Hudební Rozhledy

Mozaika nejslavnějších operních režisérů - Hans Neuenfels

Zbyněk Brabec | 05/19 |Studie, komentáře

Hans Neuenfels

Mezi nejvýznamnější režiséry současnosti patří bezesporu i „enfant terrible“ německé operní režie Hans Neuenfels (*31. 5. 1941 v Krefeldu). A dodejme, že jeho inscenace patří k těm nejkontroverznějším, které se na světových jevištích objevují. Přestože jsou mnohými zatracovány, i ony mají své příznivce. Inu v umělecké tvorbě nikdo nemá absolutní pravdu a to, zda se mi některá operní inscenace líbí nebo nelíbí, záleží na mnoha faktorech: vzdělání, uměleckém rozhledu, (ne)schopnosti přijímat nové inscenační postupy a přemýšlet o kontroverzních inscenacích, zda na režisérově výkladu není přece jenom něco zajímavého. Jeden můj kolega s trochou nadsázky řekl, že nejhorší inscenace jsou ty, na které zapomenu dřív, než dojedu tramvají z divadla domů. K těmto ty Neuenfelsovy rozhodně nepatří.

Zalistujme nejprve jeho životopisem. Studoval herectví a režii na Akademii Maxe Reinhardta ve Vídni, kde poznal i svou budoucí ženu, rakouskou herečku Elisabeth Trissenaarovou, která později pod vedením svého manžela vytvořila asi 70 rolí v jeho činoherních inscenacích, kterých vytvořil přes stovku. Více než rok spolupracoval jako asistent s významným surrealistickým výtvarníkem Maxem Ernstem a žil s ním v Paříži. V roce 1964 vytvořil své první inscenace v Divadle Naschmarkt ve Vídni, následně režíroval v divadlech v Terstu, Krefeldu a Heidelbergu. V roce 1972 odešel do Frankfurtu nad Mohanem, kde pod vedením intendanta Petera Palitzsche spoluvytvářel tzv. „mitbestimmungstheater“, kdy inscenoval např. Goethovu Ifigenii na Tauridě nebo Euripidovu Medeu, která vyvolala politický skandál. Neuenfels dále pracoval v divadlech v Hamburku, ve Vídni, Berlíně a Curychu. V roce 1974 vytvořil v Norimberku svou první operní inscenaci, když nastudoval Verdiho Trubadúra. Nechtěl dění na jevišti dělat pouze ve shodě s hudbou, ale ukázat také společenské a historické pozadí opery s přesahem do dnešní doby. Více na sebe upozornil o šest let později ve Frankfurtu svou inscenací Verdiho Aidy, při níž spolupracoval s dirigentem Michaelem Gielenem, který nekompromisně stál za moderními režiséry. V letech 1986/90 byl Neuenfels intendantem Svobodné Lidové scény v Berlíně, následně pracoval jako režisér na volné noze zejména ve Vídni, Mnichově, Stuttgartu a Berlíně, od roku 2000 především jako operní režisér. Hans Neuenfels pak byl zván intendanty především do těch divadel, která usilovala o hledání nových cest v operních inscenacích. Tak jej pozval Klaus Zehelein, s nímž se znal už z Frankfurtu, do Stuttgartu, kde režíroval Wagnerovy Mistry pěvce norimberské ve výpravě svého dlouholetého a častého spolupracovníka Reinharda von der Thannen. Následovala inscenace Mozartova Únosu ze serailu, vyznamenaná Bavorskou uměleckou cenou. Byla zaznamenána televizí a Stuttgartská opera s ní úspěšně hostovala i na festivalu v Hong Kongu. Většina Neuenfelsových inscenací ale vyvolávala spíše kontroverzní reakce či přímo skandály – Meyerbeerův Prorok ve Vídni, Nabucco v Německé opeře v Berlíně a především Netopýr na Salcburském festivalu v roce 2001. Přestože Neuenfels provokuje téměř každou svou inscenací, mimořádný rozruch vzbudila např. v roce 2006 jeho režie Mozartova Idomenea v berlínské Německé opeře, která musela být kvůli silným protestům muslimů na doporučení policie tři roky po premiéře stažena z repertoáru: diváky pohoršovala zejména závěrečná scéna opery, kdy při většinou škrtané baletní hudbě se na jevišti objevily uťaté hlavy Mohameda, Ježíše Krista, Budhy a Poseidona. Pro Neuenfelse byl Mozartův Idomeneo především o střetu člověka s Bohem (v různých jeho podobách). V inscenaci nechyběl ani anděl na kole (postavu anděla přidal Neuenfels také do své inscenace opery Medea v Mnichově).
Hovořit o Hansi Neuenfelsovi jenom jako o operní režisérovi by bylo značně omezené, neboť on je též spisovatelem a básníkem – autorem řady knih, v nichž se často projevuje i jako filozof. Některé své články publikoval v časopisech Theaterheute nebo Die Zeit. V roce 1991 vyšel jeho první román „Isaakaros“ a v roce 2000 debutoval i jako dramatik svou hrou „Frau Schlemihl und ihre Schatten“, kterou v Mnichově sám režíroval. V roce 2011 vyšla jeho memoárová kniha „Das Bastardbuch“. Velkou pozornost vzbudila i jeho kniha „Wieviel Musik braucht der Mensch?“ (2009). Neuenfels napsal také libreto k opeře Giuseppe e Sylvia skladatelky Adriany Hölszky, která byla v jeho režii premiérována v roce 2001 ve Stuttgartu, nebo k opeře Šnek Moritze Eggerta, uvedené opět v jeho režii v roce 2004 v Mannheimu. Mnoho oper současných skladatelů také režíroval, např. Rihmovu Proserpinu. Závěrem jeho profilu dodejme, že si k některým svým inscenacím sám navrhl výpravu a že také natočil několik filmů.
Podívejme se ještě na některé jeho operní inscenace podrobněji. On sám vzpomíná na to, jak se opery inscenovaly v době, kdy vstoupil jako režisér na operní jeviště: „Operní inscenace byly všechny z jednoho těsta. Divadla se pokoušela najít dobré zpěváky, které vkusně a luxusně oblékli. K tomu se udělala hezká scéna, která podala informace o místě děje, aby publikum vědělo: aha, jsme na španělském dvoře a v následující scéně ve vězení ve Španělsku. To byly orientační pomůcky. K tomu se zpívalo a bylo to tak v pořádku. Proto se rádo chodilo do opery, protože se tam člověk mohl skrz pestrý a ne nijak dotýkající se děj uvolnit. Michael Gielen a především Klaus Zehelein a já jsme chtěli vystopovat strukturu hudby, a tak jsme se ptali: proč jsou tady ty pochody, proč je tu kantiléna a proč najednou fuga? Na druhé straně také: kde se to odehrává? Tyto diskuse byly ostatně velmi vtipné.“
Právě proto, že si uvědomoval prázdnotu takových inscenací a věděl, že činoherní režie už tehdy přinášely určitou výpověď, často v propojení díla samotného s dobou jeho vzniku a aktuálního času, kdy inscenace vznikala, stal se vlastně takovým průkopníkem režijního divadla v opeře, kdy se snažil i do operních inscenací přinést poznatky z inscenování činoher. Navíc mu nelze upřít, že by popíral hudbu, v opeře tolik důležitou, která může některé režiséry operních inscenací svazovat. Neuenfels měl štěstí, že hned ve Frankfurtu se setkal se spolupracovníky, kteří jeho snahu podporovali a kteří spolu s ním takové moderní operní inscenace vytvářeli. Byl to především dirigent Michael Gielen, který vedle Neuenfelse zval do Frankfurtu také proslulou moderní režisérku Ruth Berghaus, a dramaturg Klaus Zehelein. V Neuenfelsově skandální inscenaci Aidy, která pobouřila nejen tehdejší publikum, ale i některé divadelníky (sbor odmítal plnit režisérovy požadavky), byla titulní hrdinka uklízečkou, otroci byli divoši a Egypťané na ně pohlíželi povýšeně ze svých lóží ve večerních šatech. Otroci dostali od Egypťanů během slavnosti kuřata a příbor, jímž je učili jíst. Hned na začátku Radames objevil na jevišti ženskou hlavu a meč, symbolizující jeho dilema mezi láskou k ženě a povinnosti ke své vlasti. Pravdivost inscenace přeskočila do hlediště, publikum reagovalo s patřičným pohoršením. Ve Frankfurtu se začala opera inscenovat moderně. Neuenfels zde za Gielenovy éry režíroval ještě Busoniho Doktora Fausta a Schrekerovy Poznamenané.
Protože o svých náročných režijních koncepcích musel se zpěváky víc diskutovat, aby pochopili jeho záměr, Neuenfels se vždy snažil mít sedm až osm týdnů zkoušek, přestože trend byl opačný a všichni chtěli zkouškový čas co nejkratší. Zkoušení pro Neuenfelse nebylo snadné, při zkouškách potřeboval cigarety a víno nebo alespoň pivo (často ovšem schované pod režijním pultem). Nikdy nepopíral svůj vztah k alkoholu, který, jak říká, mu pomáhal při vytváření vztahu mezi lidmi a dával zapomenout na čas. O svých zkouškách napsal: „Já ponižuji ostatní. Mám strach, že bych ztratil nad nimi vládu. Potlačuji je. Ztrácím nit. Izoluji se. Trpím. Piji. Soucítím. Už nemohu spát. Beru léky. Probudím se a ležím ve svých zvratcích. Plazím se do sprchy. Jsem znechucený. Chvěji se. Zaklepání. Někdo říká: Dobré ráno! Zkouška začíná! Jak jsem šťasten a křičím slabým hlasem: Přijdu hned! Prosím, počkejte na mne, prosím, prosím!“

V roce 2010 inscenoval Neuenfels Wagnerova Lohengrina v Mekce skladatelova kultu v Bayreuthu, což byla jeho již 34. operní režie a v jeho téměř sedmdesáti letech i debut na Zeleném pahorku. V jeho inscenaci se příběh Elsy a rytíře svatého Grálu Lohengrina odehrává v jakési laboratoři, kde sbor je karikován jako krysy, které hned na začátku opery představují brabantské vojsko. Vojáci jsou černé krysy, jejich ženy bílé. V Neuenfelsově pojetí je král Jindřich pomatený a dokonce přináší krysám jablka. I Lohengrina při jeho příchodu na scénu provázejí černé krysy, nesoucí na ramenou ve vaně labuť. Při souboji Lohengrina s Telramundem je dokonce promítán animovaný film s krysami.
Ne každý dirigent ovšem s režiemi Hanse Neunfelse souhlasí a ruku v ruce s ním je vytváří, jako např. Michael Gielen ve Frankfurtu. V roce 2018 Neuenfels režíroval Straussovu Salome v Berlíně, kde došlo k zásadní neshodě s dirigentem Christophem von Dohnányim, který odmítl inscenaci dirigovat, a tak taktovku za něj převzal mladý Thomas Guggeis. Tento fakt mimo jiné svědčí o tom, na čí straně jsou dnes vedení divadel. A čím Neuenfels šokoval v Salome? Mimo jiné tím, že Salome svůj tanec tančila s Oscarem Wildem, autorem literární předlohy opery. Básník byl na jevišti přítomen již od scény Salome s Narrabothem. Z kalhot mu visel bílý šourek bez penisu. Salome, oblečená do černého kalhotového kostýmku s chlapecky sestříhaným účesem, Wildea při jeho homosexuální orientaci jistě přitahovala. Při tanci ho Salome zabila a v závěrečném monologu se v hereckých náznacích krmila jeho masem. I při této inscenaci spolupracoval Neuenfels se svým oblíbeným scénografem Thannenem, který Jochanaanovu kobku, v níž je prorok uvězněn, vytvořil ve formě falusu. V provokativních Neuenfelsových inscenacích však najdeme vždy jasnou myšlenku, co jí chce říci. Je pak už na nás, zda ji přijmeme či nikoli. V jeho Salome šlo o nenaplněnou sexuální touhu titulní hrdinky i do inscenace implantovaného Wildea, který za svou homosexualitu byl i vězněn. Neuenfels ostatně do svých inscenací rád přidává další postavy, např. v Šostakovičově Lady Macbeth v Komické opeře v Berlíně tři čarodějnice, které např. najdou ukrytou mrtvolu Zinovije nebo dovedou Kateřinu na konci opery k otvoru, v němž ukončí svůj život. V Pikové dámě v Salcburku má na jevišti při pastýřské scéně ovečky a Kateřina Veliká přijíždí na jeviště v závěru 2. dějství jako pouhá kostra. Neuenfels s oblibou také navléká svým postavám na jevišti masky. O krysách v Lohengrinovi už byla řeč, v Lady Macbeth Mcenského újezdu mají účinkující v závěru opery šklebící se masky, masky má i v Pikové dámě v Salcburku závěrečný pánský sbor a masky ostatně použil i v berlínských inscenacích Trubadúra a Nabucca.
Poslední Neuenfelsova operní inscenace Piková dáma měla premiéru na Salcburském festivalu 5. srpna 2018. Je poněkud krotká, alespoň ve srovnání s dřívějšími režisérovými inscenacemi. Jen na začátku opery jsou děti na jeviště přivezeny v klecích, jejich chůvy mají naddimenzované poprsí. Děti jsou při svých spartakiádních pohybech navíc omezeny provazy. Sbor v parku je v plavkách a gesty naznačuje plavání. Hraběnka ve své sterilní nemocniční ložnici vůbec nepůsobí jako stará dáma, ale zralá (plešatá) žena (jen v bílém kombiné a s rudými lodičkami na nohou), která by s mladým důstojníkem Heřmanem ještě ráda prožila sex. V jednom rozhovoru Neuenfels prozradil, že Piková dáma v Salcburku bude jeho poslední režií. „Udělal jsem toho dost,“ prohlásil a věštecky dodal: „Myslím, že opera bude ještě dlouho žít. Možná ne právě jako v kritické diskusi hudebního divadla, jak se o to snažili mnozí mé generace, ale jako bohatý muzeální formát zábavy.“
Ne vždy s Neuenfelsovou koncepcí nesouhlasí jen diváci, občas i interpreti. Finská sopranistka Karita Mattila si s ním nerozuměla při inscenaci opery Così fan tutte v Salcburku v roce 2000 a proslulá ruská operní hvězda Anna Netrebko odstoupila v Mnichově zhruba týden před premiérou z inscenace Pucciniho Manon Lescaut, kdy ji nahradila Kristine Opolaïs. Přestože i Jonas Kaufmann měl k režijní koncepci výhrady, našli s režisérem společné řešení.
Hans Neuenfels během svého života obdržel řadu cen a vyznamenání, několikrát byl zvolen operním režisérem roku (2005, 2008, 2015). Od roku 2005 je členem Bavorské akademie krásných umění, o rok později se stal členem Akademie umění v Berlíně.
O inscenacích Hanse Neuenfelse by se dala napsat celá kniha. Cílem této studie bylo vytvoření jeho malého portrétu a poukázání na některé principy jeho režijní tvorby. Řada jeho inscenací byla zaznamenána televizí, některé jsou dostupné na DVD: Únos ze serailu ze Stuttgartu, Netopýr ze Salcburku, Medea v Korintu z Mnichova (všechny Arthaus) a Lohengrin z Bayreuthu (Opus Arte). Jejich zhlédnutím si čtenář udělá další představu o jeho inscenačním stylu. Kromě těchto záznamů najdeme na Youtube řadu trailerů z jeho inscenací, které také částečně o inscenacích vypovídají, např. Jižní Pole (Mnichov), Orest (Curych), Trubadúr (Berlín), Piková dáma (Salcburk), Zahradnice z lásky (Berlín), Salome (Berlín), Manon Lescaut (Mnichov), Fidelio (Hamburk), Ariadna na Naxu (Berlín), Lear (Berlín), Penthesilea (Frankfurt) a další.

Nahoru | Obsah