Hudební Rozhledy

Jonny to v Národním divadle nevyhrál

Helena Havlíková | 03/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Opera Jonny spielt auf / Jonny vyhrává Ernsta Křenka (1900–1991) se v nastudování Státní opery s dirigentem Stefanem Lano a režisérem Davidem Drábkem vrátila do Prahy po více než devadesáti letech (24. a 26. 1.). V roce 1927 bylo Nové německé divadlo jedno z prvních, které se nechalo po lipské premiéře okouzlit atraktivním námětem a v té době v opeře vzrušujícími jazzovými prvky natolik, že se z Jonnyho stal doslova operní hit, který zastínil dokonce Pucciniho Bohému.
Tato opera na Křenkovo vlastní libreto z počátku jeho dlouhého skladatelského působení odráží meziválečný stylový kvas, než se tento rakouský skladatel s českými kořeny po otci přiklonil k Schönbergově Druhé vídeňské škole a její dodekafonii (ostatně Křenkovu dodekafonickou operu Karel V. Nové německé divadlo uvedlo dokonce ve světové premiéře), experimentoval s elektronickou hudbou, využíval také aleatorní techniky. Protože jeho dílo nacisté zařadili mezi tzv. zvrhlé umění, Křenek emigroval do Spojených států, kde setrval i po válce a stal se americkým občanem.

Sám Křenek byl úspěchem Jonnyho až zaskočen a po celý život měl k této své opeře rozporuplný vztah. Odmítal názory některých kritiků, že jde o dobovou satiru nebo rozvernou revue, těžící hlavně ze zájmu publika o jazz, který v té době pronikal z Ameriky do Evropy. Jak uvádí v zasvěcené studii k inscenaci dramaturgyně Jitka Slavíková, Křenek zamýšlel tuto operu inspirovanou myšlenkami Karla Krause jako vážnou a chtěl v ní vyjádřit téma svobody při střetu starého s novým, evropské vážné hudby obtěžkané tradicí se svěžím americkým jazzem. Právě tento námět mu otevřel možnost Jonnyho hudebně rozprostřít mezi tehdejší změť stylů pozdního romantismu, verismu, expresionismu, Nové věcnosti, atonality až po jazz, jakkoli spíše v jeho evropeizované nebo minstrelské variantě (ikonickou Fosterovu píseň Swanee River Křenek v opeře přímo cituje).
S hlavní postavou skladatele Maxe, citově zjitřeného, nejistého a nesmělého intelektuála, se Křenek podle svých vlastních slov do značné míry identifikoval (podobně jako Janáček se skladatelem Živným v Osudu). Opera kombinuje zápletky milostné i detektivní: Max hledá východisko z tvůrčí i lidské krize na alpském ledovci. Zde se zamiluje do exaltované operní divy Anity, která zpívá v jeho operách. Maxe ovšem drásá její povrchnost, s jakou střídá muže. Jedním z nich je i houslový virtuos Daniello, druhým protřelý černošský jazzový muzikant Jonny. Ten ale touží hlavně po Daniellových houslích a k jejich krádeži zneužije i svou dočasnou milenku, pokojskou Yvonnu. Akční děj graduje sebevražedným pokusem Maxe skokem z ledovce, intrikami, honičkou s hloupou policií, Daniellovým smrtelným pádem pod vlak – a opera kulminuje odjezdem do Ameriky coby země svobody a Jonnyho nové, „svobodné“ hudby.
Je určitě dobře, že se Státní opera hlásí k odkazu, který v její budově zanechalo Nové německé divadlo. Ale v případě právě Jonnyho není snadné obnovit zašlou slávu tohoto někdejšího hitu – dráždivá novost jazzu i detektivního operního námětu dávno ztratila svou vzrušující sílu.
Interpretačně není Křenkova opera vůbec snadná. Jakkoli má dirigent Stefan Lano s uváděním Křenkových děl bohaté zkušenosti, na první premiéře se mu nepodařilo víc než jen prokázat, že s orchestrem Státní opery i sólisty pečlivě pracoval. Hudební nastudování navzdory polystylovosti a jazzovému instrumentáři vyznělo jednotvárně. Při druhé premiéře už začalo nad hraním not probleskovat muzikantství.
Akční děj opery mohl být pro inscenátory skvělou možností pro rozehrání pestrého scénického dění. Ale nebyl. Režisér David Drábek před premiérou sliboval, že „cílem je namíchat operu plnou imaginace a temperamentu“. Pokud tou imaginací myslel tři trpaslíky jak z rozvadovské tržnice, kteří už při předehře na publikum vystrkovali zadky a proťapkávají se celou operou, pak to bylo nevkusné – stejně jako močení na WC ve vlaku nebo explicitní kopulační pohyby. A ve stejném duchu se nesla podivná menažerie Drábkem přidaných „zvířátek“, kdy si to lední medvěd rozdává se sviští samičkou, do toho se motá yetti s odhaleným panděrem a cecíky, plouží se dvojice lyžařů a nyvě tančí dvě alpské protěže. Až se zdálo, že vlastní děj opery režisérovi překáží. Jenže ta vnějšková méně či více obscénní šprťouchlata se brzy vyčerpala a Drábek spadl do pasti hudebního timingu partitury s dlouhými statickými monology a mezihrami. Přitom scéna Jakuba Kopeckého se zvětšenou kreslenou skimapou tyrolského zimního střediska nad Zell am See byla docela vtipná. Hloubavější diváci pak mohli dumat, jak je možné, že na jevišti přijíždí vagón na „nádraží“ kolmo na koleje.
Sólistům se ovšem Drábek příliš nevěnoval. Alespoň Jiří Rajniš jako blackfaced Jonny inscenaci rozpohyboval tanečními kreacemi a oživil zvučným barytonem. Vanda Šípová jako čiperná komorná Yvonne využila svůj herecký temperament, když kvůli zranění při zkoušce těsně před premiérou její pěvecký part suverénně v portálu „dublovala“ narychlo povolaná sopranistka Steffi Lehmann. V pucciniovsky vášnivém partu divy Anity Petra Alvarez Šimková uplatnila hlavně svůj tvárný barevný mladodramatický soprán, zatímco tenorista Jonathan Stoughton tak urputně zápasil s rozervaností skladatele Maxe, až mu při druhé premiéře v tak rozsáhlém a vypjatém partu docházely hlasové síly. A barytonista Igor Loškár vsadil hlavně na vzhled sebestředného houslového elegána Daniella. Éra Nového německého divadla skutečně může být inspirativním zdrojem pro současnou dramaturgii Státní opery, jak v době její samostatnosti s dravou konkurencí vůči Národnímu divadlu o tom přesvědčily takové pamětihodné počiny s mezinárodním ohlasem, jakými byly Florentinská tragédie a Infantčiny narozeniny Alexandra Zemlinského, Zásnuby ve snu Hanse Krásy nebo Polský žid Karla Weisse. To neuvěřitelné množství tehdejších operních novinek skýtá stále velké dramaturgické inspirace třeba v operách Schreckera, Hindemitha, Weilla nebo Schönberga. Pokud se usadí hudební nastudování, má v tomto kontextu nová pražská inscenace Křenkova Jonnyho šanci připomenout hudební kvas 20. let minulého století. Celkově však inscenace režijní povrchností a nedůvěrou k dílu spíše ukázala, proč se dnes tato Křenkova opera propadla do kategorie rarit.

Praha, Národní divadlo – Ernst Krenek: Jonny spielt auf (Jonny vyhrává). Hudební nastudování a dirigent Stefan Lano, režie David Drábek, scéna a světelný design Jakub Kopecký, kostýmy Tomáš Kypta, pohybová spolupráce Adéla Laštovková Stodolová, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Jitka Slavíková, Orchestr a Sbor Státní opery. Premiéry 24. a 26. 1. 2019.

Nahoru | Obsah