Hudební Rozhledy

Mayerling

Jaroslav Someš | 04/19 |Přenosy baletů do kin

Ačkoli od úmrtí slavného britského choreografa Kennetha Macmillana uplynulo už víc než čtvrt století, jeho choreografie se na světových tanečních scénách objevují vždy znovu a znovu. Především se však udržují na repertoáru londýnského Královského baletu, pro který vznikly. Týká se to zejména dnes už klasické trojice Romeo a Julie, Manon a Mayerling. Všechny tři jsme měli možnost poznat prostřednictvím přímých přenosů baletních představení do kin i my. V polovině října 2018 se v kinech znovu objevil poslední ze tří jmenovaných titulů, a to týden po premiéře dalšího obnoveného nastudování v londýnské Covent Garden.
Ačkoli všechny tři vrcholné Macmillanovy balety mají tragický konec, Mayerling je z nich rozhodně nejdrtivější. Jeho námětem je životní drama rakouského následníka trůnu, korunního prince Rudolfa, který v roce 1889 spáchal spolu se svou mladičkou milenkou Mary Vetserovou na loveckém zámečku Mayerlingu sebevraždu.

Libreto k baletu napsal literární vědec a scénárista Gillian Freeman, hudbu z orchestrální i komorní tvorby Ference Liszta vybral a upravil dirigent a skladatel John Lanchbery. Mayerling měl světovou premiéru v Londýně v roce 1978 a stal se první inscenací, kterou Macmillan s Královským baletem nastudoval poté, co se vzdal místa jeho uměleckého šéfa. Pro hlavní role měl tehdy v souboru skvělé obsazení v čele s Lynn Seymour jako Mary a Davidem Wallem jako Rudolfem. Taneční i herecké nároky, které na představitele Macmillanova choreografie klade, jsou toho dodnes důkazem.
Od Macmillanových dob se ve stěžejních postavách vystřídala řada hvězdných jmen Královského baletu; jako Rudolf k nim po Davidu Wallovi patřil třeba Irek Muchamedov, Thiago Soares, Edward Watson nebo Sergej Polunin. V přenosu jsme teď viděli Stevena McRae, který se po zranění do role s velkým úspěchem vrátil. Už svým fyzickým typem, ostře řezanou tváří, ryšavými vlasy a bradkou a svou útlou, slabošsky nahrbenou postavou předznamenává princův charakter. Technickou obtížnost partu zvládá s takovou suverenitou, že se může v plné míře soustředit na herecké ztvárnění Rudolfovy komplikované psychologie. Především díky jeho výkonu vzniká v divákovi pocit, že nesleduje balet, ale tančené drama. McRaeův prožitek v detailních záběrech kamery je zcela přesvědčivý i v nejvypjatějších scénách princova šílenství. Stejně strhující jsou však také výkony jeho partnerek, ať je to Sarah Lamb jako křehká a poddajná Mary, Laura Morera jako intrikánská hraběnka Larischová či Mayra Magri jako živočišná Mitzi Casparová. Mimořádně silným zážitkem jsou dvě Rudolfova dueta, zoufalá scéna s matkou, císařovnou Alžbětou (Kristen McNally) a svatební noc s princeznou Stefanií (Meaghan Grace Hinkis), plná divokého násilí. V obou efektních, a zároveň téměř akrobatických sólových výstupech (solo caracteristique) zazářil James Hay jako fiakrista Bratfisch. Navíc je herecky výborně situačně odlišil – první jako nevázanou hospodskou zábavu, druhý jako zoufalý pokus o prolomení tíživé situace před tragickým koncem.
Ani po čtyřiceti letech od svého vzniku neztratila Macmillanova choreografie nic ze své působivosti. Je důkazem jeho vzácné schopnosti vytvářet tancem dramata, vést tancem dialog, propojit taneční a herecký projev. Není v ní nic konvenčního, nic popisného, nic ilustrativního. Propracovanosti sólových partů odpovídá individualizace sborových výjevů, ať je to svatební ples, hospodská tančírna anebo oslava císařových narozenin. Také Lanchberyho lisztovská montáž stále působí kompaktně, je v ní stupňující se napětí intimních scén, se kterým kontrastuje společenský lesk ve dvorských obrazech včetně využití živého zpěvu na jevišti (jako císařova favoritka Schrattová se představila mezzosopranistka Catherine Carby). Celkovou atmosféru účinně dotváří výprava Nicholase Georgiadise, zejména jeho bohaté kostýmy.

Přenosy baletů do kin – The Royal Ballet – Mayerling. Choreografie Kenneth Macmillan, hudba Ferenc Liszt, úprava a orchestrace John Lanchbery, libreto Gillian Freeman, výprava Nicholas Georgiadis, světelný design John B. Read, dirigent Koen Kessels. Původní premiéra v Royal Opera House (Covent Garden) v Londýně 14. 2. 1978, obnovená premiéra 8. 10. 2018, přímý přenos 15. 10. 2018.

Nahoru | Obsah