Hudební Rozhledy

Arthur Nikisch: dirigentem se člověk musí narodit

Alena Sojková | 04/19 |Studie, komentáře

Arthur Nikisch

Opora nového symfonismu, tak nazývali současníci Arthura Nikische, nástupce Hanse von Bülowa u Berlíns-kých filharmoniků, šéfdirigenta lipského Gewandhausorchestru, propagátora moderního přístupu k interpretaci a umělce, který svým výkladem hudby a uměním ji zprostředkovat ovlivnil další generaci předních dirigentů; za všechny jmenujme Artura Toscaniniho nebo Wilhelma Furtwänglera, skláněli se před ním Richard Strauss i Bruno Walter.
Edvard Grieg o Nikischovi napsal: „Pro Nikische je vše velké velkým a nezáleží na tom, zda je to Wagner nebo Mozart. Jeho interpretace Wagnerových Nibelungů, Tristana a Isoldy nebo Mistrů pěvců zůstane navždy v paměti tomu, kdo je slyšel v době, kdy Nikisch vedl lipskou operu.“ Brahms prý nikdy neslyšel tak skvostné provedení své Čtvrté symfonie jako v podání lipského Gewandhausorchestru za řízení Arthura Nikische. Okouzlil i Stravinského, který byl svědkem koncertu, na kterém Nikisch uváděl Pátou symfonii Čajkovského, Druhou Schumannovu a Beethovenovu Pátou. „Druhou Schumannovu symfonii provedl tak, že teprve tehdy jsem si ji zamiloval,“ vzpomínal. A Hans von Bülow svého následovníka u Berlínských filharmoniků ocenil slovy: „Nikisch na sebe nestrhává pozornost. I ohromný orchestr je jako nástroj v rukou obdivuhodného mistra.“

Čech, Maďar, nebo Rakušan?
Arthur Nikisch se narodil 12. října 1855 v Lébényi Szent Miklos (dnes Mosonszentmiklós) v tehdejších Uhrách jižně od Dunaje poblíž Bratislavy. Možná kvůli místu jeho narození lze na české Wikipedii nalézt: „Arthur Nikisch – český dirigent“, zatímco anglická verze je pro „Hungarian conductor“. Nejlépe z toho vybruslily webové stránky Berlínských filharmoniků, které Nikische zmiňují jako „born in Hungary“. A jiné zdroje o něm mluví jako o rakousko-uherském, později rakouském skladateli. Rakouská příslušnost budí trochu úsměv, uvážíme-li, že Nikisch byl v době své smrti šéfem Berlínských filharmoniků a lipského Gewandhausorchestru. Nejlépe mu tedy sedí označení evropský dirigent.
Arthurův otec August se narodil na Moravě – v Novém Jičíně –, o mamince není jisto, zda měla slovenské, nebo maďarské kořeny. Když Arthur přišel na svět v Lébényi Szent Miklos, byl tam jeho otec správcem majetku barona Siny. Poměrně záhy se rodina Nikischova přestěhovala do moravských Bučovic nedaleko Brna, kde otec pracoval jako hlavní účetní u knížat Lichtensteinských. Arthurovo hudební nadání nespadlo z nebe. Jeho rodiče muzicírovali na kůru bučovického kostela Nanebevzetí Panny Marie, otec August tu hrál na violoncello.

Z Bučovic do Vídně
Již tříletý Arthur projevoval výjimečné hudební vlohy a otec je zdárně rozvíjel. Když mu bylo šest let, ujal se jeho hudební výchovy bučovický varhaník a učitel František Procházka, jehož vedení neslo plody ve velmi rychlém hudebním rozvoji. Jak zmiňuje Nikischův životopisec Ferdinand Pfohl, nejenže Arthur v osmi letech přehrál na klavír Thalbergovy operní transkripce, ale po vyslechnutí ukázek z tehdejších oper je byl schopen po příchodu domů z hlavy přehrát a také je notově zaznamenat.
V roce 1866, jako jedenáctiletý, byl Arthur Nikisch přijat na vídeňskou konzervatoř ke studiu kompozice a hry na klavír a na housle, a to rovnou do druhého ročníku. Studium zakončil jako osmnáctiletý v roce 1873 absolventským koncertem, na němž dirigoval i první větu své Symfonie d moll.
Ještě jako konzervatorista se setkal s Richardem Wagnerem. Hrál v orchestru konzervatoře u příležitosti návštěvy proslulého skladatele ve Vídni. A ještě další setkání s Wagnerem – Nikisch byl vybrán do orchestru složeného z členů tehdejších nejslavnějších německých ansámblů, který při slavnostním položení základního kamene Festspielhausu v Bayreuthu 22. května 1872 sám Richard Wagner řídil. Jako člen Dvorní vídeňské kapely, kam nastoupil po absolutoriu konzervatoře, se ale Nikisch setkával s vynikajícími dirigentskými výkony i dalších umělců, Liszta, Brahmse, Verdiho, což mu poskytlo nenahraditelné zkušenosti.

Na dirigentskou dráhu
V roce 1878 se Arthur Nikisch stal sbormistrem v lipské opeře. Již za několik týdnů ovšem stanul za dirigentským pultem operního orchestru. A neuplynul ani rok a stal se hlavním dirigentem tohoto orchestru. Tím nastaly doby nebývalého rozkvětu lipské opery. Nikisch neustále obměňoval repertoár, jedna premiéra stíhala druhou, na programu byla díla Webera, Glucka, Gounoda, Meyerbeera…, uvedl Bizetovu Carmen i Verdiho Aidu. A samozřejmě Wagnera.
Jako pro řadu bývalých i současných dirigentů byl i pro Arthura Nikische významný jeden záskok: v roce 1880 onemocněl Carl Reinecke, šéf lipského Gewandhausorchestru, a Nikisch se ujal taktovky, aniž by tehdy tušil, že se tento orchestr stane jeho životním údělem. Po tomto koncertu se plně otevřely dveře zájmu o mladého dirigenta. V roce 1889 přijímá Nikisch nabídku vedení Bostonského symfonického orchestru a čtyři roky s ním cestuje po Americe. Touží však vrátit se do Evropy, a proto se v roce 1893 stává ředitelem opery v Budapešti a šéf-dirigentem jejího orchestru. Ale necítil se tam dobře – a nejen kvůli napjatým vztahům s intendantem opery Budapešť hodlal opustit. Během londýnských koncertů v roce 1895 přišlo opětovné pozvání z Lipska, odkud odešel Carl Reinecke. Nikisch nezaváhal a místo šéfdirigenta Gewandhausorchestru přijal. Lipsko se stalo jeho domovem, kam se vracel po zbytek života, kde se s rodinou usadil a kde i v roce 1922 zemřel.
Jak píše Miloslav Klement v publikaci Arthur Nikisch v Bučovicích a ve světě, „Carl Reinecke, ač vysoce vzdělaný, byl ovšem hudebník konzervativního ražení. (…) Chyběly mu Nikischovy přednosti: pohled dopředu, sugestivní síla a schopnost improvizace spolu s programovou univerzálností. Nikisch kráčel naopak ve vývoji programu promyšleně dál, přes Brahmse k Brucknerovi a k novým hudebním tendencím.“ Reinecke neuváděl Wagnera, Liszta, Brahmse ani Mahlera. To se s příchodem Nikische k orchestru změnilo. Nejenže obohatil lipský koncertní život kompozicemi těchto autorů, ale například uvedení Brucknerovy Sedmé symfonie se stalo v Lipsku opravdovou událostí.

U Berlínských filharmoniků
Po smrti Hanse von Bülowa v roce 1894 se u tohoto předního evropského orchestru začala střídat řada hostujících dirigentů a pokles úrovně ansámblu byl slyšitelný. Proto koncertní ředitel Hermann Wolff prozíravě oslovil Arthura Nikische, který během krátké doby dokázal opět povýšit hru Berlínských filharmoniků na nejvyšší stupeň. Hráče dokázal zaujmout svou citlivostí a intuicí a doslova je chytil za srdce. Následovali ho bezvýhradně, odevzdávali mu maximum. Nikisch o tom napsal: „Je nepochybné, že každý člen tohoto prvotřídního orchestru nese označení ,umělec‘.“ A toto krédo se stalo základem pro vybudování obrazu Berlínských filharmoniků jako souboru jedinečných sólistů.
Kontrast k Bülowovi nemohl být větší: zatímco dřívější interpretace se vyznačovaly intelektuální hloubkou a klasickou precizností, Nikischova gesta byla střídmá, neokázalá, mířila k romantickému, smyslovému zabarvení. Pozvedl nejen úroveň orchestru, ale zásadně proměnil i repertoár. Jeho jádro už nespočívalo jen v dílech německých autorů, ale nyní se stále více uváděla díla Čajkovského, Berlioze, Liszta, Richarda Strausse, Mahlera – a zejména Brucknera. Třeba však dodat, že nebyl příznivcem kompozic Arnolda Schönberga, Antona Weberna, Igora Stravinského či Maurice Ravela. Od Bülowa jej také odlišovala nechuť k důkladnému zkoušení, místo toho spoléhal na intuici a považoval se za znovu tvůrce skladby během koncertu. Pod vedením Arthura Nikische se Berlínští filharmonikové stali doslova prominentním orchestrem – sólisté do Berlína rádi zajížděli, aby si s tímto vynikajícím ansámblem zahráli.
S Berlínskými filharmoniky podnikl Arthur Nikisch řadu cest a turné po celé Evropě. V roce 1897 je slyšela Paříž, Ženeva, poté jižní Francie a Pyrenejský poloostrov. Ještě náročnější turné měli v roce 1903: po absolvování abonentních koncertů v Hamburku, Hannoveru a Berlíně odjeli do St. Petersburgu a Moskvy, do Varšavy, Londýna, Prahy, Brna, znovu do Petersburgu a nakonec do Wiesbadenu.
Zvláštní pozornost zaslouží pařížský koncert uskutečněný v roce 1897. Francouzi byli ještě poznamenáni výsledkem nedávné porážky v prusko-francouzské válce. Na plakátech mělo být původně potlačeno i místo, odkud orchestr pochází, ale nakonec byl název uveden v plném znění. Nikisch přijel do Paříže s Beethovenovou Třetí symfonií Es dur Eroica. Smuteční pochod vnímalo pařížské obecenstvo jako memento nedávné národní tragédie a vřele německým hudebníkům aplaudovalo.
Jedna z mála kritických výhrad vůči Nikischovi směřovala, jak již bylo naznačeno, k jeho nechuti studovat detailně partituru. Raději se spoléhal na svou schopnost zvukové představivosti. S tím souvisí roztomilá historka. Jednou zkoušeli Berlínští filharmonici novou skladbu Maxe Regera. Skladatel podezříval Nikische, že není na zkoušku do hloubky připraven, přerušil ji a zdvořile dirigentovi navrhl, zda by nejprve mohl zkoušet závěrečnou fugu. Nikisch souhlasil a začal rychle obracet stránky, aby ji našel. Za chvíli zabručel: „Ja ja, závěrečná fuga. Ale kde je?“ A Reger zavrčel: „Žádná není.“
Nikisch byl rovněž jedním z prvních dirigentů, kteří natočili kompletní symfonii. Jeho nahrávka Beethovenovy Páté symfonie c moll „Osudové“, pořízená v roce 1914 s Berlínskými filharmoniky, je cenným zachycením romantického přístupu. Odhaluje hojná užití portamenta ve smyčcích a zřetelné kontrasty v tempu, nezní však vůbec zastarale.
Nikisch stál v čele Berlínských filharmoniků dvacet sedm let a během té doby dirigoval více než šest set koncertů.

Slavná turné
Na pozvání Londýnského symfonického orchestru vycestoval Nikisch v roce 1912 znovu do USA, hráli v New Yorku a v Bostonu, během třiceti dnů uskutečnili třicet koncertů. Tato cesta byla poznamenána Nikischovou nemocí, ovšem dirigent turné nepřerušil a silou své osobnosti znovu dobyl Ameriku.
Po skončení první světové války zamířil Gewandhausorchestr se svým šéfdirigentem na jih, do Itálie. V dubnu 1921 řídil Nikisch v Římě pět koncertů s díly Beethovena a Wagnera. Vystoupení byla provázena nadšenou reakcí publika i kritiků: „Wagner je vůdce, fascinující davy, avšak včera se změnil na Nikische, který překračuje všechny lidské hranice, vykročil k božskému tvoření.“
Z Říma odjel Nikisch do Neapole a poté do Norska, kde během dvanácti dnů odřídil dalších jedenáct koncertů. Odtud pak znovu do Turína, Curychu a Vídně. S Vídeňskými filharmoniky při odhalení pomníku Johanna Strausse řídil jeho valčík Na krásném modrém Dunaji, Pátou symfonii Petra Iljiče Čajkovského a předehru k Mistrům pěvcům norimberským. Tisk reagoval slovy: „Síla, krása, pravdivost.“ Do Vídně se Nikisch vracel opakovaně, ale nikdy se nestal šéfdirigentem Vídeňských filharmoniků, odolal i nabídkám na šéfovskou funkci v opeře.
V srpnu 1921 uspořádal Arthur Nikisch patnáct koncertů v Buenos Aires, společně se synem Mitjou, klavíristou. Po intenzivních zkouškách vytáhl orchestr na úroveň, kterou si představoval, a následovaly pochopitelně vzletné kritiky. Jihoamerické turné bylo poslední.
Na polovinu února 1922 byly v Hamburku plánovány dva slavnostní koncerty k 25. výročí dirigentova působení v Lipsku a v Berlíně. Nikisch se jich však už nedožil. Dirigoval zde sice ještě dva koncerty 9. a 10. ledna, poté ho však dostihla chřipka a 23. ledna 1922 zemřel.

Nezapomenutelný, vážený a oceňovaný
Recenzenti, posluchači i muzikanti o Nikischovi láskyplně hovoří jako o vznešeném básníkovi, lyrikovi, který do romantické hudby vkládal až magický obsah. Podle houslisty Carla Flesche, přítele Fritze Kreislera, se v osobnosti Arthura Nikische snoubila německá muzikalita s uherským temperamentem a slovanskou měkkostí. „Dokázal v muzikantech probudit entuziasmus svými gesty, nikdy nepronášel zbytečná slova. Muzikanti ho ochotně následovali, ale ne proto, že by tvrdě vyžadoval naplnění svých představ, nýbrž proto, že ho považovali za jednoho z nich. Jako bývalý houslista znal Nikisch praktickou stránku orchestrální hry do posledního detailu a jeho kritika nikdy nebyla zahalena do jakéhosi esteticko-metafyzického hávu a nikdy nevyzněla hrubě,“ vzpomíná Carl Flesch a shrnuje, v čem spočívalo kouzlo Nikischovy osobnosti: „Důvěřuje orchestru, pouze mu připomíná jeho roli. Rozumí frázování, někdy se jako dirigent až upozaďuje. Ale každý hudebník má na paměti, co od něj Nikisch chce. Nikisch vidí v každém muzikantovi sobě rovného umělce. Nikischova síla, síla dirigenta i člověka, spočívá v tom, že se považoval za muzikanta, a ne za někoho, kdo stojí nad hráči.“

Nahoru | Obsah