Hudební Rozhledy

Časoplet upletený z času české historie

Helena Havlíková | 02/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Sté výročí české státnosti spustilo záplavu nejrůznějších občanských, politických, ale i kulturních akcí. Zapojila se do nich i naše „kamenná“ operní divadla zejména novými inscenacemi Libuše a Prodané nevěsty. Ale až nečekaně originálním vkladem k nim přispělo uskupení Opera Studio Praha. V „magickém“ prostoru Pražské křižovatky uvedlo novinku Lukáše Sommera Časoplet.
Novotvar názvu odkazuje na koncepci této ani ne hodinové opery, která se v devíti obrazech proplétá časem historie českých zemí. I když odkaz na operní komiks v podtitulu názvu není až tak výstižný, tvůrci v Časopletu vyjádřili ve střípcích vlastní názor na naše dějiny. Jejich slavné vrcholy i pády pojednali bez operní pompy, ale naopak s vtipem, mladistvou zvídavostí i odvahou, s kreativním odstupem rozjařeným i pokorným.

Iniciátorkou tohoto hledačského projektu je sopranistka Anita Jirovská. Pod hlavičkou neziskové organizace Opera Studio Praha nadchla pro svůj nápad mladé umělce napříč žánry. V režii Vojtěcha Svobody a v hudebním nastudování Sébastiena Bagnouda vznikl kreativní syntetický divadelní tvar spojující hudbu, zpěv, pantomimu a výtvarné umění. Pětice sólistek (Tereza Hořejšová, Anita Jirovská, Pavla Mlčáková, Lucie Prokopová a Eliška Sedláčková) vypráví, komentuje nebo hraje postavy ani ne pětiminutových scének, pro které si převléká kostýmy s jednoduchými typickými historickými atributy. Do dění se zapojuje dvojice mimů – Jonatán Vnouček a Šimon Pliska. A scénu během představení vytvářejí před očima diváků dva výtvarníci, Kristýna Bratránková a Josef Dvořák, zejména prostřednictvím vyměnitelných papírů na velkém mobilním dřevěném rámu.
Po úvodním ansámblu s poselstvím cyrilo-metodějské misie rek Bruncvík ve stříbřité zbroji s maketou meče stíná hlavy draka, jak mu jejich malované naivistické makety na špejlích přistrkují skrze papír na dřevěném rámu výtvarníci. Libuše na štaflích pak prorokuje založení Prahy, zatímco se na odvíjejících rukávcích její řízy rozprostírá malba české krajiny a výtvarníci malují panorama Hradčan. Pak jsou holky doslova paf z Karla IV., jehož portrétu inspirovanému Votivním obrazem Jana Očka z Vlašimi dodává obličej a ruku jeden z mimů. V dalším toku dějin smutné procesí šedých kápí „spoutá“ pod namalovanou mitrou Jana Husa. Potom se na dvoře krále Rudolfa pod „ovocným“ portrétem Giuseppa Arcimbolda rozpoutá boj alchymistů o přízeň vladaře. Truchlivý chorál provází teror a hrůzu prchajících lidí během třicetileté války (zde opět přes štafle), jak je sprejem přes šablonu přidávají a přidávají výtvarníci a s hořkou groteskností komentuje šašek. A pieta před ranami, které krvácejí z portrétu T. G. Masaryka, vyústí do epilogu s druhým proroctvím víry, že přes všechna scestí, kterými v labyrintu dějin procházíme, zůstane zachována naděje na národní pospolitost.
Z kompozice Lukáše Sommera je zřejmá jeho zběhlost v aranžování filmové hudby. S oporou minimalistického opakování paternů v komorním orchestříku zachoval dominanci pěvecké linie a vystihl charakter jednotlivých scén včetně nevtíravých náznaků decentní stylizace dobových hudebních citací. Brzy tak přestalo vadit, že v kostele Pražské křižovatky nebylo sólistkám téměř vůbec rozumět text. Právě prostor Pražské křižovatky, ve kterém se historie kostela sv. Anny odvíjela v peripetiích dějin od počátku 14. století do současného duchovního centra Nadace VIZE 97, ještě dotvořil rámec, ve kterém dostal tento operní „stroj času“ další dimenzi.
Časoplet tak navázal na předchozí zdařilý projekt sdružení Opera Studio Praha Anne, beze strachu hledět na nebe s operním monodramatem Grigorije Frida Deník Anny Frankové v kombinaci s Kuchyňskou revue Bohuslava Martinů. A Lukáš Sommer už má napsanou další komorní operu – Hra o malinu na libreto operního sólisty Josefa Škarky.

Praha, Opera Studio Praha – Lukáš Sommer: Časoplet, operní komiks z historie národa. Režie Vojtěch Svoboda, dirigent Sébastien Bagnoud, scéna Kristýna Bratránková a Josef Dvořák, kostýmy Zita Miklošová, světla Šimon Kočí, technika Viktor Svačinka. Premiéra 14. 11. 2018, kostel sv. Anny na Pražské křižovatce.

Nahoru | Obsah