Hudební Rozhledy

Ivan Kusnjer a jeho žáci

Jan Králík | 03/19 |Festivaly, koncerty

Ivan Kusnjer

Do vyprodaného pěveckého koncertu ND v někdejším kostele sv. Anny, nyní Pražské křižovatce (2. 2.), zasáhly chřipky. Přestože onemocněli dva tenoristé, jeden barytonista a mezzosopranistka, v náhradu za ně zaskočili kolegové a sám pedagogický protagonista večera Ivan Kusnjer. Odpadl Schumann a Mahler, ale kdyby již nebyl vytištěn program, pro posluchače by i narychlo upravená dramaturgie Beno Blachuta ml. působila celistvě a čistě: v prvé půli duchovní, v druhé půli písňová.
Ivan Kusnjer, dlouholetý přední sólista našich i zahraničních operních a koncertních scén, vedoucí katedry zpěvu a operní režie HAMU, sám velmi úspěšný pěvecký pedagog, otevřel večer mimo program Prologem z Leoncavallových Komediantů. Zpíval s naprostou jistotou v plné vokální brilanci podání a s moudrou naléhavostí výrazu. Slovem pak uvedl devět ze svých nadějných odchovanců.

Basbarytonista František Zahradníček, renomovaný již v angažmá na první scéně, přednesl tři Dvořákovy Biblické písně věcně, úsporně, bez patosu. Dojmu tím spíše dominoval procítěně kultivovaný klavírní výkon Iryny Roměnské, jejíž podíl na celém večeru (zdaleka ne pouze „doprovod“) byl umělecky výsostný. Basista Pavel Švingr, rovněž již angažovaný, podal výběr z Hanušova Dřevěného Krista s velkým vnitřním zaujetím, s měkkou barevností všech poloh a s výrazem skutečného souznění s duchovním obsahem. Pozoruhodný výkon. Třetí z Kusnjerových sólistů první scény, tenorista Václav Lemberk, ukázal ve výběru z Schubertovy Spanilé mlynářky jistotu nastudování, lehkost a lahodný témbr zejména ve vyšší tenorové poloze. Teprve studující Vít Nosek zpíval tři Písně renesanční Luboše Sluky světlým, útlejším barytonem vyrovnaně, pozorně. Zrání se jistě dostaví. Z mladších mužů se nejvýrazněji představil basbarytonista Lukáš Bařák, hotový pěvec s obdivuhodně tvárným hlasem, přesvědčivě nadaný i herecky. Zaujal průraznou znělostí, nosnými mezzavoce i pianissimy a suverénním ovládáním logiky frázování. Až nakažlivou radostí ze zpěvu oživil každou zhudebněnou myšlenku či náladu a příkladně stylově vyslovoval nejen ve výběru z nesnadných Slezských písní Petra Ebena.
Nemalým přínosem může být brzy i Katarína Mikšíková, nadaná oblým, měkkým sopránem, schopným vláčných dynamických proměn a niterné vroucnosti. Její podání modlitby z Dvořákových Svatebních košilí bylo soustředěné, bezchybné a upřímně jímavé. O Kristýně Kůstkové je dobře známo, s jakou jistotou se pohybuje ve světě zdobného bel canta, tedy ve vyšší poloze, než nabízí Křičkovo Jaro pacholátko. Ale i to podala jemně a mile. Eliška Gattringerová vládne zralým, opojným mladodramatickým sopránem vřelé barvy, velkým hlasovým fondem i umem ztišení. S velkou muzikalitou a naprostou přirozeností výrazu zpívala úvodní árii z Pergolesiho Stabat Mater a ve Franckově duetu Panis angelicus (zaskočila za tenora) a zvláště citově pak Dvořákovu píseň Ach, není tu. Jevištně nejzkušenější sopranistka Lucie Silkenová vzbudila právem nadšení a obdiv za přednes velké árie Dvořákovy Svaté Ludmily. Její osobní noblesa, ponoření do role, opravdovost výrazu, lehká nasazování i intenzita mohutného stříbřitého tónu, vyklenutí celku, prožitek a vnitřní souznění s dílem vytvořily nejen duchovní vrchol večera.
Jako závěrečné číslo programu zazněla dvě Vyznání básníka od Juraje Filase v provedení hlavního protagonisty – Ivana Kusnjera. Pěvecky ještě vzácnější tečkou se pak stal jeho třetí záskok v přídavku – v tenorovém (!) partu dvojzpěvu ze Svatebních košilí s Katarínou Mikšíkovou. Ovace pro protagonistu, devět pěvců i klavíristku byly srdečné a zasloužené.

Nahoru | Obsah