Hudební Rozhledy

Danjulo Ishizaka

Milan Bátor | 07/19 |Rozhovory

Danjulo Ishizaka

Hvězdný německý violoncellista Danjulo Ishizaka podruhé vystoupí v Ostravě s Janáčkovou filharmonií. Německo-japonský fenomén, o kterém britský deník The Guardian píše, že hraje s „výjimečnou virtuozitou a vytrvalostí“, stane po boku významného nositele tradice petrohradské dirigentské školy Daniela Raiskina. Charisma Ishizaky není založeno „jen“ na technice, nýbrž na neobyčejné empatii, účasti a komunikaci s hudebním artefaktem a myšlenkami jeho tvůrce. 21. února rozezní Ishizaka dílo, které si žádá nejhlubší porozumění. Violoncellový koncert č. 2 Dmitrije Šostakoviče je skladbou, v níž se zrcadlí odvěké sváry člověka. Z rozhovoru s Ishizakou vyplývá, že tento umělec třímá všechny nezbytné atributy k tomu, aby se jí stal tím pravým tlumočníkem.

  • V jednom rozhovoru jste prozradil, že jste chtěl být pilotem. Platí to stále?
    Bohužel nemám na své koníčky tolik času, kromě toho, že se snažím být kreativní v kuchyni (smích). Ale ano, dokážu si představit, že jsem pilot: miluju létání, pobyt ve vysoké nadmořské výšce, přehled po krajině a samozřejmě také pocit svobody, který se dostaví, když se vznáším. Myslím, že z podobných důvodů rád pobývám v Alpách: jsou tak inspirativní pro mnoho dalších, včetně skladatelů jako Brahms!
  • Vypadá to, že hudba a létání mají k sobě blízko. Jaké jsou výhody a nevýhody být muzikant?
    Je to velice univerzální povolání. Možnost vyjadřovat se tímto úžasným uměním je znamení. Hudba je vše, co mám rád a je skvělé mít ji jako profesi. A mám rád nejen sólovou hru, ale i komorní hudbu v různých formacích. Kromě toho také hudbu vyučuji, což otevírá ještě další pohled na celou hudební tvorbu a je to prostě radost být v kontaktu s úžasnými mladými muzikanty a doprovázet je na jejich vlastní cestu. Nevýhodou a úskalím může být skutečnost, že je opravdu obtížné poznat bod zlomu, kdy překročíte neviditelný práh a dostanete se do fáze, kdy už pracujete nadmíru. Vzpomínám si na výrok svého učitele Borise Pergamenščikova: „Pro nás hudebníky neexistují žádné neděle ani prázdniny.“
  • Jste zastáncem nových nahrávek. Pořád si myslíte, že má smysl nahrávat klasickou hudbu, když lze prakticky vše najít na internetu?
    Jsem o tom přesvědčen. A to nejen v případě neznámých skladeb, které by měly být zpřístupněny širšímu publiku – jako je například violoncellový koncert Mieczysława Weinberga, ale i pro standardní repertoár je to legitimní a přirozené. Interpretační kánony se v průběhu let také mění. A pokud máte jako umělec potřebu skladbu převyprávět, pak je to osobní a nezbytné.
  • Využíváte vy osobně internet ke stahování hudby?
    Občas ano. Dříve jsem si kupoval fyzická cédéčka, ale moje fonotéka praskala ve švech, proto už většinou poslouchám a kupuji hudbu v elektronických formátech.
  • Máte rád současnou hudbu. Položil jste si někdy otázku, proč o novou hudbu nejeví publikum příliš zájem? Není to tím, že většina ztratila klíč k pochopení aktuálního hudebního vyjadřování?
    Teď jste to trefil! Hudba není jen jeden jazyk. Je to řeč, která má mnoho variant, nebo dokonce dialektů, které znějí jako úplně jiný jazyk. Je nezbytně nutné zabývat se hudbou, kterou posloucháte, studovat nejen ji, ale i zázemí, z kterého vychází. To příliš nekonvenuje s názory těch, kteří prostě chtějí jen „konzumovat“ to, co už znají. Podle mého názoru je to stejný důvod, proč většina dnešních dětí neprojevuje zájem o klasickou hudbu, ani když jde o Mozarta, Bacha či Beethovena. Není to jejich „konzum“, jejich zkušenost. Obvykle se dostaví také konflikt mezi očekáváním publika a tím, co se skladatel snažil sdělit. Mnoho lidí vnímá současnou hudbu jednoduše jako destruktivní a brání se otevřít jejímu skutečnému poselství. Kromě toho, diváci většinou nejsou ochotni prodloužit svůj hudební obzor.
    To však neplatí pro všechny současné skladatele. Tvůrci jako Penderecki dosahují mnohem širší odezvy u publika, protože se rozhodli hovořit spíše neoromantickým hudebním jazykem, který nepotřebuje takovou přípravu.
  • Souhlasím s vámi, osobně jsou mi také bližší Pendereckého dávnější opusy. Co si myslíte o budoucnosti violoncella? Přežije podle vás jako aktivní nástroj 21. století?
    Jsem si zcela jist, že bude žít tak dlouho, dokud bude existovat klasický hudební svět. Violoncello bylo po dlouhá léta zanedbáváno a je radostné vidět, že konečně získává uznání diváků a větší zájem promotérů. Jedním z důkazů není jen množství nových talentů, ale také třeba fakt, že bylo zavedeno jako jedna z disciplín prestižní soutěže královny Alžběty v Bruselu. Cello je jedním z nástrojů, které umí přirozeně zpívat a je tak zvukově všestranné, jak si jen můžete přát. Když se mnou lidé v letadlech nebo vlacích vtipkují, že bych se měl raději naučit na flétnu, tak jim vyprávím, že právě cello má úžasnější potenciál, než si vůbec dokáží představit.
  • Váš nástroj se jako jeden z několika klasických instrumentů úspěšně etabloval také v neklasických hudebních žánrech, jako např. pop, indie-rock a jazz. Posloucháte také tyto žánry?
    Mám rád jazz, ale přiznám se, že nevyhledávám primárně jen hudbu, v níž figuruje violoncello. Moc rád si poslechnu například hudbu klavírní.
  • Zeptám se jinak. Hrajete na svůj nástroj výhradně klasický repertoár?
    Musím přiznat, že jsem poměrně konzervativní, nicméně v současnosti bych se nebránil tomu zkusit si zahrát jazz nebo funky (smích).
  • To není špatný nápad. Myslíte, že klasická hudba má před sebou světlou budoucnost?
    Rozhodně to je v našich rukou a záleží na tom, jak velké úsilí vyvineme. Pokud se bude svět v budoucnu vyvíjet dobře, vidím klasickou hudbu jako jeho součást, protože obsahuje všechny hodnoty, o které se každá civilizovaná společnost snaží.
  • Jak vypadá váš pracovní postup, když studujete novou kompozici? Které faktory jsou důležité pro úspěšné ztvárnění?
    Prakticky denně pracuji na novém repertoáru. Vzhledem k typu mé profese to nelze samozřejmě dělat jenom doma. Někdy se mi podaří najít chvíli během koncertního turné, někdy studuji nové partitury ve vlacích a letadlech. Ale nejlepší místo k nácviku je pořád domov. Když necestuji, tak většinou svůj čas dělím na dopolední cvičení a odpolední výuku. Je nezbytné mít klidnou mysl, protože jinak se nové věci nedostanou tak dobře do „systému“.
  • V Ostravě už jste v minulosti jednou hrál. Váže vás k moravskoslezské metropoli nějaká vzpomínka?
    Ano, máte pravdu. Vystoupil jsem v Ostravě v roce 2009 a velmi živě si na ten koncert vzpomínám, protože se jednalo o jedno z mých nejlepších provedení violoncellového koncertu Antonína Dvořáka. Čím to bylo? Sám nevím. Možná to bylo atmosférou místa. Každopádně jsem opravdu nadšený, že se po poměrně dlouhé době vracím do tohoto města. Třeba se dozvím, co se v něm změnilo. Třeba mne potěší informace o novém koncertním sále, na kterém se prý pracuje!
  • S jakým programem v Ostravě vystoupíte tentokrát?
    Zahraji Violoncellový koncert č. 2 Dmitrije Šostakoviče, který je niterně blízký mému srdci. Jsem poctěn, že skvělá Janáčkova filharmonie přijala mé přání ke společnému provedení právě tohoto mistrovského díla. Je typickým příkladem pozdního Šostakoviče: v hudebním materiálu spíše strohé, nejde po žádném efektu ani virtuozitě, ale je propastně hluboké. Vyjadřuje krásu, kterou lze nalézt ve smutku, v nejzazších hlubinách lidského srdce. Prorokuje touhu po lepším světě. Je příběhem boje, rezignace a naděje.
  • Vaše vcítění do díla je vskutku neobyčejné. Možná proto vás kritika chválí za umělecké charisma. Dá se to vůbec naučit?
    Věřím, že charisma je pevně spojeno s povahou, vlastnostmi a všemi vlivy, kterým je člověk vystaven. Je to součást osobnosti, o které se domnívám, že je spojena s duší. Čím více stárneme, tím méně je můžeme měnit a utvářet.
  • Jestliže je tomu tak, pak hudba, která vyzařuje z duše, je poselství lidem. Branou k čistým emocím?
    Rozhodně! Hudba je něco jako jazyk. Ale může vykonat mnohem víc, protože hovoří způsobem, který se slovům nedostává. Může dát naději, pohodlí, ale i naprosté štěstí a oduševnění.

    Zadáno pro: Janáčkova filharmonie Ostrava

    Nahoru | Obsah