Hudební Rozhledy

Lucia di Lammermoor ve Vídni

Karla Hofmannová | 04/19 |Zahraničí

Olga Peretyatko (Lucia di Lammermoor)

Bel canto, krásný zpěv. V opeře očekáváme krásný zpěv už z principu, ale opravdové bel canto má svoji historii. Vyvíjelo se postupně od počátku opery až po verismus. Ale i dnes je základem pěvecké techniky, schopnost rozvinout na dechu legatový oblouk z piana do forte a zpět a nešetřit při tom koloraturami dělá operní hvězdu hvězdou.
Proto se těší opery z doby bel canta dodnes pozornosti operních domů i fanoušků a stále plní repertoáry i operní sály. Ve Vídeňské státní opeře uvedli na scénu jednu z pěvecky z nejobtížnějších oper, Lucii di Lammermoor skladatele Gaetana Donizettiho. Přitažlivost této opery přitom není jen v její hudbě, ale i v libretu. To má základ v reálné události, která se odehrála v 17. století v historií zkoušeném a pověstmi obestřeném Skotsku a stala se předlohou románu Waltera Scotta Nevěsta z Lammermooru. Podle románu vytvořil libreto k opeře Salvatore Cammarano.

Donizettiho opera je jeho padesátým a vrcholným dílem a obsahuje vedle příležitostí k pěvecké ekvilibristice i hudbu nabitou emocemi a barevností instrumentace. Postupná gradace od lyrismu a naivity hlavní představitelky, přes zvukomalebné efekty bouře a pomsty až po dramatické vzepětí krkolomných koloratur, které spolu s flétnou kolorují její šílenství, vše pečlivě propracováno s promyšlenou barevnou a vypovídající instrumentací. Opera měla dvě podoby, původní pro neapolský operní dům v italštině, druhou ve francouzštině pro uvedení v pařížském divadle, která byla přepracována co do počtu postav. Vídeňská hlavní operní scéna sáhla po původní italské verzi, která je hudebně plnokrevná a přesvědčivá i dramaticky.
Dirigent Evelino Pidò, pocházející z Austrálie, se po delší dobu věnuje právě interpretaci italských a francouzských oper 19. století. Vypracoval si dokonalý smysl pro účinek dramatického bel canta a vedení orchestru tak, aby pěvce podpořil ve výraze. Režisér Laurent Pelly byl současně i tvůrcem kostýmů a spolu s autorkou scény Chantal Thomas vytvořil studené a ponuré prostředí historického Skotska. Zasadil příběh do kruté zimy, sníh pokrývá zemi a poletující vločky nezklidňují atmosféru, naopak zdůrazňují ledové vztahy mezi protagonisty.
Inscenace je postavena na čtyřech osobách: Lucii (lyricko-dramatický soprán), jejím bratrovi Enrikovi (baryton), milenci Lucie Edgardovi (hrdinný tenor) a knězi a vychovateli protagonistky Raimondovi (bas). Ještě je tu lyrický tenor Arturo, Luciin ženich, a společnice Alisa (mezzosoprán), jejichž úlohy jsou menší. Hlavními postavami jsou tu představitelé rolí Lucie a jejího milence Edgarda.
Největším lákadlem pro operní fanoušky byl určitě Juan Diego Flórez, tenorista proslulý svými koloraturami a lehkostí projevu i techniky. Nevím, jak si kdo vysvětloval, že tady nebyl Flórez sám sebou. Dle mého hodnocení se přehrává do dramatických rolí a svůj lehký tenor přetěžuje, čímž získává poněkud zastřený témbr, který mu ubírá na nosnosti. Jak dalece se mu tohle nevlídné nakládání se svým hlasem do budoucna vymstí, ukáže čas. Ale v každém případě tímto technickým postupem ztrácí jeho hlas svoji měkkost a osobitost a zařazuje ho mezi řadové, byť velmi dobré tenoristy, což je škoda.
Partnerkou mu byla v roli Lucie mladá a dynamická sopranistka z Perohradu Olga Peretyatko, která se prosazuje na evropských scénách i v MET. Její hlas je pevný a šťavnatý, ohebný a schopný jak měkkého lyrismu a nebeských koloratur, tak dramatického výrazu, a to i ve spodních polohách. Technicky dokonale zvládnutý hlas s lesklou špičkou a s průrazností ji předurčuje mezi ty nejlepší pěvce. Její Lucia je dívčí a křehká, ale pevná a odhodlaná. V šílenství vzbuzuje soucit i souhlas se svým činem. Emancipace, která se projevila tehdy jediným možným způsobem, destrukcí.
Roli Enrika ztvárnil rakouský barytonista George Petean. Jeho baryton je nosný a příjemný v přirozených polohách a mezzoforte. Ve výškách a při crescendu je poněkud zastřený, ale opět se zase vrací do znělé polohy. Budiž pochválen za to, že na nerovném sněhovém povrchu uklouzl a spadl, ale vyhrál situaci tak přirozeně, že se zdálo, že tomu tak režie chtěla. Dozpíval vsedě a vstal bez problémů. Roli bratra Lucie podává věrohodně, není zloduchem, naopak se snaží zachránit rodový majetek a sestra je jen přirozenou hrací figurkou, která nemá mít vlastní vůli.
Raimondo je role basová a podání jihokorejského pěvce Jongmina Parka bylo excelentní. Klidný a rozvážný projev, důstojný a soucitný, s basem, který se nese do prostoru a plní ho hutným a barevným zvukem, vzbuzujícím klid a bezpečí. Skvělý výkon, jako již mnoho před tím. Basista, jakých je málo a je třeba si jich považovat.
Arturo nemá v opeře příliš prostoru k prezentaci. Africký pěvec Lukhanyo Moyake, pocházející z Kapského Města, je ve Vídeňské státní opeře angažován nově a je příslibem kvalitního lyrického tenorového pěvce. Alisa v podání francouzské mezzosopranistky Virginie Verrez, která je rovněž novou posilou souboru zdejší opery, zaujala plným a barevným hlasem a oduševnělým projevem.
Orchestr Vídeňské státní opery spolu se sborem, vedeným Martinem Schebestou, odvedl skvělou práci a po hudební stránce předvedl dokonalou interpretaci italské opery. Diváci, kteří opět zcela zaplnili hlediště, a to i na místech k stání, bouřili nadšením a odměňovali účinkující za skvělý zážitek.

Wien, Staatsoper – Gaetano Donizetti: Lucia di Lammermoor. Hudební nastudování a dirigent Evelino Pidò, režie a kostýmy Laurent Pelly, scéna Chantal Thomas, světla Duane Schuler, sbormistr Martin Schebesta, Orchestr a Sbor Vídeňské státní opery. Premiéra 9. 2. 2019, psáno ze 2. reprízy 15. 2. 2019.

Nahoru | Obsah