Hudební Rozhledy

Bohéma v Drážďanech

Robert Rytina | 04/19 |Zahraničí

Stephen Costello (Rodolfo) a Angela Gheorghiu (Mimi)

Chybělo málo a Giacomo Antonio Domenico Michele Secondo Maria Puccini mohl patřit k těm nešťastným dětem, jimž se narozeniny překrývají s Vánocemi. Což je, jak známo, pěkná otrava, protože... no, vždyť to znáte. Malý rodák z italské Luccy ale naštěstí stačil přijít na svět už 22. 12. 1858, což skýtalo možnost užít si pozornost rodiny a dostat nějaký ten dárek ještě před svátky. Na oplátku za toto šťastné vítězství nad osudem jako by pak Giacomo věnoval světovému hudebnímu divadlu dárků celou hromadu. Nejméně čtyři opery, bez kterých by dnes už běžný repertoár vůbec nemohl existovat, a osm dalších, které se nasazují, kdykoliv se ty předchozí na chvíli oposlouchají. Z čehož vyplývá, že opečovat loňské Pucciniho stošedesáté narozeniny nějakou zvláštní pozorností nebylo ze strany operních domů, koncertních sálů a dalších institucí nijak zvlášť zapotřebí. Vždyť Bohéma, Tosca, Madama Butterfly a Turandot se prostě hrají všude a pořád, výročí nevýročí...

Přesto ale bylo možné oslavit Mistrovy kulatiny jen slabé dvě hodinky cesty autem z Prahy způsobem téměř opulentním. Právě v sobotu 22. 12. 2018 totiž – snad náhodou, snad úmyslně – nasadila Semperova opera v Drážďanech na repertoár Pucciniho Bohému rovnou dvakrát během téhož dne. Krátce po odpoledním představení následovalo i večerní, v němž se blýsklo hned několik pěvců, kteří patří ke skutečné operní špičce. Leč nepředbíhejme a podívejme se nejprve na drážďanskou inscenaci tohoto veristického díla jako takovou.
Zdejší Bohéma se hraje už od 23. 10. 1983. I když vznikla ještě ve státě, jehož představitelé nechávali střílet vlastní občany na hranicích, těm poslušným za odměnu po létech čekání přidělovali automobily, vyráběné ze starých hadrů, a zaštiťovali se vlajkou s kladívkem a kružítkem, je kupodivu nadčasová a stále má diváky čím oslovit. A to jak konzervativní, ale v detailech promyšlenou režií Christiny Mielitz, tak půvabnou scénou Petera Heileina, volně vycházející z kubistických pohledů na Paříž malíře Roberta Delaunaye. Divákovi se dostává v podstatě tradiční, nicméně nikoliv triviální podívané: vztahy mezi protagonisty dokonale fungují, s humorem, dojetím i tragickými momenty se pracuje účelně a uměřeně. Není proto divu, že za celých třicet pět let nebylo třeba vyměnit inscenaci Christiny Mielitz za jinou a že v ní dodnes s radostí hostují i největší světové hvězdy.
Onoho narozeninově-předvánočního večera se zde sešlo skutečně elitní obsazení. Poprvé na prknech Semperoper stanula rumunská sopranistka Angela Gheorghiu jako Mimi. Její puccininiovské kreace jsou dostatečně známé z četných nahrávek, záznamů inscenací i jednoho hraného filmu (Tosca režiséra Benoita Jacquota z roku 2001) a u nás jsme měli možnost vidět a slyšet ji na relativně nedávných koncertech v Praze a Českém Krumlově. O to více lákala příležitost udělat si představu o zpěvaččině umění i naživo v divadelním představení. Podotýkám, že jsem měl dosud možnost setkat se s Angelou Gheorghiu kromě zmíněných příležitostí jen v koncertním uvedení Gounodova Romea a Julie a Massenetova Werthera v Salcburku, takže moje zvědavost byla tím větší.
Subjektivně musím konstatovat, že zažít Mimi Angely Gheorghiu z roku 2018 považuji za poměrně specifický zážitek. Charakteristický a na první poslech rozpoznatelný temně zabarvený soprán, nádherné výšky, výjimečná muzikalita a schopnost skutečně procítěné interpretace jsou devizami, kvůli nimž je stále důvod považovat Gheorghiu za velkou pěvkyni. Určitý problém jsem měl ovšem s jejím hereckým ztvárněním role. Nutno hned zkraje říci, že to není věk, který by ji v úloze mladé švadlenky z Latinské čtvrti jakkoliv determinoval; Angela je žena nevšedního půvabu a charismatu, a odvažuji se prorokovat, že jí bude ještě dlouho. Větší potíž mám s jejím celkovým jevištním vystupováním: je v něm cosi přehnaně velkolepého a až nemístně teatrálního. Gheorghiu obecně nemá daleko k jisté afektovanosti, takže jsem měl setrvale pocit, že na jevišti stojí spíše Tosca či Adriana Lecouvreur než Mimi... Na základě zpěvaččina přání došlo mimochodem ke změně aranžmá finále uvedené inscenace. Podle koncepce Christiny Mielitz umírá Mimi v sedě u starého pianina, téměř jediného kusu nábytku v bohémské domácnosti. Dává tím najevo jak vlastní hrdost a neochotu podrobit se brzkému konci, tak svou sounáležitost s chudými umělci ze střešní mansardy. Pro Gheorghiu však byla tato forma scénického umírání zřejmě nepřijatelná, a tak jí bohémové museli z dek a polštářů vyrobit jakési improvizované lůžko, na němž nakonec její Mimi působivě skonala. Rumunská sopranistka je zkrátka operní diva se všemi průvodními jevy tohoto označení – a bylo by asi s podivem, kdyby se to neprojevilo ani v její současné interpretaci skromné hrdinky Pucciniho opery.

Výtečného partnera dostala Angela Gheorghiu v osobě amerického tenoristy Stephena Costella, jinak vskutku mladistvého a sympatického Rudolfa. Vzpomínám si, že před deseti lety tento tehdy ještě neznámý pěvec hlasově i herecky téměř zastínil své kolegy v salcburské inscenaci Verdiho Otella; u zpěváka v roli Cassia se přitom něco takového stává opravdu vzácně. Podobně ale v téže době oslnil Costello i publikum newyorské MET, kde byl z vedlejší role Artura v Lucii z Lammermooru vzápětí senzačně přeobsazen do hlavní úlohy Edgarda. Od té doby je Stephen Costello stálicí většiny světových scén, a soudím, že právem. Vládne světlým a ve všech polohách znělým hlasem, přičemž zvláště ve výškách vyniká barva a průraznost jeho tenoru. Na jevišti působí Costello velmi přirozeně a uvolněně, čemuž odpovídala i jeho po všech stránkách vydařená kreace bohémského básníka. Sluší se ještě dodat, že pěvcovou manželkou je známá sopranistka Ailyn Pérez; po vydání jejich společného CD operních duet je nejeden recenzent vyzdvihl jako důstojné pokračovatele jistého slavného operního páru minulosti: Angely Gheorghiu a Roberta Alagni...
Ústřední pár Mimi a Rudolfa pochopitelně většinu ostatních postav v Bohémě zastiňuje, ale byla by škoda je nezmínit, protože i v nich účinkovali vynikající pěvci. Spolehlivě zazpívaným a výrazným malířem Marcellem byl německý barytonista Christoph Pohl, donedávna ještě prominentní sólista divadla, dnes už umělec, působící úspěšně na mnoha evropských scénách (v aktuální sezoně zaujal zejména jako Rossiniho Vilém Tell v nové inscenaci Divadla Na Vídeňce). Rozsáhlé zkušenosti s rolí Musetty má ruská lyrická sopranistka Elena Gorshunova, která patří k předním oporám Semperoper už od roku 2010. Její extrovertní hrdinka se zrzavou parukou se na jevišti vskutku neztratí a scéna, kdy zpívá svůj pověstný valčík a postavy na scéně se během něj postupně pouštějí do tance, patří k nejpůvabnějším okamžikům této produkce.
Skladatel Schaunard je patrně největší úlohou, v níž dostal šanci představit se drážďanskému publiku mladý český barytonista Jiří Rajniš, od sezony 2017/2018 člen tzv. Mladého ansámblu Semperovy opery. Nutno říci, že do nevšedního obsazení 22. 12. zapadl přímo skvěle: roli má výtečně zažitou z inscenací v německém Coburgu a Liberci, takže po pěvecké i představitelské stránce si s ní poradil naprosto profesionálně. Mezi skupinou bohémů je Rajnišův Schaunard nepřehlédnutelný i díky svému pohybovému nadání a zjevnému smyslu pro humor; tím spíše pak vynikne jeho nucené zklidnění tváří v tvář závěrečné tragédii. Kvarteto pařížských přátel doplnil ještě německý bas Tilmann Rönnebeck v roli hřmotného, ale dobráckého filozofa Collina. Ten si za svou procítěně zazpívanou árii o plášti po právu vysloužil i jeden z mála potlesků, které toho večera zazněly na otevřené scéně. V malé roli domácího Benoita také potěšil diváky velký německý wagnerovský pěvec minulosti, barytonista Hans-Joachim Ketelsen.
Jako vždy nadstandardní výkon podal i Sächsischer Staatsopernchor Dresden pod vedením sbormistra Cornelia Volkeho, Staatskapelle Dresden se ovšem podle mého názoru tentokrát dařilo méně než obvykle. Především ve druhém dějství se nedal přeslechnout občasný nesoulad mezi orchestrem a protagonisty na jevišti, chyby zaznívaly i v jednotlivých nástrojových skupinách. Snad je možné přičíst tento stav únavě jinak zkušeného italského dirigenta Daniela Callegariho, který toho dne dirigoval Bohému už podruhé...
Celkově ovšem vyzněla drážďanská Bohéma coby velmi důstojná oslava skladatelových narozenin, byť možná nezamýšlená. A i když se dvojice Gheorghiu–Costello potkala na jevišti této inscenace jen dvakrát (další představení se konalo 1. 1. 2019), stojí drážďanská Bohéma za vidění určitě i s jinými pěvci. Příležitostí bude jen do konce této sezony více než dost a nic nenasvědčuje tomu, že by se vedení divadla chtělo s touto produkcí rozloučit i v blízké budoucnosti. Takže: Viva La bohème, viva Puccini!

Dresden, Semperoper – Giacomo Puccini: La bohème (Bohéma). Dirigent Daniele Callegari, režie Christine Mielitz, scéna a kostýmy Peter Heilein, sbormistr Cornelius Volke. Sächsische Staatskapelle und Staatsopernchor Dresden. Psáno z reprízy 22. 12. 2018.

Nahoru | Obsah