Hudební Rozhledy

Spontiniho Vestálka neboli skromnost stranou

Robert Rytina | 05/19 |Studie, komentáře

Gaspare Luigi Pacifico Spontini

„Jak chcete, aby někdo něco nového vynalezl, když já, Spontini, prohlašuji, že má předchozí díla nemohou být nikdy překonána. Také prohlašuji, že po Vestálce nebyla napsána jediná nota, která by nebyla ukradena z mé partitury.“
Gaspare Spontini v rozhovoru s Richardem Wagnerem, 1844

(Tento a další citáty z vlastního životopisu Richarda Wagnera Můj život jsou převzaty z překladu a poznámek Vlasty Reittererové; vydáno Národním divadlem v roce 2007.)

Slova z úvodu napovídají už sama o sobě, že jejich autor rozhodně přehnanou skromností netrpěl. Ba naopak, italský skladatel Gaspare Luigi Pacifico Spontini (1774–1851) tyranizoval většinu života okolí svou nesnesitelnou povýšeností a arogancí. Může nás tedy překvapit, že se v umělci těchto vzácných povahových rysů zhlédl mladý Richard Wagner, který později obdobný pohled na vlastní tvorbu doladil k ještě větší dokonalosti? V roce 1844, kdy působil v saské metropoli jako dvorní kapelník, totiž pozval tuto evropskou operní celebritu k pohostinskému dirigování slavnostního představení jeho nejslavnější opery Vestálka.

Italský komponista, který se vytrvale snažil držet v přízni mocných (císařem Napoleonem počínaje a pruským králem Bedřichem Vilémem III. konče) se zrovna cítil být ve svém domovském Berlíně novým panovníkem nedoceněn, a tak na drážďanskou nabídku kývl. Nutno poznamenat, že jméno Richarda Wagnera pro něj nebylo neznámé – v německých operních divadlech se už dva roky hrál Rienzi, díky jehož úspěchu bylo koneckonců Wagnerovi v Semperově opeře nabídnuto zmíněné kapelnické místo.
Ve chvíli, kdy nešťastný Wagner po přečtení Spontiniho předběžných požadavků („doufám, že je Váš orchestr ozdoben dvanácti dobrými kontrabasy“) zvažoval, že pozvání odvolá, vystoupil Mistr v Drážďanech nečekaně z kočáru a už nebylo cesty zpět. To, co následně líčí Wagner v Mém životě, je sledem poměrně bizarních událostí. Spontini si vyžádal dlouhou taktovku z ebenového dřeva a s knoflíky ze slonoviny, kapelník mu tedy musel nechat podobnou vyrobit. Skladatel Vestálky se následně rozhodl, že s touto „maršálskou holí“ dílo zcela znovu hudebně nastuduje, čímž zcela ochromil všechny složky operního souboru i divadelního zázemí. Krátkozraký Spontini poté průběžně oblažoval všechny zainteresované plamennými projevy o významu a důležitých detailech svého veledíla, a vinou své krátkozrakosti občas nepostřehl, že ho v prázdném sále poslouchají nanejvýš čističi lamp...
Ale jak čas ubíhal, „fascinoval ten zvláštní muž hudebníky a zpěváky tak, že se všichni velmi snažili“. Spontini, ověšený všemi svými řády, tedy mohl být i se svou sloní taktovkou před galapředstavením 29. 11. 1844 s přípravou spokojen. Jenže úspěch se konal jen velmi vlažný – údajně proto, že představitelka titulní role, kdysi slavná zpívající herečka Wilhelmine Schröder-Devrient, „... už nebyla ve věku, kdy by vypadala jako nejmladší z vestálek, a hlavně vadil její poněkud matrónovitý zjev, který vynikal zejména vedle jedné z velekněžek výjimečně dívčího zjevu“ (jíž byla Wagnerova sedmnáctiletá neteř Johanna).
Gaspare Spontini se ovšem rozhodl, že bez úspěchu Drážďany neopustí. Vyslovil přání uvést operu ještě jednou, a kdyby i to bylo málo, nastudovat některé ze svých dalších děl. Ohromený Wagner pak v mezidobí mezi dvěma Vestálkami raději jen poslouchal a zaznamenával nejrůznější Spontiniho velkolepé teorie. „Po Gluckovi jsem to já, který vyvolal velkou změnu, a sice Vestálkou. Zavedl jsem do harmonie sextový průtah, velký buben do orchestru; Ferdinandem Cortézem jsem učinil krok dopředu, potom jsem Olympií udělal další tři kroky... O sto kroků jsem pokročil operou Agnes von Hohenstaufen, v níž jsem pojednal orchestr tak, že plně nahrazuje varhany... Ve Vestálce jsem komponoval římský námět, v Cortézovi španělsko-mexický, v Olympii řecko-makedonský a v Agnes německý. To ostatní nemá cenu... Německu dalo naději, když jsem se stal císařem hudby v Berlíně. Ale když do ní vnesl pruský král chaos tím, že povolal ty dva věčné Židy – Mendelssohna a Meyerbeera –, je všechna naděje ztracena.“ Když se pilný žák Wagner otázal, zda přece jen nějaká naděje nespočívá právě v jeho tvorbě, odvětil mu Spontini poněkud tajemně: „Váš Rienzi je dílo génia, který ale už udělal víc, než měl.“
Z podobného mudrování však Mistra vytrhlo spěšně doručené pozvání od papeže, který mu chtěl v Římě udělit šlechtický titul, a od dánského krále, jenž ho toužil jmenovat Rytířem sloního řádu. V tu chvíli byly Dráždany Spontinimu rázem malé, na další Vestálku zapomněl, sbalil si kufry a vydal se opět slávě vstříc. A jak píše Wagner, „byli jsme Svatému otci i dánskému králi velice vděčni. Dojatě jsme se s podivuhodným Mistrem rozloučili a já, abych jej učinil už úplně šťastným, jsem mu slíbil, že o jeho laskavé radě, týkající se mého operního komponování, budu pořádně přemýšlet.“

Jak to bylo s přemýšlením Richarda Wagnera dál, dnes už víme poměrně podrobně, ovšem kdysi tak slavné opery Gaspare Spontiniho jsou dnes uváděny jen zřídka a spíše jako kuriozity. Tím záslužnějším činem proto bylo koncertní nastudování Vestálky právě v Semperově opeře v Drážďanech v roce 2013. Příběh tříaktové opery na libreto Étienna de Jouy z roku 1807 je poměrně jednoduchý: římský setník Licinius se vrací z Galie do Říma, kde se jeho dívka Julia zatím stala vestálkou neboli chrámovou kněžkou. Protože je Julie zasvěcena službě bohům, pokusí se jí Licinius za pomoci přítele Cinny unést; jsou však přistiženi, Julii se útěk nezdaří, a navíc je obviněna, že nechala svou nepozorností zhasnout posvátný oheň. Když je později odsouzena k smrti a vedena do kobky, vyšlehne z nebe blesk a oheň znovu vzplane. Zázrak způsobí, že je Julie chrámovým veleknězem omilostněna a může odejít s Liciniem.
Navzdory prostému ději skýtá opera dostatek příležitostí ke vděčným divadelním efektům: je plná davových scén, vojenských i náboženských průvodů, obřadů a rituálů, okamžiků plných patosu či sborových výjevů, které původně doprovázel orchestr přímo na jevišti. Tento přístup činí z Vestálky jedno ze zakladatelských děl pařížské „grand opéra“, velké opery – opulentního operního směru, který později rozvinuli Meyerbeer či Hálevy, jehož duchu se nejednou přizpůsobil Verdi a přinejmenším jednou i Wagner, a to právě Rienzim.
A jak dnes obstojí Spontiniho dílo po hudební stránce? Podle mého názoru až překvapivě dobře; soudobý posluchač už možná neposoudí, do jaké míry vycházel Spontini – jak se lze dočíst z encyklopedií – z Glucka, Cherubiniho a Méhula, ale určitě nepřeslechne, jak je jeho hudební styl podobný pozdější tvorbě Rossiniho a v některých momentech dokonce i Donizettiho. Oba jmenované autory pak možná autor Vestálky nepředčí krásou melodií, v mnohém je však překonává dramatickým spádem a zejména rafinovanou instrumentací. Připomeňme ještě, že v době pařížské premiéry Vestálky měl za sebou Rossini teprve svou první operu Demetrio e Polibio a Donizettimu do jeho první operní premiéry ještě deset let zbývalo. Spontiniho sebechvála tedy možná přece jen nebyla neopodstatněná...
V drážďanském koncertním provedení dodala opeře patřičný lesk a švih Staatskapelle pod vedením zkušeného dirigenta Gabrielle Ferra; mohutně obsazený orchestr s dechy a bicími usazenými na vyvýšeném pódiu před početným sborem (sbormistr Pablo Assante) vzbuzoval respekt už na pohled.
Titulní role Julie byla svěřena známé řecké sopranistce Marii Agrestě. Spontiniho Vestálka obsahuje několik jímavých sólových pasáží, a zejména v nich zpěvačka opravdu zazářila – i v koncertní podobě vytvořila velmi věrohodný portrét hlavní hrdinky, v neposlední řadě i díky svému přirozenému půvabu. Sluší se ještě doplnit, že o jeden z výrazných návratů Vestálky na jeviště se před více než půlstoletím postarala její krajanka a částečně i jmenovkyně – legendární Maria Callas...
Další role opery nedosahují co do rozsahu pěveckého partu ani zajímavosti významu titulní postavy, a vedení Semperoper je proto obsadilo svými tehdejšími ověřenými kmenovými sólisty. V úloze Licinia se tak představil Američan Christopher Magiera, který sice zazpíval postavu bez technických obtíží, ale nezaujal ani výjimečnou barvou svého barytonu, ani jakýmkoliv osobním vkladem pro charakter římského legionáře. O poznání zajímavějšími hlasy vládli mezzosopranistka Tichina Vaughn (Velekněžka Vestina chrámu) a basista Andreas Bauer (Velekněz) – podařilo se jim vytvořit působivý a stylově přesný kontrast mezi hrozivými a trestajícími (Bauer) a téměř mateřsky ochranitelskými (Vaughn) silami, které ovládaly Juliino chrámové prostředí.
Coby Liciniův přítel Cinna byl v Drážďanech dlouho avizován další ze sólistů opery, tenorista Giorgio Beruggi. Ten dal ovšem na poslední chvíli přednost účinkování v Madama Butterfly v benátském La Fenice, a tak muselo divadlo hledat náhradu. A našlo ji více než odpovídající – po mnoha letech po skončení kariéry se ve Vestálce na jeviště opět vrátil legendární mexický pěvec Francisco Araiza. V té době třiašedesátiletý operní velikán, který se nesmazatelně zapsal do operních dějin vzorovými kreacemi v širokém repertoáru od Mozarta až po Wagnera a dodnes nepřekonanými kompletními nahrávkami Kouzelné flétny, Fausta, Hoffmanových povídek, La Wally nebo právě Vestálky, působil už jen jako vyhledávaný pedagog. Araizův výkon v malé roli Cinny (obsahující všeho všudy dvě konvenční árie, duet a několik ansámblů) ve mně vzbudil otázku, zda byl pěvcův odchod ze scény v jeho padesáti letech opravdu nutný. Jeho tenor zněl totiž neobyčejně mladistvě, obří hlediště Semperovy opery naplnil obdivuhodnou průrazností a předvedl stále velmi spolehlivou techniku. Leckteré své mladší slavné kolegy, kteří stále nemínili opustit světová jeviště, by tehdy Francisco Araiza spolehlivě strčil do kapsy...
Publikum drážďanského operního domu bylo při repríze 6. 7. 2013 očividně vděčné a vnímavé; aplaus a výkřiky nadšení směřovaly po skončení představení především k dirigentu Ferrovi, Agrestě a samozřejmě Araizovi. Jistě ale ocenilo i kvality kdysi tak proslulého díla, jakým je Spontiniho Vestálka. Ačkoliv je k dispozici relativně velká nabídka nahrávek (kromě historických live záznamů s už zmíněnou Marií Callas, Leylou Gencer nebo Gundulou Janowitz v hlavních rolích je tu i studiová nahrávka Gustava Kuhna s Rosalind Plowright a Franciskem Araizou v tenorové verzi role Licinia nebo vzpomínka na návrat Vestálky do Teatro alla Scala z roku 1995 pod taktovkou Riccarda Mutiho s Julií v podání Karen Huffstodt), živě už se s touto operou prakticky nesetkáme. Už proto, že „po Vestálce nebyla napsána jediná nota, která by nebyla ukradena z její partitury“, by byla rozhodně škoda, kdyby to tak zůstalo i do budoucna...

Nahoru | Obsah