Hudební Rozhledy

Prodaná nevěsta v Drážďanech

Robert Rytina | 06/19 |Zahraničí

Hrachuhí Bassénz (Mařenka) a Benjamin Bruns (Vašek)

„Blíží se Mezinárodní den žen. To jste jim dal pěkný dárek“, pravila kdysi Jaroslava Obermeierová ve slavné scéně z filmu „Marečku, podejte mi pero“ a dívala se se zdviženým obočím na provinilce, představovaného Jiřím Sovákem. Ten se měl ve večerní škole pro dospělé dopustit mimořádně odsouzeníhodného jednání zasláním výsměšného lístku se vzkazem spolužačce v nejlepších letech... Na tuto filmovou hlášku jsem si vzpomněl 8. 3. 2019, kdy Semperova opera v Drážďanech uvedla v premiéře novou inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty. Vždyť zápletka české národní opery vlastně není o ničem jiném, než o vzniku smlouvy, cynicky uzavřené mezi dvěma muži a řešící osud milenky jednoho z nich. A jakkoliv se ve finále zjistí, že šlo jen o úsměvný podvod a „dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila“, nic to nemění na skutečnosti, že dotyčné dívky se během handlování s její budoucností na její názor na věc nikdo neptal. Takže hezkou oslavu MDŽ, Mařenko!

Ale nebuďme nevděční. Už samotný fakt, že se „Prodanka“ ocitla po více než čtvrtstoletí opět na repertoáru první saské scény (přičemž v roce 2014 uvedla tento populární titul v nové produkci i Saská státní opereta v Drážďanech), je určitě hoden uznání i zvýšeného zájmu z naší strany hranic. V posledních letech nabídla Semperova opera divákům českých oper hned několik: Dvořákovu Rusalku, Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky i pozapomenutého Weinbergerova Švandu dudáka; brzké nastudování Prodané nevěsty se tedy jevilo téměř jako nutnost. Ve srovnání s ostatními tituly tu však přece jen došlo k jedné významné změně. Zatímco jmenovanou trojici oper vyslechli zájemci v originální češtině, Smetanovu hudební komedii uvedli v Drážďanech – stejně jako v celé její dosavadní zdejší sto dvaceti šestileté historii – v německém překladu. Onoho 8. 3. proto z jeviště Semperovy opery zazněl titul s názvem „Die verkaufte Braut“ v německé verzi Kurta Honolky s pasážemi v úpravě Carla Rihy a Winfried Höntsch.
Osobně mám za to, že je to spíše ku prospěchu věci. Česká výslovnost většiny mezinárodních protagonistů drážďanské Rusalky či Bystroušky nepatřila právě mezi vzorové, takže nebyl důvod trápit jejím studiem i sólisty Prodané nevěsty, která má v německy mluvících zemích bohatou provozovací tradici. Bytostně českého ostatně zbývá na „Prodance“ i tak dost: kromě Smetanovy hudby také příběh, jehož hrdiny zůstávají postavy jménem Kezal, Kruschina nebo Micha.
A české reálie zjevně inspirovaly i francouzskou režisérku Mariame Clément a její německou scénografku a autorku kostýmů Julii Hansen. Konkrétně pak počátek divokých 90. let, kdy bylo možné podnikat téměř ve všem a se vším a nově nabytá svoboda leckoho opravňovala věřit, že koupit či prodat je možné cokoliv a kohokoliv – třebas i nevěstu…
Děj se tak odehrává v prostorném sále podniku, nazvaného prostě „Kezals Village.“ Hochštapler Kecal tu zákazníkům u sklenice drinku nabízí kýčovitě folklorní prostředí: servírky v dirndlech, malebné balíky slámy, umělou krávu a folklorní soubor pro pobavení. S jednou ze zdejších zaměstnankyň, Mařenkou (Marií), kterou podle všeho trápí čerstvě zjištěné těhotenství, randí frajírek v jeansovém oblečku Jeník (Hans). Jakkoliv se oba ujišťují o vzájemné lásce, Mařenčini rodiče Krušinovi (vzhledově dosti blízcí příslušníkům střední třídy z někdejší NDR) domluví s jejím zaměstnavatelem lepší partii v podobě svatby se synem sedláka Míchy. Vašek neboli Wenzel, jak se zmíněný Mícha junior jmenuje, se v lokále brzy osobně objeví, ale pro svou zjevnou prostoduchost neujde výsměchu místních pivních borců, jež ho podrobí různým drsným hrátkám, hraničícím až se šikanováním. Protože spřízněnou duši nenajde ani v sympatickém mládenci u baru (jímž není nikdo jiný než Jeník), najde porozumění až u dívky, která mu barvitě vylíčí, jaké hrůzy by ho čekaly, kdyby si vzal za ženu Mařenku. Duet utajené Mařenky a Vaška probíhá v jednom rohu místnosti, zatímco ve druhém spolu debatují Kecal s Jeníkem. Když zazní jejich společná scéna, předchozí herecká akce Vaška s Mařenkou se znovu pantomimicky zopakuje. Ukazuje se tedy, že oba dialogy probíhají současně – a jevištní realizace tohoto nápadu patří, myslím, k nejzajímavějším momentům režijního pojetí Mariame Clément. Jeník s Kecalem pak sice uzavřou smlouvu o „odstoupení Mařenky ve prospěch syna Tobiáše Míchy za tři sta zlatých“, ale už za chvíli se během probíhající diskotéky svěří Jeník přátelům, že ve skutečnosti by se Mařenky za nic na světě nevzdal. Leč za chvíli žádá Kecal přítomné o svědecké podpisy pod smlouvou a z Jeníka je v očích návštěvníků Kezals Village rázem amorální renegát.

V posledním dějství přichází režisérka se zajímavou, byť v konečném důsledku trochu dvojsečnou myšlenkou. Interiér Kecalovy restaurace během Vaškovy árie postupně vyprazdňují skuteční kulisáci, aby udělali prostor pro jakési výběrové řízení na nový tým, který má nadále určovat charakter podniku. Český pseudofolklor se už zkrátka Kecalovi okoukal, a tak teď vybírá mezi mexickými mariachis, havajskými tanečnicemi a skupinou středověkých kejklířů a tanečníků (pokud jste to ještě nepochopili, v originálním libretu se jedná o příjezd cirkusáků). Vítězí středověk a lokál se začne brzy plnit odpovídajícími dekoracemi a rekvizitami, zatímco Vaška zcela omámí středověká dáma Esmeralda (režisérka se patrně nechala inspirovat stejnojmennou hrdinkou Zvoníka od Matky Boží a ve Vaškovi našla paralelu s Quasimodem). Čili – jednoho prostředí se sice režisérka umně zbavila, ale nahradila ho jiným, které příběhu nic podstatného nepřináší a sledování zbývajícího děje spíše ruší. Rozuzlení v podobě příjezdu zbohatlicky vyšňořených manželů Míchových, zjištění, kým je vlastně Jeník, Kecalovy porážky a všeobecného usmíření tak probíhá během nácviku vystoupení nových bavičů. A jaksi navíc je tu i Vašek, převlečený za medvěda a přibíhající na scénu bez předchozího kultovního výkřiku „Spaste duši, medvěd se utrhl.“
Suma sumárum, uvedená režijní koncepce aktualizovanou podobu staré historky docela dobře rámuje a s původním libretem není v žádném zjevném rozporu, není však ani základem pro jakkoliv nápaditě rozehrané gagy či komické akce, jak by se slušelo na komedii, ani nepřináší nové světlo do motivací a jednání postav, které by jim dodaly na hloubce a reálnosti.
Premiérové publikum ovšem přijalo scénickou podobu Prodané nevěsty velmi uznale. Že se tak stalo, je nepochybně i zásluhou kvalitního obsazení a hudebního nastudování. Energickou a herecky uvolněnou Mařenkou se stala Arménka Hrachuhí Bassénz, v poslední době velmi protěžovaná členka ansámblu Semperovy opery. Pozornosti se jí dostává určitě právem; je to majitelka krásně barevného lyrického sopránu, schopného plynule přecházet i do dramatičtějších poloh. Její Mařenka byla skutečně nejvýraznější postavou na jevišti, navzdory konkurenci v podobě herecky i vokálně stejně jistého Jeníka v podání Pavola Breslika. Slovenský tenor je momentálně na vrcholu sil, a určitě by stálo za to slyšet ho v téže roli i v české verzi opery. V Drážďanech mu byla přisouzena úloha poněkud povrchního mladíka, který jen dostal jednou v životě dobrý nápad. V inspirativnější režii by byl podle mého názoru schopen vytvořit mnohem zajímavější charakter, a mám za to, že československá galerie slavných představitelů Jeníka by se mohla v jeho osobě opět rozrůst. V podstatě nesympatickou figuru Kecala vytvořil mladý belgický basista Tijl Faveyts na poslední chvíli jako záskok za onemocnělého Dmitryho Ivaschenka, a nutno uznat, že tento záskok zvládl více než se ctí. Dobráckého a duševně mírně opožděného Vaška pojal německý tenor Benjamin Bruns jako vděčně komickou figuru a také on podal pěvecky zcela suverénní výkon. Znamenitou úroveň mělo i obsazení představitelů obou manželských párů (tedy Matthiase Henneberga a Sabine Brohm jako Krušinových a Tillmanna Rönnebecka a Michal Doron coby Míchových) i cirkusáků, zahraných suverénním Principálem Barryho Colemana (který narychlo nahradil původně ohlášeného Jürgena Müllera), exotickou Tahnee Niboro v úloze Esmeraldy a Chaem Dengem v roličce Indiána ve středověkém odění.
V nejlepším světle se opět představili členové Sächsische Staatsopernchor Dresden pod vedením sbormistra Cornelia Volkeho. Sbor byl nejen významným a důstojným partnerem sólistů, ale jeho členové si zjevně užili i přidělené epizodní role. V úloze jedné ze tří bývalých Jeníkových přítelkyň, které na počátku opery marně, ale přece vytrvale soupeří o mladíkovu přízeň, se tak objevila i jediná česká protagonistka na jevišti, sopranistka Petra Havránková, známá u nás například z projektů souboru Collegium 1704.
Zcela samostatnou kapitolou je výkon orchestru Staatskapelle Dresden pod vedením Tomáše Netopila. Na vynikajícím výsledku má jistě svůj podíl i předchozí precizní příprava tělesa, o níž se postaral dirigentův asistent Zdeněk Klauda, nicméně Netopil dovedl ve finále orchestr k nesmírně dynamickému a rytmicky a zvukově doslova opojnému vyznění Smetanovy partitury. Nejsem smetanovským znalcem a neposoudím, zda právě takto má znít autentická interpretace skladatelova díla. Sám za sebe ale musím konstatovat, že právě takto zahraný Smetana mě osobně baví a rád bych ho v této podobě slýchal častěji.
Novou inscenaci je možné v Drážďanech navštívit ještě ve třech představeních na přelomu dubna a května, v příští sezoně pak v květnu a červnu 2020, kdy Tomáše Netopila nahradí za dirigentským pultem Srba Dinić a Hrachuhí Bassenz v roli Mařenky další zajímavá sólistka Semperovy opery, Rumunka Iulia Maria Dan. Pokud vám tedy nevadí poslouchat notoricky známé pasáže z Prodané nevěsty v jiném jazyce, než je ten váš rodný, nebojíte se celovečerního návratu do dobrodružných devadesátek a máte chuť slyšet Smetanovu operu ve výtečném mezinárodním obsazení a ve skvělém hudebním nastudování, čeká drážďanská „Die verkaufte Braut“ právě na vás!

Dresden, Die Sächsische Staatsoper – Bedřich Smetana: Die verkaufte Braut (Prodaná nevěsta). Hudební nastudování Tomáš Netopil, režie Mariame Clément, scéna a kostýmy Julia Hansen, osvětlení Fabio Antocci, choreografie Mathieu Guilhaumon, sbormistr Cornelius Volke, dramaturgie Juliane Schunke. Premiéra 8. 3. 2019, Semperoper.

Nahoru | Obsah