Hudební Rozhledy

Veselá vdova v Plzni

Marta Ulrychová | 04/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Radka Sehnoutková (Valencie) a Pavel Klečka (Baron Zeta)

Poté, co se plzeňský operetní soubor definitivně přeměnil na soubor muzikálu (jeho poslední operetní inscenací byl v roce 2011 ne příliš povedený Straussův Netopýr), se interpretace klasických operetních děl ujal s větší či menší pravidelností soubor opery. Jen v rozmezí posledních pěti let byla inscenována Polská krev (2013), Čardášová princezna (2015), Pařížský život (2017) a Benatzkého Okouzlující slečna (2018). Na počátku letošního roku Plzeň vstoupila do společného projektu s Hudebním divadlem v Karlíně, kde se pražským divákům představila 24. ledna premiérou Lehárovy Veselé vdovy. Plzeňská premiéra následovala o týden později 2. února na tamější Nové scéně. Zatímco v Karlíně sehrál svoji pozitivní roli genius loci někdejší první pražské operetní scény, byl operní soubor DJKT v domácím prostředí Nového divadla paradoxně vystaven horším podmínkám, počínaje akustickým prostředím přes neosobní šeď ponurého hlediště až po nefunkční „ponoření“ orchestrálního tělesa.

Všechny tyto faktory jistě podnítily všechny inscenátory zvolit takové prostředky (včetně portování), aby klasická opereta obstála i zde. Scénický výtvarník Lukáš Kuchinka si mohl na velkém jevišti dovolit výraznější dekorace evokující styl art deco, rovněž tak Dana Haklová, která svými kostýmy rozzářila jak scénu pontevedridské slavnosti v paláci Hanny Glawari, tak i závěrečné finále v kabaretu U Maxima. I když jsou téměř všechny role obsazeny ve dvojí, dokonce i trojí alternaci, nemoci anebo zaneprázdněnost interpretů na jiných scénách způsobily, že se první repríza o týden později odehrávala až na několik výjimek ve stejném obsazení.
Pod taktovkou šéfdirigenta Norberta Baxy, který operetu nastudoval (reprízu řídil s operetou dobře sžitý Jiří Petrdlík), podal orchestr nejlepší možný výkon, vkusně a decentně vyzněla sóla ve smyčcích. Hlas Gabriely Kopperové (Hanna Glawari) je sice hlasově subtilnější, nicméně její soprán je technicky dobře vybaven a nepostrádá jistotu výšek. Dobře obstála herecky a titulní roli navíc propůjčila svěží zjev. Totéž lze říct i o Radce Sehnoutkové (Valencie), která má s operetou nemalé zkušenosti a dokáže se s rolí velmi dobře vyrovnat nejen pěvecky, ale i pohybově. Mile překvapila Jana Foff-Tetourová (Praskovja), jejíž mezzosoprán jí v opeře přisuzuje spíše vážné role. Stárnoucí záletnici zvládla s nebývalou dávkou komiky a za svůj výstup sklidila zasloužený potlesk. Mnohem početněji jsou zastoupeny mužské role. Náročný part Camille de Rosillon zpíval s potřebnou lehkostí a jistotami výšek Richard Samek, jeho tři duety s R. Sehnoutkovou patřily k pěveckým vrcholům obou večerů. V roli bonvivána, coby oblíbené „šarže“ klasické operety se v Plzni jak po pěvecké, tak i herecké a pohybové stránce dobře uvedl barytonista olomoucké opery Martin Štolba (Hrabě Danilo Danilovič). Okruh postav doplňují mluvené role, jež se pěvecky uplatňují příležitostně pouze v ansámblech, anebo vůbec. Někdejší představitel mladokomiků, bonvivánů, prvních milovníků a dnes již operetní legenda českých scén Jan Ježek vybavil barona Mirka Zetu vkusnou dávkou komiky, aniž by mu ubral na šarmu diplomata. Uplatnit celou škálu komických prvků se ve stejné roli v repríze naopak nebál Pavel Klečka, který se v tomto směru výtečně doplňoval s Daliborem Tolašem (Njeguš). Dva výteční barytonisté – tentokrát zcela atypicky pouze v mluvených rolích – za své výkony sklidili zasloužené ovace publika. Galerii komických postav uzavřel jednak žárlivý Kromow, který byl výtečnou hereckou etudou Jiřího Kubíka, jednak společensky všudypřítomná dvojice Barona Cascady v podání Martina Matouška (v 1. repríze Jakuba Hliněnského) a Raoula de Saint-Brioche v podání Jakuba Turka (v 1. repríze Jana Ondráčka), v obou případech ve spolehlivém provedení. Vcelku konzervativnější plzeňské publikum se při premiéře „rozehřálo“ až po hlasově i tanečně výtečně provedeném mužském septetu („Jak na ženy, jakpak na ně“), jehož choreografie se – podobně jako v celé inscenaci – ujal osvědčený choreograf Martin Šinták. Rovněž závěrečná scéna, do níž byl jako bonus vložen kankán z Offenbachova Orfea v podsvětí, vyzněla jako vkusná režijně i choreograficky pojatá show, jíž vyvrcholilo zdařilé a divácky vděčné představení.

Plzeň, Divadlo J. K. Tyla – Franz Lehár: Veselá vdova. Hudební nastudování Norbert Baxa, režie Martin Otava, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Dana Haklová, světelný design Antonín Pfleger, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr, choreografie Martin Šinták. Orchestr, Sbor a Balet Divadla J. K. Tyla. Psáno z premiéry 2. 2. 2019 a první reprízy 9. 2. 2019, Nové divadlo.

Nahoru | Obsah