Hudební Rozhledy

Smrt v hudbě a písmě Manfreda Honecka

Vladimír Říha | 10/19 |Festivaly, koncerty

Jan Martiník a Manfred Honeck

Lednové výročí narození W. A. Mozarta (27. 1.) v Praze připomněly hlavně dva koncerty se slavnými jmény. První s Českou filharmonií a Manfredem Honeckem, druhý ve Stavovském divadle s Plácidem Domingem. Umělecky i dramaturgicky byly přitažlivější 17. až 19. 1. koncerty orchestru České filharmonie. Rakouský dirigent Manfred Honeck je dlouholetý spolupracovník orchestru. V současnosti je šéfem Pittsburgh Symphony Orchestra, takže ho nevidíme tak často, ale vždy, když se objeví, je to vrcholný zážitek. Pod názvem Smrt v hudbě a písmě připravil tentokrát nezvyklý tematický program, v němž spojil skladby 19. a 20. století s tématem smrti a Mozartovým Requiem. Není tedy divu, že posluchači třikrát při jeho uvedení (píšu o pátku 18. 1.) Dvořákovu síň Rudolfina zcela zaplnili. Navíc koncerty připadly právě do týdne, v němž jsme vzpomínali smrt Jana Palacha, a i když to Honeck popřel a označil za náhodu, toto spojení každého českého posluchače napadlo, neb se koncerty konaly jen pár metrů od místa s Palachovou pamětní deskou.

Program byl náročný i množstvím účinkujících. Vedle ČF se na něm podíleli Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek), soubor Schola Gregoriana Pragensis, a hlavně v Mozartovi i pěvečtí sólisté – sopranistka Nikola Proksch z Rakouska, mezzosopranistka Marie Henriette Reinhold a tenorista Patrick Grahl z Německa a náš basista Jan Martiník. Do Mozartova Requiem, KV 626 recitoval úryvky z bible a další texty (mj. i z díla Nelly Sachsové) herec Marian Roden, bratr známého Karla.
Večer začínal (ale i končil) třemi údery zvonu, což hned vyvolalo působivou atmosféru. Dobrým nápadem bylo i rozdělení programu do dvou rozdílných částí. V první kratší Honeck uvedl díla Arva Pärta (Cantus in memoriam Benjamin Britten pro smyčcový orchestr a zvony), Franze Schuberta (Litanie na Památku všech věrných zemřelých D 343 v úpravě Maxe Regera) a Witolda Lutosławského (Musique funébre pro smyčce), ve druhé po pauze Mozartovo Requiem, ale pouze části psané skladatelem, tedy bez těch dopsaných jeho žákem. Místo nich zařadil Honeck ještě úryvky z některých jiných Mozartových liturgických děl (na začátek kupř. Maurerische Trauermusik c moll, KV 477, na úplný závěr Ave verum corpus, KV 618) a to vše prolínaly ještě gregoriánské chorály, které pro nedostatek místa zpívali členové Scholy Gregoriany Pragensis mimo sál, takže zaznívaly jakoby zvenku.
Nápad to byl určitě dobrý, ale možná trochu nevyvážený. První „nemozartovská“ část by na jiném koncertě vyzněla mnohem lépe (zde převážně publikum čekalo hlavně na Mozarta). Vynikající i díky sólistovi Janu Martiníkovi bylo zejména provedení Schubertových Litanií. Druhá část s Mozartem a chorály (plus čtení) zase všemi dojmy až posluchače zahlcovala. Hudebně bylo vše dokonalé, bylo vidět, že Honeck věnoval přípravě hodně času a pozornosti. Vyzvedněme našeho basistu Martiníka s příjemným hlasem jistým ve všech polohách. Otázkou je, zdali by pro větší dojem z celého večera celkově méně nebylo někdy více, aby se publikum mohlo lépe soustředit. Také umístění některých interpretů – pěvečtí sólisté v pozadí pódia, recitátor v orchestru a hlavně „nepřítomný“ soubor Schola Gregoriana Pragensis – nebylo ideální. Srovnáme-li tento koncert s památným Honeckovým programem s ČF v roce 2006 k 250. výročí narození Mozarta, tak tento nový byl o něco přece jen až „druhý“, což ale u Honecka i ČF je přesto značkou nejvyšší kvality.

Nahoru | Obsah