Hudební Rozhledy

Mozarteum redivivum

Julius Hůlek | 04/19 |Festivaly, koncerty

V pražském Mozarteu opět ožívá hudba! Právě tak byl nadepsán pěkný a obsažný programový leták koncertu (9. 11.), jímž se dříve, hlavně v meziválečném období minulého století, proslulá koncertní síň Mozartea v Jungmannově ulici v Praze otevřela opět veřejnosti. Je tomu 105 let, kdy bylo Mozarteum vybudováno jako jedinečný institut svého druhu (dům podle návrhu moderně orientovaného architekta Jana Kotěry), který měl univerzálně sloužit hudebnímu nakladatelství Mojmíra Urbánka a stejně tak recipročně i zainteresované hudební a vůbec kulturní veřejnosti. Tudy mj. opravdu procházely dějiny české hudby své doby. Nynější první zahajovací koncert byl poctou Emě Destinnové, která tu kdysi rovněž účinkovala. Ještě před zahájením o dávném i nově se otevírajícím významu Mozartea promluvil známý komorní interpret a sólista, violista Jiří Žigmund, jenž se po odborné i manažerské stránce ujal role obnovitele jeho slávy i odpovídajícího aktuálně veřejného poslání. Večerem měla provázet pěvkyně světové proslulosti, sopranistka Gabriela Beňačková, ale pro náhlé onemocnění se, bohužel, musela omluvit.

A tak si obě – talentem dnes už více než slibné účinkující mladé pěvkyně, nositelky četných reprezentativních soutěžních cen, absolventky a frekventantky předních domácích i zahraničních hudebně-vzdělávacích institucí, toho času velice aktivní a vytížené v koncertním provozu i operních angažmá jak doma, tak v zahraničí – programová čísla svého vystoupení uváděly samy. Zahájila sopranistka Lucie Kaňková písní Nazdar sokolům, kterou si zkomponovala Ema Destinnová pro sebe jako výraz vlastního ryzího a odhodlaného vlastenectví a v Mozarteu ji svého času zpívala. (Vedle z dnešního pohledu se jevící lehce humorné nadsázky zaujala na poměry písně dost dlouhá klavírní dohra, jíž autorka zřejmě chtěla heroicky umocnit naléhavost svého cítění.) Vystoupení L. Kaňkové pokračovalo ve zcela jiném duchu písní Gretchen am Spinnrade Franze Schuberta (na text z Goethova Fausta), jejíž provedení, poznamenané emotivně rozechvělým vibratem dramaticky velkého hlasu, v závěru vyznělo účinným lyrickým kontrastem. Také mezzosopranistka Ester Pavlů na úvod vybírala z písňového repertoáru, dokonce obsáhleji – jednak z Cigánských melodií, op. 55 Antonína Dvořáka písně Když mne stará matka a Struna naladěná a jednak ze sbírky Gustava Mahlera Rückert-Lieder písně Ich atmet´ einen linden Duft a Liebest du um Schönheit. Dvořák rezonoval žádoucím temperamentem a u Mahlera pěvkyně zdařile projevila lyrickou výrazovou dispozici. Je chvályhodné, že obě dámy při této příležitosti sáhly k žánru písně, kterému se rovněž úspěšně věnují. Takto vymezený úvodní blok programu L. Kaňová uzavřela v pořadí čtvrtou z Romancí, op. 4 Sergeje Rachmaninova Ne poj, krasavica vypjatým dramatismem emocí a tragiky.
Další průběh večera výběrem árií již cele náležel hudebně-dramatické oblasti. E. Pavlů v písňové a taneční árii Seguidilla z opery Georgese Bizeta Carmen uplatnila nižší, krásně zbarvenou hlasovou polohu s podmanivě završenou koncovkou. Obdobný polohově situovaný, ještě výraznější témbr předvedla v árii Angeliny Naqui all´affanno z opery Gioachina Rossiniho La Cenerentola (Popelka), avšak roli nezpochybnitelné dominanty tu sehrály vášnivě prožité koloratury. Obě uvedené árie prostřídala L. Kaňková nejdříve valčíkovou árií Julie z opery Romeo a Julie Charlese Gounoda a poté árií Lindy di Chamounix ze stejnomenné opery Gaetana Donizettiho. Bohatě proměnlivým koloraturám v Gounodově árii dokázala vtisknout spontánní bezprostřednost prožitku, zatímco u Donizettiho vypointovala niterně náladová hnutí a v koloraturách polohově obzvláště vzepjaté kontrasty. Program uzavřela E. Pavlů decentně neafektovanou, ale přesto jímavě podanou, proslulou měsíčkovou árií z opery Rusalka Antonína Dvořáka, mj. myšlenou jako poctu nepřítomné G. Beňačkové. Věkem mladou, avšak nabytými zkušenostmi a již dosaženým stupněm umělecké kvality přesvědčivou trojici účinkujících umělců si nelze představit bez kreativní klavírní spolupráce Ahmada Hedara, mnohostranně působícího hudebníka, vokalisty a hudebního režiséra syrsko-libanonského původu. Svoji úlohu při doprovodu nejen účastně a také účinně prožíval spolu s obsahem interpretovaného vokálního umění, ale technicky přesným a subjektivním flexibilně empatickým a přizpůsobivým projevem neodmyslitelně spoluutvářel celostní a přitom jedinečný profil uměleckého poselství.
Myslím, že zahajovací koncert nadějně otevřel perspektivu příští působnosti Mozartea v duchu jeho skutečného a znovunabytého poslání. Spokojen a ubezpečen v tomto smyslu může být i v souladu s odkazem zakladatele jeho vnuk, muž stejného jména, Mojmír Urbánek, jenž byl na slavnostním aktu i koncertu přítomen. Pocty klasikům českého hudebního umění, které zde mají následovat, jako jsou Miloš Sádlo, Jan Kubelík, České kvarteto ad., jsou lákavé a skutečně hodnotné...

Nahoru | Obsah