Hudební Rozhledy

Dny Bohuslava Martinů

Redakce | 04/19 |Festivaly, koncerty

Petr Nouzovský hrál s Plzeňskou filharmonií a Chuheiem Iwasakim první Martinů violoncellový koncert.

VEČER KÜHNOVA DĚTSKÉHO SBORU
Vojtěch Mojžíš

24. ročník festivalu Dny Bohuslava Martinů opět do Prahy přivedl špičkové soubory, aby nejen oslavil zej-ména odkaz Bohuslava Martinů, ale v neposlední řadě rovněž představil a připomněl neméně zajímavá, a kolikrát málo uváděná díla autorů českých i zahraničních. A to celkem na jedenácti koncertech, konaných na Pražském hradě, v Lichtenštejnském paláci, na Pražské konzervatoři a v Rudolfinu.
Čtvrtý večer festivalu, 4. 12. 2018 (Sál Martinů Lichtenštejnského paláce), se nesl v duchu křesťanské zbožnosti, jeho závěr však vyústil v oslavu přírody a lásky k domovu.
Vstupní Gloria a Ave Maria pro dětský sbor a varhany jsou dílem Jana Nováka, jednoho z mála českých žáků a následovníků Bohuslava Martinů. Nejen svojí mariánskou tematikou, ale i typem hudební invence Novákovy partitury zjevně korespondují s podobnou liturgickou konstelací, vybranou z tvorby samotného Bohuslava Martinů. Setkali jsme se s ní později v průběhu večera, když zazněla dvojice částí Modlitba Ave Maria a Aleluja, obojí jsou to úryvky z opery Hry o Marii.

Psalmodický charakter měly dvě zařazené novinky – Psalmodia Josefa Marka a Terni psalmi Slavomíra Hořínky. Oba soudobí autoři svojí hudbou na latinské texty oslavují Pána. Hudebně se vyjadřují dosti podobným jazykem, jehož podstata, kromě deklamativního charakteru melodiky, spočívá v převážně horizontálním hudebním myšlení. Jejich téměř libozvučné, ač převážně sekundové disonance shlukového charakteru nepůsobí rušivě, protože vznikají logicky, jako důsledek samostatného vedení hlasů.
Legenda o svaté Dorotě je vyňata ze 3. dějství Martinů půvabného baletu Špalíček. Speciálně pro potřeby tohoto večera ji skvěle přeinstrumentoval skladatel Ivo Bláha, když operní orchestr nahradil dvěma klavíry, baterii bicích však ponechal beze změny, tedy v autentickém tvaru.
Půvabná, téměř kultovní Martinů kantáta Otvírání studánek, na niž se těšíváme vždy s příchodem jara, nyní zazněla poněkud atypicky, v čase adventním, tedy v době očekávání příchodu Spasitele. I nyní, tedy mimo obvyklé roční období, však potvrdila svoji výjimečnou hodnotu a vhodným způsobem uzavřela koncert.
Interpretačně ležel celý večer plně na bedrech Kühnova dětského sboru, vedeného sbormistrem Petrem Louženským. Realizací tohoto náročného uměleckého úkolu byla pověřena jen ta nejvyspělejší část sboru, sestavená převážně z děvčat. Chlapců, ač jejich dětský témbr je pro typologii tělesa velmi důležitý, bylo jen poskrovnu. Za důkaz vysoké pěvecké kultury sboru lze považovat to, že všechna vokální sóla Martinů partitur byla skvěle provedena silami z jeho řad. Netýká se to pochopitelně barytonového partu, obsazeného příjemně zabarveným témbrem Martina Bárty. Užili jsme si jej nejen v Legendě, ale i v závěrečném Otvírání, kde se pěvec podstatnou měrou zasloužil o podmanivé vyznění vlasteneckého patosu. Trojici spolehlivě hrajících instrumentalistů zde utvořili klavíristé Hana Louženská a Daniel Wiesner (ten účinkoval již i v předešlé části večera), a Šimon Veselý, hráč na bicí nástroje. Hana Louženská a členové Wihanova kvarteta (Leoš Čepický a Jan Schulmeister – housle, Jakub Čepický – viola) spolu vytvořili instrumentální složku závěrečné kantáty Otvírání studánek. Varhanní party v úvodu večera přednesl Jan Kalfus.

LAUREÁTKY SOUTĚŽE NBM A WIHANOVO KVARTETO
Markéta Jůzová

Pestrý kulturní program Prahy 1 umožnil během probíhajícího festivalu 24. ročníku Dnů Bohuslava Martinů (18. 11.–19. 12. 2018) propojit efektivně hudební i výtvarnou sféru společenského života. Museum Kampa – Nadace Jany a Medy Mládkových v rámci aktuální výstavy významné sochařky Vlasty Prachatické představilo z období 60. a 70. let její portréty hudebních skladatelů, mezi nimiž figuroval i Bohuslav Martinů (1978). V roce 2006 se stala umělkyně čestnou členkou britské Society of Portrait Sculptors.
V česko-francouzském kontextu význačný festival Dny Bohuslava Martinů 2018, jenž se koná i pod záštitou Velvyslanectví Francouzské republiky v Praze, nabídl 5. 12. v Lichtenštejnském paláci v Sále Martinů návštěvníkům i ryze český večer. Koncert otevřela nadějná mladá sopranistka Zdislava Bočková, laureátka Soutěže Nadace Bohuslava Martinů 2017 a laureátka Interpretační soutěže České filharmonie 2018, která si připravila pestrou kolekci písní Bohuslava Martinů, nejen ze skladatelova Nového Špalíčku, cyklu písní, H 288, ale i jeho Písničky na dvě stránky, H 302, a árii Mariken z opery Hry o Marii, H 236. Pěvkyně má příjemnou střední i vysokou polohu hlasu a v technice se značně rozvíjí. Na klavír ji doprovázela Marta Vašková.
Martinů niternou hudbu obohatila Bočková konfrontací s vybranými áriemi z operních děl Hubička a Tajemství Bedřicha Smetany, Jakobín Antonína Dvořáka, V studni Viléma Blodka a Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka. Bočková dokázala vtisknout postavám Barče, Blaženky, Terinky, Lidunky a Lišky Bystroušky silný charakter proměnou temperamentního nasazení a nuancemi jemné mimiky a gest. Získala si soustředěnou pozornost publika a pozvolna sílící aplaus návštěvníků. Velmi stylově zpívala árie hudby Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka.
Posluchačsky vděčnou vokální část koncertu zpestřila romantická hudba Johannesa Brahmse, v jejíž interpretaci excelovala mladá nadějná klarinetistka Anna Paulová, laureátka Soutěže Nadace Bohuslava Martinů 2016. Od doby svého velkého úspěchu v Mezinárodní hudební soutěži Pražského jara v roce 2015, kde obsadila druhé místo, stala se laureátkou a obdržela mnoho cen souvisejících s pořádáním prestižní soutěže, se výrazně zdokonalila. V Kvintetu h moll, op. 115 pro klarinet a smyčcové kvarteto nechala Paulová krásně malebně znít melodie. Wihanovo kvarteto s houslisty Leošem Čepickým a Janem Schulmeisterem, violistou Jakubem Čepickým a violoncellistou Michalem Kaňkou v pozdním Brahmsově díle akcentovalo melancholii s tíživou a temnou atmosférou zvukové interpretace na rozdíl od sólistky, která do skladby vnesla zářnou energii.

PLZEŇSKÁ FILHARMONIE
Julius Hůlek

V pestrobarevné škále festivalových programů právě ten popisovaný (12. 12.) mj. upoutal zastoupením děl dvou současných českých skladatelů. Nejdříve však zazněla skladba toho, jemuž je festival věnován – Divertimento (Serenáda č. 4) pro komorní orchestr, H 215 Bohuslava Martinů. Patří k dobové vrstvě autorových děl vykazujících neostylovou orientaci na pomezí baroka a klasicismu. Kromě sólového podílu dvojice houslí zaujala temperamentní, přímo mladickou živostí, kterou jí dokázal vtisknout dirigent japonského původu Chuhei Iwasaki (1987), působící v České republice a spolupracující s našimi předními orchestry. Tentokrát stanul v čele Plzeňské filharmonie a schopnost stimulovat orchestrální dění přímo elektrizujícím nábojem svých gest osvědčil v Divertimentu č. 1 pro smyčce „Paví pero“ Jana Málka, sestávajícího z pětice Pavan, které jsou v názvech odstupňovány podle barev (Modrá–Zelená–Černá–Fialová–Zlatá). I když jde o dílo svou fakturou nepříliš komplikované, je stylově i dějovou návazností jednotlivých vět důsledně koncipované s nezanedbatelným vyvoláním efektního dojmu. Svrchovaně jistou, stylově i instrumentačně bezpečně vedenou „rukou“ je psáno třívěté Concerto per clavicembalo ed orchestra da camera Jiřího Temla. Celek je převážnou měrou založen na dialogu cembala a orchestru, přes inzerovanou „komornost“ poměrně hutného (včetně dechů), sólový nástroj je permanentně zaměstnán a také je zřetelně slyšet. Osobitým a expresivním výrazem se ho zmocnila Monika Knoblochová. Před přestávkou se tak publiku dostalo strhující hudby protkané bezpečně zvládnutými virtuózními pasážemi, zejména ve třetí větě účinně glosovanými orchestrem.
Provedení sólového partu Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1, H 196 Bohuslava Martinů na začátku druhé poloviny večera se ujal Petr Nouzovský a budiž hned zkraje řečeno, že svou úlohu v celém rozsahu třívětého celku snad více než stoprocentně splnil. Ať už to bylo v počátku první věty v permanentní paralele s orchestrem, anebo tamtéž v sólových promluvách, rovněž v kadencích všech tří vět. Barevně zřetelné a sonorní violoncello Nouzovský adekvátně uplatnil i ve volné kantiléně prostřední věty, poznamenané výrazovou jemností. Již úvodním vpádem kontrastně laděné třetí věty se náležitě vyrovnal s expresivně virtuózními nároky, avšak i zde nechyběla, tam kde bylo zapotřebí, decentní křehkost. Podle mého názoru by z dramaturgického hlediska violoncellovým koncertem Martinů mohl program končit, avšak ještě následoval výběr z první řady Legend, op. 59 (č. 1, 4, 3) Antonína Dvořáka. Vybrané dílčí celky jednotila vřelost spolu s hojnými dynamicko-výrazovými proměnami v těsném souručenství s pozorností agogickou a v závěru i dobře voleným odstíněním dílčích vrcholů. Plzeňští opět přesvědčili, že Dvořáka „umějí“, leč akustická kapacita sálu jejich elánu nestačila. Nezapomeňme ještě pochválit výkon dirigenta Ch. Iwasakiho – široká škála jeho gest a vůbec pohybové kultury pozitivně hovoří o zřetelné a sebejisté koncepční rozvaze.

EXCELENTNÍ GUARNERI TRIO PRAGUE
Rafael Brom

Slavnostní večer Nadace Bohuslava Martinů byl zařazen do programu 24. ročníku festivalu Dny Bohuslava Martinů v pátek 14. 12. a proběhl v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce. V jeho úvodu vystoupili představitelé Nadace Bohuslava Martinů, její ředitel, profesor Jiří Hlaváč spolu s předsedkyní Správní rady Stanislavou Střelcovou, aby předali Cenu Nadace Bohuslava Martinů dirigentu Petru Vronskému. Pan dirigent ve svém poděkování připomněl obtíže minulých let, zejména se sháněním notového materiálu, a popřál úspěch mladým interpretům díla Martinů, kterým v jejich snažení Nadace výrazně pomáhá. Program souboru Guarneri Trio Prague uvedlo Trio pro housle, violoncello a klavír Luboše Fišera. Dílo z roku 1978 provedl soubor s jasným vymezením kompozičních charakteristik skladatele, který do svého komorního opusu vložil spolu s citacemi Skrjabinovy Klavírní sonáty č. 10 zneklidňující napětí, úzkost, drsnost či údernost šostakovičovského rodu, mnohde drtivou. Několik málo poetických či zpěvných okamžiků v klavíru či houslích a sporadický příjemnější souzvuk citelně zjemnily Fišerův modernismus, zvláště pak dohasínající snad i smířlivý závěr díla. Dalším dílem programu bylo trio Bergerettes pro housle, violu a klavír Bohuslava Martinů, H 275. Pětivěté dílo podmanivě plasticky provedené dokonale vyvážilo Fišerovy příkré modernismy. Z komplexu dokonalé souhry vyznělo jako markantní skvělé dynamické vyrovnání hlasů tří nástrojů v kterémkoli okamžiku hudby, mnohdy rušné a plné zvuku, jinde lyrické se svůdnými crescendy, výrazovými proměnami a vždy s podivuhodně kultivovaným, barevně bohatým tónem smyčcových nástrojů. Finálním opusem programu slavnostního koncertu bylo Klavírní trio d moll, op. 49 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Běžně půlhodinové dílo podal soubor s moderním náhledem a s ohledem na netrpělivost doby využil zdánlivou romantickou „upovídanost“ tria k souborové i nástrojové exhibici. V pianových kadencích a sólech smyčcových nástrojů jako by hráči vstupovali do rolí okamžitých mluvčích souboru a ve svých proslovech byli strhující vysokou tónovou kulturou a kvalitou. Housle Čeňka Pavlíka a violoncello Marka Jerieho, nehledě k virtuozitě Klánského, působily v kadencích a kantilénách potěšení srovnatelné s kreací sólistů ryze koncertantních skladeb. Přesto zůstávala Mendelssohnova hudba v rámci komorního žánru, ovšem nadobyčej košatá a inspirativní.

SEVEROČESKÁ FILHARMONIE TEPLICE S PETREM VRONSKÝM
Vojtěch Mojžíš

Předposlední koncert Dnů Bohuslava Martinů 2018 patřil Severočeské filharmonii Teplice řízené Petrem Vronským. Uskutečnil se v koncertním sále Pražské konzervatoře 18. 12.
Na úvod jsme vyslechli symfonickou báseň Antonína Dvořáka Vodník, op. 109. Hudbu 19. století reprezentoval i Koncert D dur pro flétnu a orchestr Viléma Blodka. Hudbu 20. století zastupoval nejen závěrečný Koncert pro housle, klavír a orchestr, H 342 Bohuslava Martinů, ale i Instrumentální mše před rokem zesnulého českého skladatele Václava Riedlbaucha.
Nerovný boj s ne příliš přívětivou akustikou jinak sympatického koncertního sálu ustál zkušený a perfektně připravený dirigent se ctí. Orchestr vedl cestou zdůrazňování bohatosti Dvořákovy mistrovsky důsledné motivické a tematické práce. S jistotou a pochopením provedl i originální Riedlbauchovu partituru složenou ze čtyř úzce na sebe navazujících částí (Intráda, Kyrie, Credo, Dona nobis pacem). Až neoklasického zvuku orchestru skladatel docílil specifickým sestavováním instrumentačních bloků orchestru. Zmnožil například hoboje a zcela vypustil klarinety a fagoty, zredukoval počty horních smyčců a soustředil se na působivost žesťové harmonie psané v jemně míněných disonancích. Neadekvátní, naopak až hrubé vyznění tohoto záměru způsobila nedostatečně vytříbená intonace.
Příjemným pohlazením bylo zařazení Blodkova koncertu. Jakoby z vrozené skromnosti flétnistka Sylvie Schelingerová nedávala na odiv svoji nespornou virtuozitu. Příjemný témbr její flétny, patrný i v technicky náročných, bezchybně prováděných pasážích, tak zcela zbytečně zanikal ve zvuku orchestru.
Z interpretačního hlediska zlatým hřebem večera bylo bezesporu závěrečné provedení Martinů dvojkoncertu. Otec a syn Kollertové podali perfektní výkony. Na klavír hrající otec Jiří se stal suverénní jistotou nejen pro houslový part, ale pro celý interpretační aparát. Syn Eduard oslnil technickou dokonalostí, s níž na housle prováděl neobyčejně náročné, na vícezvuky, flažolety a skoky bohaté sólové pasáže. I ta nejobtížnější místa hrál lehce, s technickou jistotou. Zejména při provedení tohoto díla, obtížného i pro diferencovanost rozvrhu partitury (koncertantní sóla, dua, tutti s orchestrem, tutti bez sólistů), svoji negativní roli sehrály akustické slabiny konzer- vatorního koncertního sálu. Nedostatečný akustický kontakt houslisty se všemi nástrojovými skupinami (těleso zde totiž musí být rozloženo do šířky, nikoliv do hloubky) měl za následek intonační nesoulady, projevující se zejména při nástupech nových instrumentačních konfigurací.

ZÁVĚREČNÝ KONCERT S ČESKOU FILHARMONIÍ
Julius Hůlek

Závěrečný koncert festivalu (19. 12., Dvořákova síň), slavnostně uvedlo Te Deum, op. 103 Antonína Dvořáka, vztahující se motivací svého vzniku i prvním provedením nejen k začátku autorova působení na Newyorské konzervatoři 1892 a jeho představení americké veřejnosti, ale také k tehdejším oslavám 400. výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Dílo, vhodně volené i k završení pojednávaného festivalu, zaznělo v podání České filharmonie pod taktovkou Jakuba Hrůši a Pražského filharmonického sboru připraveného Lukášem Vasilkem. Kromě jednoznačného výkonu orchestru a citlivě pozorného sboru (nejprve účinně kontrastujícího s hřmotným orchestrálním začátkem) zaujaly výstupy obou vokálních sólistů. Sopranistka Kateřina Kněžíková imponovala pečlivým nasazením frází a s příkladnou emotivností vedenou kantilénou, včetně dynamicky krásně vyklenutých tónů. Barytonista Svatopluk Sem se osobitě projevil mj. pěkně znělou vyšší polohou svého hlasu a zřetelnou výslovností latinského textu, což ostatně platilo pro oba sólisty. Orchestr dobře naplnil výrazovou stránku náladově odlišných dílčích celků.
Ozdobou večera v pravém slova smyslu se stala světová premiéra kantáty pro sbor a orchestr Jiřího Gemrota Vzkříšení naděje a světla, kterou autor zkomponoval na text své dcery Kateřiny Penkové. Skladba vznikla na přímou objednávku České filharmonie v rámci dramaturgické koncepce systematického uvádění soudobé hudby. Její ideový charakter je spirituální, mj. vymezený tématem Kristova zrození v souvislosti s cyklickými přírodními zákonitostmi. Hudebně dílo vyrůstá z téměř pochmurné nálady, nicméně orchestrální složka brzy zaujala pestrobarevným děním, transparentním zvláště v samostatných orchestrálních pásmech – a to jednak v táhlém toku dílčích částí, jednak probleskujícími motivy nesenými dechovými nástroji a vůbec přímo strukturně důležitou úlohou dechů. Sbor se prosazoval postupně, s rostoucí gradací a v závěru díla vyzněl dokonalou deklamací do ztracena. Celkové sdělení díla bylo přesvědčivé a spontánní reakce publika to potvrdila.
Druhou polovinu večera otevřel Koncert pro housle a orchestr č. 1 (H 226) Bohuslava Martinů. Sólový part byl svěřen renomovanému německému houslistovi Franku Peterovi Zimmermannovi (1965), ostatně proslulému spoluprací s předními světovými orchestry a dirigenty. Již časný nástup sólových houslí na začátku první věty prokázal, že volba interpreta byla naprosto oprávněná. Ve struktuře komplikovaného koncertantního díla Zimmermann projevil suverénní orientaci, neselhávající nadhled a mimoto osvědčil flexibilně citlivý, permanentní kontakt s dirigentem (však také oba v přítomné sezoně čeká řada společných vystoupení). Skvěle obstál v proudu koncentrované virtuozity první věty v konfrontaci s výrazovými radikalismy instrumentačně nápaditě propracované orchestrální složky. Druhou větou opravdovost svého zaujetí dokonce vystupňoval, aby třetí, svým navýsost exponovaným partem i orchestrální sazbou přímo kapriciózní větu „dotáhl“ k ohromujícímu závěru. Sklidil zasloužený aplaus.
Adventní očekávání Vánoc, v Gemrotově nadčasové kantátě svým způsobem taktéž přítomné, na závěr pěkně dokreslila ve znamení jistého návratu k tradici Vánoční kantáta pro baryton, dětský a smíšený sbor, varhany a orchestr Arthura Honeggera. Ke „slovu“ se tu opět dostal S. Sem kultivovaně podanou kantilénou. Přestože doménou díla má být idylická nálada, pak nejdříve smíšený sbor a následně orchestr v redukovaném obsazení bez bicích nástrojů efektivně dosáhly postupného nárůstu zvukové hmoty spolu s kontrastem dětského sboru, jenž dovedně splnil důležitou úlohu, která mu přísluší právě při formování pastorální nálady a posléze vzájemné vyváženosti obou sborů. Na začátku recenze zmíněný jednoznačný výkon orchestru korespondoval se spřízněnou jednoznačností výkonu dirigenta J. Hrůši.

Nahoru | Obsah