Hudební Rozhledy

Kristjan Järvi

Jaromír Javůrek | 03/19 |Rozhovory

Kristjan Järvi

Letošní ročník Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka zahájí 28. května 2019 Prokofjev, Rachmaninov a Janáčkova Sinfonietta – významná díla první poloviny 20. století v interpretaci rezidenčního festivalového orchestru Symfonického orchestru Českého rozhlasu a nejmladšího zástupce slavné dirigentské rodiny Järviů. Kristjan Järvi získal reputaci jako jeden z nejodvážnějších a nejvíce inovativních hybatelů na scéně klasické hudby. Narodil se v Estonsku, vyrůstal v New Yorku a absolvoval na Michiganské univerzitě. Na svém kontě má více než 60 nahrávek zahrnujících také několik filmových soundtracků. Spolupracoval mimo jiné s režisérem Tomem Tykwerem na právě vysílaném seriálu Babylon Berlín. Kristjan Järvi boří hudební ortodoxii a vykonává své průkopnické nápady s několika soubory a orchestry. Například spolu s Genem Pritskerem založil newyorské klasicko-hip-hopovo-jazzové uskupení „Absolute Ensemble“ a je čestný dirigent a umělecký ředitel Baltic Sea Philharmonic. V letech 2013–2018 byl šéfdirigentem v MDR Leipzig Radio Symphony Orchestra. Do Ostravy na MHF Leoše Janáčka přijíždí v květnu podruhé, a to přesně po 10 letech. Je to tedy výborná příležitost k rozhovoru s ředitelem festivalu, Jaromírem Javůrkem.

  • Jaký máte k Leoši Janáčkovi vztah? O čem byste konverzovali, kdybyste spolu mohli sedět u kávy?
    (smích) První bych se zeptal, odkud vzal svůj unikátní hudební (harmonický) jazyk, protože je tak specifický! Samozřejmě vím, že mnoho si bral z lidové hudby a každá doba má své populární kompoziční metody, vlivy, inspirace… Ale když si poslechnete například Sinfoniettu, můžete si položit otázku, kdo další psal pro podobné obsazení orchestru. Takže bych se jej jednoduše zeptal „proč“? (smích) Ale myslím si, že bych vlastně znal odpověď. Janáček by mi řekl něco jako „vždyť to je jediná správná cesta, jak to udělat“! Obecně Janáček, jeho opery, kompozice komorního charakteru nebo jakékoliv jeho další skladby, jsou mimořádně unikátní. Každý skladatel má svoji hudební řeč, ale Janáček zkrátka nějak skočil do modernismu tak jako žádný jiný autor. O tom bychom asi vedli řeč.
  • Býváte označován jako jedna z nejvšestrannějších postav současné klasické hudební scény. Pracujete na projektech, kde kombinujete hudbu s výtvarným uměním, světelným designem a moderními technologiemi. Jistě to není proto, že by vás čistě dirigentská práce neuspokojovala. Ale čím jste chtěl být, než jste se stal dirigentem?
    Víte, vždy jsem rád pozoroval hvězdy a uvažoval, „o čem to všechno tady vlastně je“, „jsem vůbec opravdový“ nebo „kde vlastně jsme“? Zajímá mě astronomie a astrofyzika, a kdybych nebyl hudebníkem, asi bych se této oblasti opravdu věnoval. Taky mě vlastně vždy zajímaly mezinárodní vztahy, porovnávání kultur nebo diplomacie. Ale pokud bych se aktivně nevěnoval hudbě, asi bych se pohyboval blízko tohoto kreativního procesu, ač v pozadí – mám na mysli nahrávací průmysl nebo třeba produkci audio nahrávek. A možná by to bylo i v oblasti hip hopu nebo podobného žánru, protože jej považuji za v současnosti nejkreativnější a konstantně nové přístupy, rytmy, beaty, technologie a přístupy, písně nebo umělce generující žánr. Přirovnal bych jeho stálý a každodenní vývoj k tomu, co klasická hudba kdysi bývala za časů Haydna, Mozarta, Beethovena, kdy její vývoj byl skutečně turbulentní. Ale teď si vlastně uvědomuji, že se věnuji všem těm výše zmíněným oblastem skrz své tělo dirigenta (smích).
  • Na svém kontě máte přes 60 nahrávek včetně několika filmových soundtracků. Je tohle cesta jak se dostat k mladšímu publiku? A je to ještě vůbec třeba, pracovat na omlazování publika? Jaké publikum máte nejraději vy?
    Mnoho lidí, kteří mluví o tom, že chtějí přivést mladé lidi do koncertních síní, by si mělo uvědomit, že to nejsou jen mladí lidé, které do nich potřebujeme přivést. Není to totiž jen otázka týkající se publika, je to otázka přístupu ke vzdělání jako takovému. Na svých koncertech vídám poměrně velkou skupinu dětí nejčastěji ve věku 10 až 12 let a ty jsou velmi otevřené, nadšené, zajímají se, co jednotlivé složky orchestru hrají, jak znějí nástroje, líbí se jim to a jsou na koncertech buď se školou, nebo s rodiči, na tom nezáleží… Ale zajímá je to možná ne až do 12, možná jen do 10 či 11 let, soudě dle mých vlastních dětí (smích), a pak nastane velmi nešťastný zlom. Může za to systematický přístup k odnímání osobnosti člověka – výchova dětí pro určitý styl chování ve společnosti, který funguje zejména na bázi idey: generovat a vydělávat peníze. Ztrácíme ty osobnosti, které jako děti byly ke všemu otevřené, a tvoříme z nich ty, které chtějí být akceptovány okolím. A o tom jediném je ta největší a jediná krize, kterou tento svět má – krize identity. To je podle mě, bohužel, vinou i současného vzdělávacího systému, který nutí jedince nacházet se v situacích, v nichž se musí identifikovat s někým jiným, ale ne se sebou samým. Když se podíváte na valnou většinu autorů klasické hudby, hlavně ty, které obdivujeme: Wagnera, Berlioze, Beethovena, Stravinského, Janáčka, mnoho dalších… My všechny tyto osobnosti, které byly jiné, obdivujeme, a oslavujeme tak vlastně ty rebely! A ne ty, kteří zapadali do určitých perimetrů a následovali pravidla.
  • Myslíte si, že je čas na návrat k tonalitě a případně i pevným či ustáleným hudebním formám? Jakým směrem se bude podle vás hudba dále vyvíjet?
    Hudba by měla cílit na aspekty naší vnitřní duše, naši vrozenou intuici a lidskost. Neměli bychom se bát být sentimentální, neměli bychom se bát experimentovat, měli bychom dělat to, co jako individuální osobnosti považujeme za nejlepší. A tak s očima otevřenýma a ušima, které naslouchají, můžeme přispět k vytvoření vkusu a přístupu, který nebude založen na představách a názorech někoho jiného ve smyslu „Hej, líbí se ti to? Pokud ano, tak mně se to líbí taky“. Spíše „Hej, napíšu píseň nebo skladbu, protože myslím, že bych ji měl napsat, a lidé, kterým se ta skladba bude líbit, ji budou mít rádi, a lidé, kterým ne, ji zase rádi mít nebudou“. To je podle mě ten nejlepší životní přístup nejenom k hudbě, ale k celému životu. Spousta lidí může myslet na různé vzorce a schémata, ale to je hloupost. Takže když děláte něco, čemu věříte, projeví se to. Nechtěl bych znít jako nějaký ezoterický guru (smích), ale podle mě je to zkrátka tak.
  • S českou hudbou jste se setkal nejednou. Především to byl Antonín Dvořák. Kromě jeho nejhranější 9. symfonie jste našel vztah k jaké jeho symfonii – skladbě a proč?
    Je pravda, že zejména jeho symfonie, tedy ta 9. (Novosvětská) nebo cellový koncert, jsou kompozice, které jsou považovány doslova za ikonické a staly se dědictvím, pronikly do dalších žánrů, citovány byly ve filmech, což je samozřejmě dobře… Ale s Dvořákem je to v tomto asi podobné jako s Čajkovským, pokud hovoříme o jeho baletech nebo divadelní hudbě. Lidé samozřejmě znají jeho 4., 5. a 6. symfonii, Klavírní koncert b moll, Houslový koncert D dur a možná pár árií z Oněgina… A u Dvořáka je to totéž, hraje se zejména 7., 8. a 9. symfonie, ale co těch prvních šest? Podle mě je jedna lepší než druhá. Nebo Rondo pro violoncello a klavír (které je také v orchestraci pro orchestr)? Co to nepřeberné množství komorní hudby? Nebo málo hrané opery? Je to šílené, Dvořák napsal více hudby, než si mnoho lidí dokáže představit, a já se jen divím, proč ji nehrajeme častěji a hlavně všechnu. Ale vlastně asi mohu říct proč ne… Je tady trend, říkám mu předplatitelský, který dost často panuje v orchestrech, kde si lidé říkají, „ale když nezahrajeme tyhle populární kusy, právě onu Dvořákovu 9. symfonii nebo violoncellový koncert, lidé (předplatitelé) nepřijdou…“ Ale podle mě oni přijdou.
  • Hudba prošla ve 2. polovině 20. století možná až překotným vývojem. Přesto se posluchači stále vracejí k Mozartovi a Beethovenovi a stále častěji k hudbě baroka. Proč tomu tak je? Co si o tomto trendu myslíte?
    Momentálně se z technického hlediska nacházíme v době, kdy můžeme všechny kompozice hrát kupříkladu v tempech, které skladatelé v době jejich vzniku měli ve své hlavě, ale technicky nebylo tehdy možné těchto temp docílit. Ale ty skladby fungují také v pomalejších tempech, ve větších i menších obsazeních orchestru apod. Když se kupříkladu podíváte na mého bratra (Paavo Järvi), ten přistoupil k Beethovenovi a jeho kompozicím v originálních tempech, tedy se stejným přístupem, jako k nim přistupují soubory starých nástrojů, ale s komorním orchestrem složeným z moderních nástrojů. A takto vytvořil svůj Beethoven Project. Beethoven je zkrátka věčně moderní. A záleží jen na přístupu, jaký k jeho hudbě zvolíte, a zvolený přístup pak determinuje to, jak relevantní bude jeho hudba publiku. Vždy se budeme vracet ke skladatelům, jako byl on. Takovéto osobnosti nikdy nevyjdou z módy, protože jsou to nejen skladatelé pracující s emocemi: jsou to vypravěči příběhů a poslech jejich hudby zapojuje úplně jiné aspekty naší vnitřní duše než pouze náš intelekt. Cílí na naši vrozenou intuici, a proto se cítíme dobře, když posloucháme jejich hudbu. Na podobném přístupu jsem vytvořil svůj projekt s názvem „Divine Geometry“, kde kombinuji G. Fr. Händela a J. S. Bacha se současnými skladateli Stevem Reichem a Philipem Glassem. Důvod, proč jsem takto kombinovaný program vytvořil, je ten, že i když jsou samozřejmě Reich a Glass skladatelé klasické současné hudby, jsou v současnosti stejně známí, jako byli a jsou Bach nebo Beethoven, a jejich přístup ke kompozicím je velmi podobný. Způsob, jakým komponují hudbu, je v podstatě velmi jednoduchý, založený na harmonii, plný opakování schémat, hudebních šablon a předloh… Ač tedy o více než 300 let později. A když o projektu hovořím jako o „Divine Geometry“, tou geometrií mám na mysli, že vše, co ve světě vidíme, je vytvořeno na frekvenční a vibrační úrovni, kdy každý předmět vysílá vibrace v naší dimenzi… Autoři na tuto dimenzi poklepávají, a my najednou přestáváme přemýšlet proč a přestáváme klást otázky. Pouze získáváme pocit, že jsme na správném místě. A to je i důvod, který podle mě vysvětluje jejich obrovskou popularitu a to, proč nikdy nevyjdou z módy.
  • Jste ten typ dirigenta, kterého můžeme označit jako „typ univerzální“. Přesto, máte k některému skladateli či hudebnímu slohu bytostně nejblíž?
    To ani ne. Spíše bych řekl, že každý skladatel, jehož hudbou se zrovna zabývám, je mým oblíbeným. Kdybych si neužíval ty chvíle strávené s hudbou toho nebo onoho skladatele, proč bych se jí vůbec zaobíral? Podívejte se například na program zahajovacího koncertu (MHF Leoše Janáčka): Janáček (Sinfonietta), Prokofjev (Koncert pro klavír a orchestr č. 1) a Rachmaninov (Symfonické tance, op. 45). Pokud bych neměl rád jen jednu z nich, proč bych ten koncert dirigoval? Všechny ty skladby jsou úžasné a vlastně si v průběhu jednoho večera nemůžete přát slyšet nic lepšího. (smích) Myslím to vážně! Každý z těch autorů je jiný a osobitý, každá skladba unikátní, ale poslechnout si je všechny tři za sebou je jako projít třemi paralelními vesmíry, kdy jeden je lepší a krásnější než ten druhý.

    Zahajovací koncert MHF Leoše Janáčka
    28. 5. 2019 / Ostrava, Dům kultury města Ostravy /19 hodin
    Leoš Janáček: Sinfonietta
    Sergej Prokofjev: Koncert pro klavír a orchestr č. 1, op. 10
    Sergej Rachmaninov: Symfonické tance, op. 45

    Účinkující:
    Jan Bartoš – klavír
    Symfonický orchestr Českého rozhlasu – rezidenční
    orchestr MHF Leoše Janáčka
    Kristjan Järvi – dirigent
    Jiří Vejvoda – úvodní slovo

    Vstupenky na MHF Leoše Janáčka jsou v prodeji v předprodejní síti Colosseum Ticket a na www.mhflj.cz, kde jsou také k dispozici podrobné informace k jednotlivým koncertům a festivalovým novinkám.

    Zadáno pro: MHF Leoše Janáčka

    Nahoru | Obsah