklý nejsem. Důležitější než cena je, abych já sám byl s výkonem spokojený.
  • Vloni na podzim jste doma vzbudil rozruch svým druhým místem na klavírní soutěži Edvarda Griega v Bergenu. Jaké však byly bezprostřední ohlasy přímo na místě, po vašem vystoupení?
    Já osobně mám nejsilnější zážitek ze třetího kola. Tam jsem hrál Lisztův cyklus Léta putování: Rok první: Švýcarsko, které jsem nahrál i na své první CD. Byla v tom tedy velká jistota, věděl jsem, že to zahraji, i kdyby trakaře z nebe padaly. Podařilo se mi na soutěži, což je velice těžké, podat maximum. Na konci se dostavily opravdu silné emoce – moje i na straně obecenstva. Protože je to tak silný a koncentrovaný cyklus – je v něm všechno, co lze od hudby očekávat –, bylo to velmi vyčerpávající, ale zároveň nabíjející. Na základě tohoto výkonu si mě společnost Steinway vybrala pro svůj koncert v Kielu, který se uskuteční letos v únoru.
  • Jste ale tváří firmy PETROF. Nejde to proti sobě – Steinway a PETROF?
    Myslím si, že mé srdce bude vždycky patřit Petrofům, protože pocházíme ze stejného města, jsem hrdým členem PETROF Art Family, jsem jakousi tváří této firmy… Ta volba je pro mě jasná.
  • Jak jste se s rodinou Petrofů seznámil?
    Odmalička jsem v PETROFU hrál, první seznámení proběhlo už v osmi letech, od patnácti je naše spolupráce pravidelná. Jako tvář této značky jsem byl i na dvou koncertních turné v Číně. První – šestnáctidenní – se uskutečnilo v roce 2015 a hned na jaře v roce 2016 následovalo další, desetidenní. Byla to pro mě zajímavá zkušenost, už jen tím, že jsem se setkal s odlišným obecenstvem, měl možnost vidět alespoň letmo velká čínská města.
  • S vývojem pianisty souvisí i vývoj v repertoáru. Které skladatele v současné době preferujete?
    Bacha, Mozarta a Liszta. V jejich hudbě se cítím jako doma.
  • Zaujalo mě, jak jste líčil, že na soutěži v Bergenu vás hodně uklidňovala ta velká prosklená stěna, kterou jste viděl ven. Vy hodně potřebujete k životu přírodu, viďte?
    Je to tak. Podnikám dlouhé výlety na kole, můj rekord je 168 kilometrů za den, rád jezdím v Podkrkonoší. A protože jsem i železniční nadšenec a moje oblíbená trať je Trutnov–Královec a pak dál do Polska, nechám se odvézt na hranice, pak sednu na kolo a jedu domů. A na těchto projížďkách čerpám inspiraci, nacházím klid a obnovuji síly…
  • Jak jste se dostal k vlakům?
    Vlaky mám rád odmalička. Mí rodiče s nadsázkou říkají, že v rodině putuje nádražácký gen, který se přenáší na mužské potomky. Můj děda pracoval celý život na dráze, jeho bratr byl strojvedoucí a můj strýc projektuje železniční mosty. Máme tedy k železnici blízko. Vlaky jsou moje velká vášeň. Často a rád podnikám dlouhé cesty s mnoha přestupy napříč republikou. Ráno vstanu třeba v pět a vracím se v noci. Nejraději mám lokálky, když vlak jede pomalu a nikam nespěchá a já se mohu kochat krajinou… Mám takový sen, že si třeba jednou udělám kurz a budu řídit motoráček.
  • Mezi svými koníčky jste zmínil kolo, vlaky, zbývá chov slepic… Čím vás ony upoutaly?
    Babička měla vždy pár slepic a já jsem se jako dítě začal zajímat o to, jak by se dala zvýšit snáška, protože jsem v té době hodně pekl a tatínek mě kritizoval, že mám vysokou spotřebu vajec. Při hledání informací jsem zjistil, že existují různá plemena, která se liší vzhledem, povahou i užitkovostí. Čím víc jsem se dozvídal, tím víc mě to téma přitahovalo, až jsem pipkám úplně propadl.
  • A jsme u toho. Každý si myslí, že slepice jen kvoká, občas si přičapne a snese vejce…
    A to je velká mýlka. Slepice je krásný tvor, navíc chytrý. Nedávno jsem si pořídil i krůty a ty se inteligenčním kvocientem nedají se slepicemi srovnat. Krůta je prostě krůta. Hloupé stvoření.
  • Vy ale nejste jen obyčejný chovatel slepic pro vejce...
    Ano, já i vystavuji svoji drůbež. Před třemi lety jsem získal na výstavě druhé místo, nedávno čestnou cenu. Oboje bylo za plemeno drážďanka. Ta vypadá jako obyčejná slepice, ale není. Má růžicový hřeben, přitažený k hlavě, a tím pádem nenamrzá. Proto se hodí pro chov ve vyšších nadmořských výškách. A je to i perfektní nosnice. Navíc má velmi dobré maso. V mém chovu převažují plemena s kombinovanou užitkovostí, což znamená, že dávají jak vejce, tak maso.
  • Jaká chováte plemena?
    Drážďanky, štýřanky, araukany a žerzejské obry.
  • Ve vašem případě existuje krásné spojení vašeho chovatelského koníčka a hudby. V jedné obci – Čistěvsi – jste uspořádal dvakrát koncert, a chlapi z té vesnice vám zase přišli pomoci s výstavbou kurníků…
    Už ani nevím, kde si mě vyhlédli, ale je pravda, že mě pozvali na koncert, a dokonce kvůli mému koncertu přebudovali tamější strojní a traktorovou stanici na koncertní sál.
  • Jaká je vaše představa vaší budoucí kariéry?
    Cílů je víc. Každý klavírista sní o velké kariéře, ale vybudovat ji je v dnešní době stále těžší, proto je dobré držet se při zemi. Já bych byl spokojený, kdybych se hudbou dokázal obstojně uživit, chtěl bych, aby mi dělala radost a aby mě nikdy nepřestala bavit.

    Nahoru | Obsah