Hudební Rozhledy

Portréty velkých dirigentů - Gustav Mahler

Jiří Štilec | 05/19 |Studie, komentáře

Gustav Mahler, Budapešť 1888

Gustav Mahler (1860–1911) byl po celý svůj profesionální život dirigentem, možná přesněji řečeno operním dirigentem. Této činnosti – dirigování a šéfování operních orchestrů a ansámblů – se Mahler věnoval od svých dvaceti let až do smrti, ale jeho celoživotní touhou bylo spíše dirigovat symfonické orchestry a stát v čele nějakého významného tělesa. To se mu podařilo až v závěru jeho života. V dopise Guido Adlerovi z New Yorku 1. ledna 1910 o tom napsal: „... gerade die Leitung eines Konzertorchesters war lebenslang mein Wunsch. Ich bin froh, dies einmal in meinem Leben zu genießen...“ („… právě přání, abych mohl vést symfonický orchestr, mne provázelo celý život. Jsem rád, že se mi to jednou v mém životě podařilo…“). Přání stát se šéfem symfonického orchestru se mu vyplnilo až v letech 1898–1901, kdy se vedle šéfa Vídeňské dvorní opery stal i šéfem Vídeňské filharmonie a později mohl v této funkci dirigovat New York Philharmonic, a to v sezonách 1909/10, 1910/1911 před svým definitivním odjezdem do Evropy.

Mahlerova tvorba zpočátku jeho dráhy stála poněkud v pozadí, byť z dnešního pohledu samozřejmě v jeho odkazu zcela dominuje. Na druhou stranu, teprve velký úspěch jeho Symfonie č. 3 v roce 1902 v Krefeldu, kterou tak jako svá další díla osobně dirigoval, mu otevřel velký počet nabídek k hostování, které ovšem vzhledem ke svým povinnostem ve Vídni nemohl přijmout. Je ale nutno zmínit, že k řadě orchestrů byl zván právě v pozici skladatele-dirigenta, neměl tedy tak mezinárodně „lesklou“ pozici symfonického hostujícího dirigenta jako například jeho současník Richard Strauss.
I když je osobnost a tvorba Gustava Mahlera dnes analyzována ve stovkách menších i větších studií a monografií, jeho dirigentskému působení a jeho rozměru dirigenta se všechny dosavadní studie věnují, respektive mohou věnovat jen z několika úhlů. A není divu, pokud bychom si chtěli zcela komplexně odpovědět na otázku, jaký byl Gustav Mahler dirigent v relativně exaktních kategoriích, chybí nám to základní – nahrávky a záznamy jeho výkonů. Jen tak bychom mohli – v hypotetické situaci, že by nahrávek bylo více a že by odrážely relativně objektivně (což v případě prvních záznamů z počátku století bývá vždy velký problém) hudební (zvukový) výsledek jeho dirigentské práce – doplnit ke všem vzpomínkám, dobovým kritikám, memoárům a dalším druhotným pramenům to zcela základní – objektivně vnímatelný výsledek jeho dirigentského výkonu. K velmi častým zdrojům patří i množství nejrůznějších karikatur, kterými byla Mahlerova dirigentská činnost doprovázena. Ty jako by naznačovaly jistou výstřednost až extatičnost, neobvyklost a určitou pohybovou extravaganci. Jsme tedy s výjimkou několika dochovaných záznamů Mahlerovy hry vlastních skladeb na speciální reprodukční klavír Welte-Mignon omezeni na některá zcela objektivní historická data, která se týkají míst, v nichž Mahler studoval a působil, na jeho dirigentské vzory a některé autentické výroky a na jeho repertoárové zaměření, byť i zde musíme postupovat opatrně. V situacích, kdy Mahler nebyl v šéfovské pozici, nemohl ani repertoár zcela určovat. A pak už zbývají jen druhotné prameny – vzpomínky, kritiky, memoáry a množství karikatur, které mohou velmi dobře naznačit styl a celkovou gestiku, a nejrůznější dedukce a paralely.
Své hudební a de facto i „dirigentské“ vzdělání získal Gustav Mahler na konzervatoři ve Vídni v letech 1875–1878. První dva roky zde ovšem studoval jen hru na klavír a teprve třetí rok kompozici. Dirigování tehdy nebylo jako předmět na konzervatoři etablováno, i když studenti dostávali občas možnost dirigovat konzervatorní orchestr. Záznamy z tehdejší doby Mahlera jako účastníka těchto orchestrálních produkcí neuvádějí, ale je vysoce pravděpodobné, že Gustav Mahler možnost dirigovat studentský orchestr měl. Lze tak usuzovat z faktu, že jeho pedagog klavírní hry Julius Epstein mu doporučoval v roce 1880 přijmout funkci dirigenta, respektive Kapellmeistera, v Bad Hall, v letním lázeňském divadle. Mahler tam dirigoval během letní sezony malý lázeňský orchestr okolo dvaceti hráčů a převážně operetní repertoár. I když se smlouva a téměř žádné dokumenty z tohoto působení nedochovaly, je z velmi podrobné smlouvy v Kasselu z roku 1883, kde Mahler působil později, zřejmé, jaké schopnosti musel Kapellmeister v takové pozici mít. Musel umět udělat všechny nezbytné změny v partituře, aby vyhověl obsazení existujícího orchestru, napsat rychle scénickou hudbu pro různé příležitosti, komedie, frašky a podobně, musel umět korepetovat, přehrát jakoukoliv partituru na klavír a bezpečně ovládat transpozice hlasů a nástrojů prima vista. Tuto výbavu i dirigentský talent nepochybně Gustav Mahler prokázal nejen na svém prvním místě v Bad Hall, ale i na dalších místech včetně Olomouce a Prahy, aby pak jeho kariéra vyvrcholila působením v Hamburku (1891–1897), Vídni (1897–1907) a New Yorku (1908–1911).

Zajímavou otázkou by bylo, zda by Gustav Mahler jako vyhraněný dirigentský typ uspěl v dnešní době. Samozřejmě, posuzujeme-li většinu dobových kritik a historiografické hodnocení faktů, jakým způsobem dokázal z Vídeňské dvorní opery vybudovat skutečně světovou scénu, pak asi nelze pochybovat o jeho genialitě. Z hlediska pamětníků, kteří se ocitli pod jeho taktovkou, je situace poněkud složitější. I jeho nejbližší přátelé, umělečtí souputníci a vyznavači jeho hudby se shodují na tom, že byl typem někdy až nelítostného dirigenta – diktátora, uzurpátora, který by asi měl v současných podmínkách, tak jako tehdy, s většinou orchestrů potíže. K jeho výbavě patřila neuvěřitelně dokonalá paměť, mohl během představení napovídat všem operním zpěvákům text, aniž by ztratil kontrolu nad celým provozovacím aparátem. Jeho gestika a práce pravou a zejména levou rukou a celým tělem byla ve své době velmi neobvyklá (často i terčem antisemitských narážek – „Všichni Židé jsou příliš hlasití a příliš gestikulují!“), jsou vedeny paralely k typu dirigování Beethovena a Bernsteina (v obou případech nejen práce rukou, ale i gestika a prudké pohyby celého tělesného aparátu), často se naráží i na Mahlerovu malou tělesnou výšku a snahu dominovat i z těchto důvodů na rozdíl například od zcela klidného a zdánlivě statického Strausse.
Jedna z pěvkyň – Ernestine Schumann-Heink – vzpomíná, že Mahler vždy usiloval o naprostou dokonalost a neuvědomoval si, že absolutní dokonalosti na tomto světě nelze dosáhnout, a dodala: „Mahler byl ten nejlíbeznější a nejpřátelštější člověk, jakého si lze představit, kromě dirigování. Jakmile měl v ruce taktovku, stal se despotou.“ To samozřejmě vedlo i k tomu, že s většinou orchestrů se Mahler díky své neúprosné náročnosti a fanatickému idealismu, snaze docílit „maximum nemožného“, nerozešel v dobrém. I jeho vlastní slova citovaná z pamětí Natalie Bauer Lechnerové svědčí o jistém odstupu od hráčů orchestru a určitém až vypjatém, ale zároveň uvědomovaném perfekcionismu a mesianismu: „... Myslíš si, že těmto lidem (hráčům orchestru, jš) jde o to, aby se učili a posouvali vpřed? Pro ně je umění jen dojná kráva, která jim umožňuje sprostý život, který chtějí prožít pohodlně a bez námahy... Často od nich vyžaduji více, než čeho jsou ve skutečnosti schopni, není pak divu, že mně to nikdy neodpustí...“
Přes zdánlivě diktátorsky nadřazené až agresivní chování ale pro Mahlera vždy na prvním místě stálo vrcholně dokonalé umění, hudba byla tím nejvyšším cílem a posláním. Snažil se o naprostou věrnost originálnímu tvůrčímu záměru (byť někdy i za cenu jistých drobných instrumentálních retuší, ale vždy se snahou domyslet původní záměr; něco jiného znamenal jeho proslulý výrok „Tradition ist Schlamperei“ – „Tradice je šlendrián“. To byl i jeden z důvodů, proč svá díla chtěl dirigovat sám (dnes by určitě trval na první autorské nahrávce pod vlastní taktovkou) a proč své partitury vypracovával s neuvěřitelnou detailností a přesností. Jeden z nejbližších přátel a následovník Gustava Mahlera Bruno Walter hovořil i o jisté tendenci k větší ekonomičnosti gest u Mahlera v pozdějším věku i o jeho úvaze o tom, že některá díla potřebují pro interpretaci zralého dirigenta. Zajímavá je i otázka volby temp, například z dochovaných záznamů Mahlerovy interpretace vlastních skladeb i z nahrávek Waltera můžeme usuzovat, že Mahler volil v řadě případů (včetně proslulého Adagietta ze Symfonie č. 5) poněkud hybnější tempo, než se stalo později tradicí.
Jak by vypadala souhrnná statistika Mahlerova dirigentského působení a jaký byl jeho vztah k hudbě českých autorů? Celkově Gustav Mahler „oddirigoval“ během své kariéry úctyhodných 2025 operních představení, což svědčí ještě o dalším rozměru jeho dirigentské činnosti – až fanatické pracovitosti, kombinované se snahou o neustálé zdokonalování a zlepšování již „dokonalého“ výkonu (proslulý je výrok, v němž Mahler žádá, aby mu členové operního souboru zaručili, že každý jejich další výkon bude jen lepší). V operním provozu Mahler nejvíce věnoval pozornost dílu Richarda Wagnera, na dalších místech pak figurovali Mozart, Beethoven a Carl Maria von Weber. Byl tedy zcela jasně zaměřen a pomáhal i formovat představu o tom, co je klasický německý repertoár. Z našich operních autorů se pod Mahlerovou taktovkou objevil i Vilém Blodek (V studni – 6x), na prvním místě však Bedřich Smetana (Dalibor – 25x, Prodaná nevěsta – 53x, Hubička – 6x, Dvě vdovy – 3x) – celkem 87 představení. To svědčí o určité afinitě k dílu našeho klasika.
Orchestrálnímu repertoáru dominovaly symfonie Beethovena, nejčastěji Symfonie č. 5, a dále pak Mahlerovy vlastní symfonie. Z českých autorů zazněly pod Mahlerovu taktovkou tyto skladby: Symfonie č. 3 Josefa Bohuslava Foerstra (2x), od Antonína Dvořáka – Píseň bohatýrská a Holoubek 1x, Karneval – 3x, V přírodě – 1x, Scherzo capriccioso – 1x, Serenáda op. 44 – 2x, Bedřich Smetana – Vltava 4x. Je otázkou, zda to byl Gustav Mahler, kdo naplánoval provedení Dvořákovy Symfonie č. 9 „Novosvětské“ ve své poslední sezoně 1910/1911. Zazněla v březnu 2011 v Carnegie Hall. New York Philharmonic Orchestra však dirigoval za nemocného Mahlera Theodore Spiering.
Jméno Gustava Mahlera zůstává dnes spojeno především s jeho geniální a prorockou tvorbou, jeho dirigentské výkony zůstávají v rovině velké legendy, přesto i jeho odkaz v této oblasti – spojení vrcholného tvůrčího a výkonného umění, snaha o dokonale věrný tvar očištěný od všech nánosů pohodlného přístupu a zavedených zvyklostí, repertoárová zacílenost i odvaha nebát se ne zcela prosazených autorů, to vše vytváří dodnes platný odkaz přesahující rozměr pouhé legendy, byť i ta svědčí o velikosti jeho osobnosti.

(Údaje o Mahlerově repertoáru a statistiky byly citovány podle monografie: Knud Martner, Mahler’s Concerts Kaplan Foundation, New York 2010, ISBN 978-0-9749613-1-6, další fakta pak většinou z knihy Jense Malteho Fischera, Gustav Mahler, Der fremde Vertraute, Wien 2003, ISBN 3-552-05273-9).

Nahoru | Obsah