Hudební Rozhledy

Zingarelliho Giulietta e Romeo neboli Láska po neapolsku

Robert Rytina | 07/19 |Studie, komentáře

Niccolò Zingarelli

Není to tak dávno, co bychom při zmínce o příběhu Shakespearových milenců Romea a Julie mohli celkem bez uzardění zařadit do seriálu „Zapomenuté operní skvosty“ i dílo Roméo et Juliette Charlese Gounoda. Vždyť ještě na počátku devadesátých let 20. století figuroval tento kus na světových jevištích spíše jako rarita, a nahlíželo se tak na něj i u nás v roce 1994, kdy se v pražském Národním divadle objevil v nápadité režii Jozefa Bednárika. Stačil ale nástup tehdejšího „operního páru snů“ Angely Gheorghiu a Roberta Alagni a všechno bylo rázem jinak... Rumunská sopranistka s tenorem z Korsiky se do Gounodovy opery zamilovali do té míry, že z ní díky svým četným účinkováním v divadlech po celém světě, nahrávce i filmovému zpracování (natočenému v roce 2002 především v České republice na hradě Zvíkově) vyrobili hit, z něhož se časem vyklubala stálá součást divadelního repertoáru. Budiž nám tedy tento krátký úvod sdělením, že název našeho seriálu se může docela dobře týkat i titulů, o kterých už budeme třeba za pět nebo deset let smýšlet úplně jinak. A kdo ví, třeba to bude i případ jiné opery s týmž tématem, jíž je Giulietta e Romeo Niccola Antonia Zingarelliho (4. 4. 1752 Neapol – 5. 5. 1837 Torre del Greco).

Zmíněný skladatel byl typickým odchovancem neapolské operní školy. Zevrubné hudební vzdělání získal na konzervatoři Santa Maria di Loreto pod vedením pedagoga Fedele Fenaroliho. Svou první operu I quattro pazzi zkomponoval již ve svých šestnácti letech a uvedl ji na konzervatoři jako školní představení, nicméně jeho první veřejně provedenou operou byl Montezuma, napsaný v roce 1781 na objednávku divadla San Carlo v Neapoli. Svůj další umělecký život spojil Zingarelli s Paříží, ale revoluční události ho zahnaly zpět do Itálie, konkrétně do Milána, kde se stal v proslulém Dómu kapelníkem tamního orchestru. V roce 1794 kývl na nabídku postu „maestro di cappella“ v chrámu Santa Casa v Loretu, aby odsud odešel v roce 1804 na místo ještě prestižnější: přijal funkci sbormistra Sixtinské kaple ve Vatikánu. Tady ho kupodivu dostihla ozvěna francouzské revoluce, neboť měl řídit Te Deum na počest narození Napoleonova syna Napoleona II. To jako hrdý vlastenec odmítl, a tak následovalo zatčení a deportace do Paříže, kde měl Zingarelli vysvětlit své počínání samotnému císaři. A výsledek? Napoleon zpupného skladatele omilostnil, složil mu jako nadšený milovník jeho hudby patřičný hold a navrch mu udělil státní důchod. Inu, v historii existovali i vzdělaní a velkorysí diktátoři... V roce 1813 se stal komponista ředitelem konzervatoře v Neapoli a později i sbormistrem neapolské katedrály (což byla funkce, jíž před ním zaujímal slavný Giovanni Paisiello). Až do své smrti v roce 1837 se na konzervatoři věnoval výuce dalších talentovaných skladatelů, mezi něž patřili například Vincenzo Bellini, Michael Costa nebo Saverio Mercadante.
Po Zingarellim zůstalo obdivuhodné hudební dílo: stovky duchovních opusů (ještě měsíc před smrtí ve svých 85 letech dokončil oratorium Útěk do Egypta a Requiem) a okolo čtyřiceti oper. Najdeme mezi nimi zejména zpracování tehdy hojně využívaných námětů (Armida, Ifigenia in Aulide, Artaserse, Antigone, Andromeda...) a skladatel s nimi slavil úspěchy v divadlech celé Itálie. Jeho dvacátou sedmou operou se však stal titul, který ho na dlouho proslavil po celé Evropě: Giulietta e Romeo. Traduje se, že Zingarelli napsal tuto operu na libreto Giu-seppa Marii Foppy podle novely Luigiho da Porto během pouhých osmi dnů, aby ji pak uvedl v triumfální premiéře 30. 1. 1796 v milánském Teatro alla Scala. Oblíbeným dílem zůstala Giulietta i po značnou část 19. století, kdy se role Romea, určené původně pro kastráta, s nadšením ujímaly i hvězdné pěvkyně typu Giuditty Pasty nebo Marie Malibran.
Posledně jmenovaná legenda je celoživotní oblíbenkyní mezzosopranistky Cecilie Bartoli, která je mimo jiné vášnivou sběratelkou všech dokumentů a předmětů, majících s Malibranovou přímou spojitost. Této vášni možná můžeme vděčit za to, že se Zingarelliho dnes už zapomenutá opera znovu objevila na programu salcburského svatodušního festivalu, kde je Bartoli uměleckou ředitelkou. Téma ročníku 2016 bylo jednoduché: Romeo a Julie. Scénickou produkcí, jež jako vždy festival zahájila, se stala inscenace Bernsteinova muzikálu West Side Story, v němž dostal původní motiv ještě další významové roviny, a to zejména rasové a sociální. Sama Bartoli v ní debutovala ve své první muzikálové roli Marie. Později se na festivalovém programu objevily postavy Romea a Julie i v komorním dramatu Bena Powera A Tender Thing, ve skladbě Caprice sur Roméo et Juliette Pabla de Sarasate, v baletu Sergeje Prokofjeva nebo na závěrečném galakoncertu, na němž sopranistka Angela Gheorghiu, tenoristé Juan Diego Flórez a Benjamin Bernheim a Vídeňští symfonici s dirigentem Markem Armiliatem předvedli ukázky z dalších hudebních děl se shakespearovským námětem od Belliniho, Gounoda, Čajkovského, Zandonaie, Prokofjeva a Roty. Právě Nino Rota je autorem soundtracku k Zeffirelliho filmu Romeo a Julie, který bylo spolu s další stejnojmennou verzí od Baze Luhrmanna a populárním snímkem Zamilovaný Shakespeare Johna Maddena možno zhlédnout v rámci doprovodného programu.

Tak trochu ve stínu této opulentní nabídky zůstala koncertní podoba Zingarelliho Julie a Romea 14. 5. 2016 v Haus für Mozart. Jako přímý účastník tohoto uvedení však mohu potvrdit, že rozhodně neprávem. Hudební nastudování, svěřené do kompetentních rukou dirigenta George Petroua a jeho komorního souboru Armonia Atenea, slibovalo zajímavý zážitek už samo o sobě. Domnívám se, že se jejich prostřednictvím podařilo operu ne-li vzkřísit, pak alespoň přesvědčit, že by dokázala oslovit ve scénické podobě diváky jistě i dnes. Jistě, po formální stránce je Zingarelliho kompozice v podstatě jen dalším reprezentantem neapolské opery seria. Recitativní plochy s doprovodem cembala se střídají s obratně instrumentovanými áriemi, duety a scénami, majícími za úkol umocnit zejména virtuózní pěveckou techniku představitelů jednotlivých úloh. I libreto, vycházející nikoliv ze Shakespearova dramatu, ale z novely, která čerpala především z klasicistní verze hry od Jeana-Françoise Ducise, určuje veronským protagonistům spíše role antických hrdinů, dovolávajících se neustále ve svých lamentacích „všech bohů“.
To, co činí ze Zingarelliho opery opravdu pozoruhodné dílo, je ovšem mistrovský smysl pro hudební charakterizaci postav a také pro dramatickou gradaci, jež obvykle v dílech z tohoto období nenajdeme. Nemohl jsem se rovněž zbavit dojmu, že měl skladatel v oblibě Mozartovy vrcholné opery, a z nich zejména Dona Giovanniho. Především ženské hrdinky mají v jeho Romeovi a Julii melodicky, formálně i ve zvolené instrumentaci nebezpečně blízko k takové Donně Anně či Donně Elvíře... Také velká ansámblová finále prvního a druhého dějství jako by našla svou inspiraci právě v Giovannim. Jako svébytný mistr budování atmosféry a stupňování napětí se ovšem Zingarelli projevil ve velké Romeově scéně v třetím dějství, v níž mladík osaměle lká nad rakví domněle mrtvé milenky. Umně rozvržená scéna, v níž pěvce nejprve v recitativu doprovází sbor, aby plynule přešel k árii a pak přes accompagnato recitativ ke (ve své době velmi oblíbenému) rondu Ombra adorata, aspetta, působí i dnes úctyhodným a okouzlujícím dojmem.
Bez vynikajících sólistů by byl dojem z opery, která jejich přítomnost primárně předpokládá, rozhodně jen přibližný. V Salcburku se ovšem podařilo dát dohromady přímo hvězdnou sestavu. V jejím čele stál italský kontratenorista Franco Fagioli v roli Romea. Příjemnou barvu jeho hlasu, přirozenou muzikalitu, smysl pro styl i inteligentní přístup k tvoření pěveckých ozdob jsem s velkým respektem hodnotil i v minulé části seriálu při vzpomínce na provedení opery Leonarda Vinciho v Divadle Na Vídeňce a stále mám za to, že Fagioli patří ve svém oboru ke skutečné světové špičce.
Důstojnou Julii získal Fagioli ve švédské mezzosopranistce Ann Hallenberg, uznávané specialistce na barokní repertoár. Jak už bylo řečeno, Zingarelliho hudba pro ženské hrdinky se vyjadřuje zvláštním pochopením pro vystižení jejich charakteru, a Hallenberg to bezpochyby reálně dokázala svým znělým a atraktivním hlasovým projevem.
Skvělí byli i představitelé dalších rolí: jedním z miláčků publika se stal rumunský tenorista Bogdan Mihai ve vděčně dramatické úloze Juliina otce Everarda. Zejména představitelsky hodnověrný byl španělský kontratenorista Xavier Sabata jako laskavý důvěrník obou milenců Gilberto, dalším pozoruhodným mezzosopránem na scéně zaujala mladá řecká pěvkyně Irini Karaianni. V roličce Juliina nápadníka Teobalda se blýskl častý partner z projektů Franka Fagioliho, španělský tenorista Juan Sancho. A o zcela specifickou atmosféru se v koncertním provedení opery přičinil také čistě mužský sbor Chor Armonia Atenea.
Co dodat závěrem? Standing ovations, ke kterým se tehdy připojila i viditelně spokojená umělecká ředitelka festivalu Cecilia Bartoli, jasně prokázaly, že kdysi oslavovaná Zingarelliho opera nárok na život dozajista má. Pro začátek by stačilo alespoň realizovat kompletní audio či videonahrávku – oficiálně totiž žádná neexistuje. V nabídce gramofonových firem lze nalézt pouze recitál sopranistky Deborah Riedel s názvem Cherry Ripe pro značku Melba, na němž pěvkyně interpretuje zmíněné rondo Ombra adorata, aspetta, nebo novinku tenoristy Javiera Camareny El Contrabandista pro label Decca s virtuózní árií La dai regni dell ombra e di morte. Záznam ze salcburského provedení si lze ovšem vyslechnout na YouTube, takže možnost udělat si o díle jasnou představu naštěstí existuje. Snad se tedy časem podaří vrátit Julii a Romea i na operní jeviště a do obecného povědomí vstoupí vedle Čajkovského, Prokofjeva, Belliniho, Gounoda nebo Bernsteina coby hudební zprostředkovatele Shakespearovy milostné romance i jméno Zingarelli...

Nahoru | Obsah