Hudební Rozhledy

Janáčkova opera a povedený Don Carlos

Karla Hofmannová | 05/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Frederico Sacchi (Filip II.) Foto © archiv Národní divadlo Brno – Petr Neubert

Verdiho kultovní opera Don Carlos neměla jednoduchý vývoj. Má několik verzí, Verdi ji stále přepracovával a stále nebyl spokojen. Libreto napsali Joseph Méry a Camille du Locle podle Friedricha Schillera, inspirovaného novelou Césara Vicharda de Saint-Réal z roku 1672. Se skutečnými historickými osobnostmi nemá děj příliš společného, jen jejich jména. Don Carlos byl všechno, jen ne okouzlující a cituplně založený mladík a Rodrigo de Posa je prototypem hrdiny bez bázně a hany, kterého v dějinách a na královském dvoře nebylo možné reálně potkat. Alžběta z Valois byla poslušnou dcerou i manželkou a Filip II. vládcem bez špetky svědomí. Nahlížení do jejich intimního života a psychiky je umělecká fikce, o to více strhující než skutečnost.

Původní francouzská verze byla provedena v roce 1867 Královskou operou v Paříži a byla psána na její objednávku. Musela tedy splňovat požadavky kladené na francouzskou velkou operu. Pět jednání a nesměl chybět balet. Ale již téhož roku byla přeložena do italštiny a provedena v Covent Garden. Poslední verzi uvedli v Modeně v roce 1886. A tuto pětiaktovou verzi, bez baletu, mohli nyní diváci vidět i v Brně.
Nejpůsobivější na nové inscenaci, kterou realizoval režisér Martin Glaser, je minimalistické scénické i režijní pojetí, které paradoxně působí velkolepě, až bombasticky. Opulentnost se skrývá v okázalém předvádění jevištní techniky, kterou má Janáčkovo divadlo jako jediné v republice k dispozici. Na velkém jevišti, s točnou a množstvím výsuvných stolů do několikametrové výšky, dokázali inscenátoři, zejména scénograf Pavel Borák, vyčarovat vizi Escorialu i s jeho hradbami i vězením, stejně jako kláštera San Yuste. Zde korunuje iluzi originální nápad evokující oltář či hrobku zářícím obdélníkem uprostřed jeviště, u kterého si protagonisté slibují věrnost. Práce se světlem a reflektory svisle shora je dalším působivým neotřelým efektem.
V prologu opery to však příliš slibně nevypadá. Prázdná scéna, podélně přepůlená transparentem s obrovskými písmeny FONTAINEBLEAU, nahrazujícími les, před kterým se setkávají Alžběta a Carlos ještě jako snoubenci. Následuje ztráta nadějí a iluzí, zdůrazněná sborem, protrhávajícím tento transparent a deroucím se vpřed jako nezadržitelný osud, v podivných brokátových úborech a se slunečními – či lépe slepeckými – brýlemi na očích. Až poté se otevírá prostor pro monumentalitu, která protagonisty drtí a odkud není úniku.
Kostýmy Markéty Sedláčkové-Oslzlé jsou parafrází na španělskou módu, jsou velmi zjednodušené a Španělsko je tu naznačeno jen decentním okružím v barvě kostýmu. Převládá jako u šachů černá (král) a bílá (královna) a nechybí rudá barva kléru. Královna a dvorní dámy, zejména princezna Eboli, o svoji noblesu a nádheru kostýmů ale nepřišly. Autodafé s několika kacíři působí spíš jako loutkové divadlo, škoda, ztratila se tím dramatičnost scény. Rušivě působí i závěr, deux ex machina v podobě starého mnicha versus Karel V., který vyjíždí s vnukem Carlosem do provaziště, působí poněkud cirkusově. Divák najednou spadne z výšin prožitku na tvrdou zem. I když víme, že to takhle v opeře je napsáno, přece jen vizuálně méně by bylo více.

Hudebně je opera uvedena celá bez škrtů a orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka vykazoval velkou dávku uměleckého nasazení. Vyšla skvěle i jednotlivá sóla, zejména prvních houslí i violoncella, působivý byl i první lesní roh, škoda jen, že v souhře se lesním rohům vždy nedařilo. V celkovém vyznění byl orchestr velmi barevný a intonačně přesný, dynamické odstíny byly působivé a nepřekrývaly pěvce a do forte orchestr dirigent pustil jen tehdy, kde věděl, že si to u sólistů může dovolit. Sbor byl pečlivě připraven Pavlem Koňárkem, tradičně se držel velmi vyrovnaně a kompaktně, až na malé výjimky, které zřejmě souvisely s méně komfortním rozmístěním po jevišti.
Sólisticky je opera postavena převážně na hostech, což je pro provoz opery poněkud nevýhodné. Zato bylo zajištěno vyrovnané a kvalitní pěvecké obsazení. I když při první premiéře se lépe dařilo dámské části. Překvapila mladá slovenská sopranistka Linda Ballová, která zpočátku šetřila síly, aby postupně rozvinula svůj uvolněný, nosný a otevřený soprán s jasnou špičkou i propojenými hloubkami do obdivuhodného dramaticky znělého témbru. Herecky přesvědčivá, křehká a okouzlující byla neodolatelnou a přesvědčivou Alžbětou. Princezna Eboli je rovnocennou výzvou, tentokrát pro mezzosopranistku. Veronika Hajnová-Fialová si zpočátku nesedla s úvodní saracénskou písní, nízká poloha a následné kadence postrádaly samozřejmou vylehčenost. Další hudební vývoj byl však již v její prospěch a v duetu s Carlosem i s Alžbětou podává mistrovské pěvecké i herecké výkony. Jde o vyzrálou pěvkyni s širokým volumenem a hutnou barvou nosně posazeného hlasu, která přesvědčivě podávala démoničnost odmítnuté a zoufalé ženy. Sympatickým projevem byla kalhotková role pážete Alžběty Tebalda (Andrea Široká). Jasný a vylehčený soprán zněl pevně a přitom hladivě a s jistotou se nesl po celém hledišti a herecky byla role podána uměřeně a sympaticky. Okouzlujícím výkonem byl Nebeský hlas v podání Martiny Mádlové. Tři naposled jmenované pěvkyně jsou jedinými reprezentantkami domácího, brněnského ansámblu.
Výkony pánské části sólistů byly již poněkud problematičtější, přestože šlo, až na jednu výjimku, o hostující pěvce. Roli Dona Carlose zpíval italský tenorista Luciano Mastro, dlouhodobě žijící v České republice. Jeho doménou je tradiční italská technika, která staví na hlasové průraznosti a otevřenosti, ale která působí poněkud řezavě a nepracuje s hlavovým tónem. Díky tomu je pocitově poněkud intonačně níž než ostatní pěvci, kteří díky zapojení hlavového tónu mají intonační špičku, a zejména v duetech se barevně i intonačně s nimi obtížně srovnává. Nutno ale vyslovit Lucianu Mastrovi uznání za vynikající zvládnutí role a uznání, že jako jediný byl schopen se ve forte poměřit spolu s orchestrem a dokázal svůj břeskný tenor poslat do hlediště i přes forte žesťů. Jeho pěvecký projev byl v klasické italské opeře dokonale autentický, a lze pochválit i jeho herecké ztvárnění role. Carlosova přítele Rodriga, markýze z Posy, zpíval barytonista Jiří Brückler. Mladý umělec si již vysloužil pověst spolehlivého pěvce a podal svoji roli s profesionalitou, elegancí a jistotou. Příjemný nosný hlas vedle italského pěvce působil poněkud subtilněji a byl veden zcela odlišným stylem, na což si postupně ucho diváka zvyklo.
Skutečnými hlavními postavami opery jsou král Filip II. a Velký Inkvizitor, kteří spolu soupeří. Obě jsou psané pro bas a obě se snaží vzájemně opanovat a podřídit si jeden druhého. Je to ideový základ opery, soupeření světské a církevní moci a odsouzení institutu inkvizice. Velký Inkvizitor vyžaduje profundo bas, zde byl podaný slovenským pěvcem Ondrejem Mrázem, který má hlas barevný a kulatý, ale ne zas tolik hutný. Zde by potřebovala více režijního využití jeho démoničnost, kterou má v partu. Filip se mu sice podřizuje, ale italský basista Frederico Sacchi má o poznání světlejší barvu hlasu a jeho podání role je submisivní. Jde od počátku o zlomeného člověka, trpícího depresemi a poznáním, že nikdy nebude milován. Bohužel pěvec nepřesvědčil ani hlasově, hlas postrádá nosnost, barva je nevýrazná a nezajímavá, technicky je hlas nesjednocený a při snaze o forte dostává nepříjemný řezavý témbr a ujíždí i intonačně. Přesto stěžejní árie „Ella giamma m’amo“ (Nikdy mne nemilovala) vyzněla přesvědčivě, zejména pro niterný prožitek pěvce i pro režijní zasazení na hradby Escorialu pod širé nebe. Dá se říct, že tato role není pěvcovou doménou. Příjemným výkonem s nosným barytonem se představil Starý mnich + Karel V. v podání Davida Szendiucha. Bohužel výtvarné zpracování i režijní pojetí této postavy vzbuzovaly rozpaky, jako by do této inscenace ani nepatřila. Naprostým omylem se zdálo být obsazení Zdeňka Nečase do role hraběte z Lermy. Úzký tenor, působící komicky, a to jak pěvecky, tak i herecky. Působil, jako by patřil do zcela jiné opery.
Inscenace Dona Carlose patří k tomu nejlepšímu, co lze na operním brněnském jevišti vidět a slyšet. Precizní hudební nastudování i vesměs skvělé pěvecké výkony na půdorysu originálního a působivého scénického provedení i režijního pojetí, staví inscenaci na evropskou úroveň. Snad se inscenace stane i repertoárovým kusem, i když to bude z hlediska obsazení převážně hostujících umělců poněkud problém. Ale divácky je to velmi působivé představení, které bude jistě návštěvnickým hitem.

Brno, Janáčkovo divadlo – Giuseppe Verdi: Don Carlos. Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Martin Glaser, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sedláčková-Oslzlá, světelný design Martin Špetlík, sbormistr Pavel Koňárek. Premiéra 2. 2. 2019.

Nahoru | Obsah