Hudební Rozhledy

Marie Hasoňová: Mám svoji hlavu

Alena Sojková | 04/19 |Rozhovory

Letos čeká houslistku Marii Hasoňovou absolutorium na Pražské konzervatoři ve třídě Jiřího Fišera. Po prázdninách nastoupí ke studiu houslí na HAMU, je však před ní i další novinka: s Quasi triem, ke kterému se připojila vloni v srpnu, bude studovat postgraduální stupeň na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst. Pro loňskou vítězku Akademie Václava Hudečka v Luhačovicích jsou to velké životní změny, ale také to znamená otevření dveří do světa a rozhlížení se, kudy se vydat dál. Po dvou letech hraní v Akademii České filharmonie nedá na orchestrální zkušenost dopustit, srdce ji však táhne i k sólovému vystupování a ke komořině.

  • Vaši starší kolegové, kteří hrají třeba dvacet třicet let v orchestru, bez známek závisti říkají: „Ale ti mladí dnes hrají mnohem lépe, než jsme hráli my…“ Co vy na to?
    Běžný standard se obecně zdvihá, jak u nás v České republice, tak v zahraničí. Vždy tu byli a jsou lidé, kteří vybočovali z ,,normálního průměru“, jen se třeba o nich nevědělo. Dnes jsou velkým pánem média, můžeme si všechno vyhledat. V Evropě se musíme čím dál více vyrovnávat konkurenci, která přichází z východu – z Číny, Koreje a podobně. Vždyť tam už pětileté děti hrají neuvěřitelně dobře technicky a leckdy nejen to, bývají to vyzrálí umělci. Samozřejmě to nebývá zárukou, že tyto mladé talenty budou profesionálně hrát na housle i v dospělosti. Každopádně je jich dost a mají velkou sebekázeň. I díky nim se zdejší úroveň zdvihá. Zahrát čistě, to je dnes běžný standard, a co je nad tím – ta muzikálnost a hloubka výrazu, to už je záležitost individuální. Musíme se snažit být v daných podmínkách co nejlepší. Konkurence je dobrá věc. Kdyby člověk studoval na Juilliard School, bude jeden z mnoha… Ovšem vaši kolegové by vás pak táhli nahoru s sebou.
  • Chystáte se na Juilliard School of Music?
    Nemám to moc v plánu. Letos budu absolvovat konzervatoř, dostala jsem se na HAMU. Přemýšlím ještě, že bych si podala přihlášku do Drážďan na Hochschule für Musik, hlavně kvůli skvělé profesorce Natalii Prishepenko. Zajímám se také o vídeňskou Universität für Musik und darstellende Kunst, uvidíme, vždyť existuje i Erasmus… Zatím se tam mohu porozhlédnout, protože budeme ve Vídni studovat s Quasi triem postgraduál.
  • Zatím vás však čeká absolutorium na Pražské konzervatoři. Už máte vybrané skladby na absolventský koncert?
    Mám. Však je to zanedlouho – už 23. dubna. Usmyslela jsem si, že budu hrát jen české autory, ale má to samozřejmě i své opodstatnění. Protože pocházím z Moravy, samozřejmě nemůže chybět Leoš Janáček, vybrala jsem jeho Sonátu, dále to bude Smetanovo duo „Z domoviny“, Píseň lásky Josefa Suka a ráda bych se představila i v komorní hudbě – takže zahraji Terzetto Antonína Dvořáka a Trio baladico Vítězslava Nováka s Quasi triem. Každá skladba je pro mne takovou srdeční záležitostí, moc se na to těším!
  • S kým budete hrát sólové věci? Máte nějakého stabilnějšího spoluhráče, se kterým se už dobře znáte?
    Janáček je hodně osobní, toho bych ráda zahrála s klavíristkou z Quasi tria Kateřinou Ochmanovou, a ostatní repertoár pak se svou skvělou paní korepetitorkou Martinou Hájkovou. Koncert se bude konat v akusticky výborném sále na Deylově konzervatoři v Praze.
  • Krásný a důležitý koncert vás ovšem čeká i 10. května…
    To bude vystoupení v Mariánských Lázních se Západočeským symfonickým orchestrem a s Václavem Hudečkem a Jiřím Vodičkou. Společně zahrajeme Bachův trojkoncert a pak budeme hrát každý zvlášť. Na konci programu Václav Hudeček s Jiřím Vodičkou provedou společně Sarasateho Navarru.
  • Tenhle koncert je vedle mistrovských houslí Jaroslava Kohouta a turné s Václavem Hudečkem jednou z cen pro vítěze Akademie Václava Hudečka v Luhačovicích, kterou jste vloni v létě vyhrála. Vzpomínáte si ještě na tehdejší pocity?
    Jak by ne! Vítězství jsem přijala s velkou vděčností. Protože strávit v Luhačovicích dva týdny s tak inspirativními lidmi, jako jsou Václav a Eva Hudečkovi, můj profesor na konzervatoři Jiří Fišer a klavírista Lukáš Klánský, je štěstí. Kdykoli se na ně můžete obrátit a pomohou vám. Je tam pokaždé krásná atmosféra. Všichni jsou nadšeni – jak účastníci kurzu, tak naši mentoři.
  • Vítězství v Luhačovicích není jen tak něco zanedbatelného. Jdete ve stopách dřívějších vítězů – Radima Kresty, Romany Zieglerové, Jiřího Vodičky, Josefa Špačka, Jana Mráčka, Marka Pavelce…
    Vítězství člověka samozřejmě těší, ale hodně si cením i možnosti se těchto kurzů zúčastňovat. To, že existují a díky entuziasmu a tvrdé práci všech organizátorů se konají tak dlouho – od roku 1997 – nám všem moc pomáhá. Navíc díky vítězství a společným koncertům s Václavem Hudečkem přichází šance se zviditelnit. A to je v naší branži také důležité. Ale možná důležitější je možnost hrát společně s Václavem Hudečkem.
  • Zmínila jste jméno houslisty Jiřího Vodičky. Vy jste s tímto výborným sólistou a koncertním mistrem České filharmonie dva roky spolupracovala. Jak jste se seznámili?
    Bylo mi asi třináct, když jsem jezdila na letní smyčcové kurzy do Turnova k významnému profesorovi české školy Zdeňku Golovi, kterého teď mimo jiné čeká krásné životní jubileum – za několik dnů oslaví své 90. narozeniny! A ten mi doporučil Jiřího Vodičku jako výborného houslistu, abych ho zkusila oslovit, zda by se mi nevěnoval.
  • Pak už přišlo studium na Pražské konzervatoři. Vy jste šla cíleně za Jiřím Fišerem, svým profesorem, s kterým si velmi rozumíte?
    Kdepak. Nejprve jsem chtěla studovat u Pavla Kudeláska. Opakovaně jsem se do jeho třídy snažila přestoupit, ale neměl volné místo. Ten mi právě doporučil, abych zkusila Jiřího Fišera. Tak jsem za ním zašla, jestli by si mě nevzal. Myslím, že mne znal odmala ze soutěží, jen se na mě podíval a řekl: „Ty bys chtěla ke mně? Ale já jsem zlej!“ A já odpověděla: „To mně ale vůbec nevadí!“ Tak jsme se na sebe pousmáli… a bylo to. Dopadlo to nejlépe, jak mohlo. A zlý rozhodně není!
  • Naopak. Myslím, že si velmi rozumíte.
    Jsem moc ráda, že jsem měla možnost tak skvělého člověka poznat. Stačí, když slyšíte jeho žáky hrát a je vám jasné, jaký je to pedagog. Má dar obtíže, s nimiž žák bojuje, popsat a zformulovat. Jeho žáci jsou vynikající sólisté, kteří hrají přirozeně, lehce, ale zároveň s velkým nasazením a spoustou muziky. Být dobrým učitelem je prostě dar.
  • Jiří Fišer také říká, že má rád zlobivé žáky. Pochopila jsem správně, že má spíše na mysli temperamentní osobnosti s vlastním názorem?
    Ano, tak si myslím, že to je. Takoví žáci jsou pro něho zajímaví. Když projevíte vlastní názor na nějakou skladbu, nějaké konkrétní místo v ní, nemusí s vámi souhlasit. Ale právě tím dialogem, diskusí typu „já si to takhle nemyslím versus ale já ano, protože…“ se dopracujete k něčemu, co je třeba překvapivé, ale rozhodně pro obě strany vzájemně inspirující.
  • Jak se vám bude od kantora, s kterým si tak rozumíte, odcházet?
    Velmi špatně, už teď se toho děsím. Ale sama sebe povzbuzuju, že to snad zvládnu. Vždyť mám svoji hlavu!
  • Příští rok začnete studovat na pražské HAMU. Už víte, u kterého profesora?
    Kupodivu to nevím. Ale jsem zvědavá, kdo to bude.
  • Budete v příští sezoně dál pokračovat v Akademii České filharmonie?
    Bohužel už nemohu. Smlouva trvá dva roky, už nejde dál prodloužit. Ale bylo to báječné, získala jsem spoustu zkušeností, setkala se se zajímavými hráči i dirigenty, opravdu pro mladého člověka neocenitelné. Nedám na to dopustit. Pokud bude Česká filharmonie vypisovat nějaký konkurs, rozhodně bych ho chtěla alespoň zkusit.
  • Vedle toho, že příští rok začnete studovat na HAMU, čeká vás i studium ve Vídni – s komorním souborem Quasi trio, s kterým hrajete od loňského září. Kdo toto trio kromě vás ještě tvoří?
    Violoncellistka Judita Škodová, členka PKF – Prague Philharmonia, která již dokončila magisterské studium na HAMU, a klavíristka Kateřina Ochmanová, pedagožka a korepetitorka na Pardubické konzervatoři, která rovněž studuje na HAMU.
  • Takže je tu nové trio složené z mladých dam…
    Kolegyně už spolu hrály delší dobu, a to se skvělým houslistou Romanem Hraničkou, mě oslovily až vloni koncem srpna. Byla jsem nadšená, protože jsem vždycky chtěla dělat profesionálněji komořinu a o tomhle triu jsem už předtím mnohé slyšela. Vždycky mne to táhlo také ke smyčcovému kvartetu, ale nikdy k tomu pořádně nedošlo...
  • To je zajímavé, říká se, že hra v kvartetu je něco úplně jiného než třeba v triu. V kvartetu hráči musejí společně dýchat, je třeba dlouhodobé souhry a člověk se už nemůže věnovat ničemu jinému, protože kvarteto vyžaduje celou osobnost.
    To je pravda. V triu mohou usednout tři sólisté – pravda, musí jim to spolu komorně fungovat, ale v kvartetu je člověk jednou ze součástí vyššího celku. Jednoduše – hrát v klavírním triu nebo ve smyčcovém kvartetu jsou dva úplně jiné světy.
  • Jste tři mladé ženy. Jak spolu vycházíte?
    Vždycky jsem si říkala, že nebudu schopná hrát jen se ženami. Ale kolegyně jsou tak temperamentní a v mnohém se sobě tolik podobáme, že si spolu báječně rozumíme. Každá máme svůj názor, ale vždycky se dohodneme. Jako v každé komořině, tak i v životě je potřeba kompromis. Dosud se nestalo, že bychom na sebe byly naštvané. Víme, že je před námi ještě dlouhá cesta.
  • Úspěšně jste složily přijímací zkoušky na vídeňskou Universität für Musik und darstellende Kunst, kam nastupujete ke studiu příští rok. Začnete od píky – bakalářským studiem?
    Kdepak. Rovnou jsme díky naší cellistce, která už je magistrem, a bez alespoň jednoho magistra by to nešlo, skočily do postgraduálního studia. To je bezvadná příležitost k získávání dalších zkušeností.
  • Jaké jsou vaše představy o budoucnosti? Loni v Luhačovicích jste mi řekla, že volba mezi sólovou dráhou a členstvím v orchestru není vaše priorita. „Podstatné je dělat hudbu, a to tak, aby z ní měl člověk radost a dělal to s chutí. A pak je jedno, jestli sedíte v orchestru, nebo stojíte před ním, nebo učíte v hudební škole,“ uvažovala jste tehdy. Změnilo se na tom něco?
    Za tímto názorem si stále stojím. Nechávám tomu volný průběh. Snažím se načerpat co možná nejvíc podnětů. Když bude vyhlášen konkurs do České filharmonie, ráda to zkusím, když budeme mít víc příležitostí hrát s triem, budu moc ráda, a sem tam nějaké to sólo se také snad objeví. Jsem zvědavá, co život nakonec přinese.
  • Před pár dny jste se vrátila z Itálie, kde jste vystoupila na jednom zajímavém koncertě…
    Oslovilo mne České centrum v Miláně, zdali bych nezahrála na koncertě zemí Visegrádské čtyřky, kde na minulém ročníku například vystoupila naše skvělá Olga Šroubková. Každá země vyslala jednoho zástupce – byli tam muzikanti z Polska, Maďarska a Slovenska, já jsem zastupovala Českou republiku. Na programu byli židovští autoři, my sólisté jsme dostali možnost zahrát v Teatro Filodrammatici jak sólově, tak za doprovodu klavíru, a na závěr jsme nastudovali společně skladbu italského skladatele a kytaristy Roberta Porroniho, který napsal pro tuto událost skladbu v neobvyklém obsazení: housle, violoncello, klarinet a klavír.
  • Co jste pro tenhle koncert nastudovala vy?
    Požádali mne o Schulhoffovu sólovou sonátu a Dvořákovy Romantické kusy.
  • Ještě jednou zmíním jméno Václava Hudečka. Ten říká, že se na mladém houslistovi velmi dobře pozná, jestli má zkušenosti s hraním folkloru. Podle něho pak přirozeně cítí muziku – rytmus, fráze. Jako by mluvil o vás, vždyť vy pocházíte z Jižní Moravy – z Podluží – a odmalinka jste se kolem místní cimbálky motala…
    Folklor vám pomůže v mnoha věcech. Třeba v tom, že si skladbu umíte přezpívat, že vás inspirují lidové nápěvy, témata. Doma se pořád zpívalo, chodili jsme na folklorní události. Myslím, že jsem vyrůstala v přirozeném hudebním prostředí zpěvnosti, muzikality. Rozdíl byl už v tom, že se moc nehrálo podle not, ale zpívali jsme a hráli podle sluchu. V tomhle má naše hudební školství hodně co dohánět. V prvním ročníku ZUŠ, než jsem vůbec uměla něco zabrnkat na housle, jsem hned začala zpívat s cimbálovou muzikou ,,s těmi staršími a zkušenými“, posléze jsem začala hrát na housličky i v dětském souboru, kde jsem byla takovou malou primáškou… Zpětně si uvědomuji, že už tehdy jsem asi získala tu svoji zálibu v komorní hudbě, protože co jiného je komorní hra než sdílená radost ze společného hraní. Téhle zkušenosti si moc cením, dodnes mi pomáhá.

    Nahoru | Obsah