Hudební Rozhledy

Portréty velkých dirigentů - Václav Talich

Jana Vašatová | 04/19 |Studie, komentáře

Václav Talich

Václav Talich, jeden z největších českých dirigentů a tvůrce české orchestrální interpretační tradice, se narodil 28. 5. 1883 v Kroměříži. Prvním učitelem hudby mu byl otec, poté odešel studovat na Pražskou konzervatoři k prof. Janu Mařákovi a Otakaru Ševčíkovi. Roku 1903 se stal prvním houslistou a posléze koncertním mistrem Berlínské filharmonie pod Arthurem Nikischem. Talich zde však onemocněl a musel změnit prostředí: dirigoval v Oděse, vyučoval a záhy také dirigoval v Tbilisi, kde byl i primáriem tamního kvarteta. V roce 1906 se pak vrátil opět do Prahy, kde se stal dirigentem Orchestrálního sdružení. Po dvou letech se začal podílet na budování nové filharmonie ve slovinské Lublani. Cítil však potřebu dalšího vzdělání a rozhodl se pro studia na lipské konzervatoři u M. Regera a A. Nikische a v Miláně u dirigenta A. Vigniho. Po návratu do Čech nastoupil jako dirigent operního souboru v Městském divadle v Plzni a působil zde plné tři sezony.

Návrat do Prahy přinesl Talichovi pokračování uměleckých přátelství – např. s Josefem Sukem, s nímž občas hrával v Českém kvartetu. Za dirigentským pultem České filharmonie stanul poprvé r. 1917, ale už o rok později s ní dosáhl obrovského úspěchu, když mu Suk svěřil premiéru svého Zrání. Zřejmě především na základě toho se ve svých 35 letech stal šéfdirigentem České filharmonie, z níž se mu podařilo vytvořit orchestr světové úrovně. Po dvou letech práce vyjel s ČF poprvé do zahraničí, do Vídně – opět s obrovským úspěchem. Talich stavěl svůj repertoár především na české i soudobé hudbě, věnoval se však i světovému repertoáru. Toto směřování zúročil na pražském festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu – i v rámci svých častých zahraničních hostování: dirigoval přední orchestry v Itálii, Slovinsku, Maďarsku, Belgii, Německu, Rakousku, Sovětském svazu, důležitá byla jeho hostování v Anglii a v severských zemích.
Druhá světová válka jej zastihla jako správce opery Národního divadla – a po ní byl nespravedlivě nařčen z kolaborace… Následovalo zatčení, věznění a nemožnost spolupráce s ČF. V té době zakládá Talich z konzervatoristů svůj Český komorní orchestr, je proti svému přesvědčení znovu v Národním divadle – a z přepracování zkolabuje. Přichází další zlom, únor 1948 – pro Talicha zákaz práce, především s jeho milovaným ČKO. Situaci zdánlivě řeší pozvání z Bratislavy, kde Talich pomáhá budovat Slovenskou filharmonii. Do Prahy zajíždí pracovat s ČF – ale pouze ve studiích Supraphonu, teprve později může před orchestr předstoupit na veřejném koncertě. Václav Talich zemřel 16. 3. 1961 a je pochován ve svém druhém domově, v Berouně.
To je stručný přehled Talichova uměleckého života. Nejlépe však pohled na tohoto dirigenta mohou vykreslit vzpomínky těch, kteří se s ním osobně poznali a měli možnost s tímto velkým umělcem a mimořádným člověkem pracovat. Celý život se k Talichovu odkazu vždy hlásil Charles Mackerras, který u Talicha rok studoval. Mackerras přijel do Prahy v roce 1947 i s manželkou, klarinetistkou Judy, a pražský pobyt na něho měl zásadní vliv. „Pro mě vždy Václav Talich byl posledním z řady velkých dirigentů-filosofů typu Furtwänglera nebo Bruna Waltera“, vzpomínal Mackerras o mnoho let později. „Nikdy se ke svým extravagantnějším kolegům nechovali ani se špetkou cynismu. Koncert byl duchovním zážitkem, kde dirigent byl jako velekněz o samotě se svým Bohem – ať již Beethovenem, Brucknerem, Mozartem nebo Dvořákem – a zprostředkovával skladatelovo hudební poselství nábožně naslouchajícímu shromáždění. Často jsem měl při Talichových zkouškách pocit tohoto božského poslání a naprostého pohroužení do díla, jak při jeho práci s novým komorním orchestrem skvělých mladých hudebníků, nebo zkušenými, váženými členy České filharmonie a sólisty Národního divadla. Měl jsem to štěstí být přítomen na několika zkouškách souboru s klavírem nakonec nerealizovaného představení Pelléas a Mélisanda. Fascinovalo mě, jak Talich dokázal zpěváky zasvětit do Debussyho a Maeterlinckova filosofického polosvěta. Bývalo naprostou samozřejmostí, že hudba je na prvním místě. O ,koncepční´ produkci se tehdy vůbec neuvažovalo a Talich by s ní byl rychle hotový! Vždy dokázal podat své představy takovým způsobem, že je zpěváci a hudebníci přijímali zcela bez výhrad. Při jeho zkouškách nikdy nedocházelo k jinak běžné situaci, kdy se hráči ptají ,Mistře, chcete to hlasitěji, nebo tišeji? Řekněte nám jasně, jak si to představujete a my to tak zahrajeme.
Pamatuji si na rozhovor s Brunem Walterem, při němž tento velký básník a filosof hudby vyjádřil názor, že by dirigenti nikdy neměli s hráči diskutovat o hlubším smyslu, který se skrývá za partiturou orchestrální skladby, ale měli by se spíše soustředit na praktické záležitosti, jako jednotu výrazu, frázování, práci se smyčcem a tak dále. Talichovi se dařilo spojit oba přístupy, takže zpěváci a hráči se mu byli ochotni plně poddat a zároveň se železnou disciplínou dodržovat přesný rytmus a tempo. Realita profesionálního života mi však brzy ukázala, že k tomu potřebujete mít Talichovo zaujetí, pevnou víru v pozitivní sílu hudby, a touto vírou skutečně žít, pokud máte o správnosti svého přístupu přesvědčit ostřílené hráče orchestrů (…). Talichovy nahrávky jsou pro mě stále hlavním zdrojem inspirace pro interpretaci jakýchkoli děl Dvořákových a Sukových, nemluvě o jeho nedostižné Mé vlasti a naprosto jedinečné Patetické. Pro mě nejsmutnější je, že v diskografii chybí Janáčkova Sinfonietta, jejíž světovou premiéru Talich řídil za přítomnosti samotného skladatele. Co bychom za nahrávku tohoto představení dali!“
Talich byl vynikající umělec, jak o tom svědčí nejen vzpomínky současníků a reakce dobových kritiků, ale především dochované nahrávky. Naštěstí je jich poměrně dost, především z poválečné doby, kdy vznikaly ve spolupráci Talicha a České filharmonie – kterou nesměl dirigovat na pódiu, ale v nahrávacím studiu ano. Z předválečných let, kdy stál Talich v čele orchestru České filharmonie a zároveň byl uměleckým šéfem opery Národního divadla, se mnoho zvukových dokumentů nezachovalo. Jeden z nejvzácnějších je záznam rozhlasových přenosů z Národního divadla z protektorátního roku 1939, který z Prahy přebíraly vedle rozhlasů v Ostravě a v Brně také zahraniční stanice. Cyklus Má vlast, uváděný 5. června, přebíralo Norsko a Francie, druhou řadu Dvořákových Slovanských tanců pak 9. června Paříž, Turín, Brusel, Bělehrad, Záhřeb, Lublaň, Oslo a Kodaň. Tyto koncerty, jejichž zvuk putoval po telefonních linkách předválečnou Evropou, byly zachyceny v Norském rozhlase a jako zázrakem se zachovaly do dnešních dnů. Talich měl na těchto koncertech, konaných v Národním divadle v Praze, k dispozici téměř 90-členný orchestr, protože kvůli vysílání navázal spolupráci s Radiojournalem a zároveň rozšířil filharmoniky o členy rozhlasového orchestru. Na kompaktních discích je kromě záznamu těchto koncertů i původní hlášení a odhlášení obou rozhlasových přenosů, které oba končily naší národní hymnou: poprvé ji spolu zpívali návštěvníci koncertu, podruhé se už vysílala ze záznamu. Jedinečnost a emocionální náboj nahrávky, kterou před časem vydal Supraphon, byly roku 2012 oceněny i speciální cenou Gramophone Awards.
Dlouhou dobu jsme Talichovi byli hodně dlužni a mnohé zůstává možná i dnes nezodpovězeno. Přestože muzikolog dr. Milan Kuna vydal před pár lety velice obsáhlou a reprezentativní Talichovskou monografii a díky Supraphonu máme v digitalizované podobě na kompaktních discích většinu Talichových nahrávek, objevily se a byly vydány i nahrávky dosud zcela neznámé. Také Beroun, kde Talich dlouho žil, se k jeho jménu a odkazu hlásí vždy na podzim už víc jak 36 let Mezinárodním hudebním festivalem Talichův Beroun. A stále přibývají nové střípky do mozaiky jménem Václav Talich – dirigent, od něhož se odvíjí snad celá česká dirigentská škola a interpretační tradice.

Talicha a jeho dirigentský styl charakterizoval v jednom z rozhlasových pořadů roku 1967 Karel Ančerl: „Ve svém zralém věku vytvořil Václav Talich mozartovský styl par excellence, hlavně se svým komorním orchestrem. Tam už to bylo skutečně moderní umění. A to je to, čeho si osobně na Talichovi nejvíc vážím: že nikdy nezůstal stát, vždycky šel dál a žil svou dobou, tzn. přejímal všecky atributy doby. Ne že by je přejímal automaticky, ale prožíval je, přetvářel je, a tím právě se dostal nakonec k té velikosti, která je myslím jedna z největších velikostí umění – k prostotě výrazu.“
O lidské a umělecké stránce Václava Talicha hovořil v témže pořadu i Josef Vlach – Talichův houslista z ČKO, jeho spolupracovník, člověk při zrodu jehož kvarteta také stál Talich a který se postavil do čela nového ČKO v r. 1957: „V blízkosti Talicha jsem měl takový zvláštní pocit bezpečnosti, vyvěrající z jakési umělecké přesvědčivosti jeho talentu, ale též vzdělanosti. A co je na tom ještě pozoruhodnější, že i ve chvíli, kdy se třeba i trochu mýlil. Přiznání Talichovi nebylo nikdy za těžko a nezabaloval ho nikdy do žádných zastíracích frází. Profesor Talich byl jakousi syntézou všeho významného, co žilo v době jeho mládí i jeho zrání a citlivě přijímal vše hodnotné a přijatelné od umělců, kteří stáli u kolébky tradice české i evropské hudby. A to bez obav, že utrpí jeho tvůrčí svoboda či originalita. Dnes máme znamenitou početnou základnu umělců, jež staví své umění na podobných základech, ale někdy se obávám, že nám chybí častější pocit bezpečnosti v blízkosti umělecké autority, která se sice stále nesnaží přesvědčovat, ale je přesvědčivá.“
O tom, jak miloval své „komorníčky“, jak říkal mladým muzikantům z Českého komorního orchestru, svědčí vzpomínka zakládajícího člena Talichova ČKO Josefa Hůly: „Talich si nás do komorního orchestru chodil vybírat na večírky konzervatoře, seděl vždy vzadu a poslouchal; s ČKO jsme zkoušeli každý den odpoledne od dvou do šesti. To by nám konzervatoř nemohla přikázat, mj. i proto, že to bylo zadarmo a někteří už živili rodiny, ale byli jsme všichni Talichem úplně fascinováni. Bylo nás v počátku 6 primů, 7 sekundů, 6 viol (Talich si potrpěl na střední hlasy), 4 cella a 3 kontrabasy. Talich byl úžasný a měl nás rád. My jsme mu bezvýhradně věřili a on to věděl. Dokázal lidi povzbudit, ne aby vyčítal, co se nepovedlo. Jednal s námi lidsky, jako náš táta. Vzpomínám, že jsme měli koncert v Plzni, kde žil Talichův bratr, kterému se v té době narodil syn. Přišel to oznámit a Talich mu říká: ,No, tak ty máš syna – a já jich mám tuhle šestadvacet!“
Talichova dcera, dr. Víta Dejmalová-Talichová, zažila i otcovo nešťastné poválečné období: „Táta se vrátil z vězení s pocuchaným sebevědomím a nejistý svou existencí. Bylo mu 62, důchod neměl… Dávno před tím se zabýval myšlenkou komorního orchestru, dokonce i komorní opery, zkrátka menších útvarů, které nejsou tak náročné na vedení ani na finanční podporu, a poskytují možnost variabilních sestav. Talich navíc velmi rád a s přesvědčením učil. Jednou zkoušel u nás doma s houslistou, který ,na to neměl‘. Přišel se na ně podívat Medek a táta mu otevřel se slovy: ,Není tady houslista, je tady beran!‘ Po návratu z vězení se hodně změnil: pokoru k dílu a umění měl vždycky, i když měl v sobě velitelský duch, bez toho dirigent nemůže být. Ale odtamtud se vrátil takový disciplinovaný. Byl přece jenom výbušný temperament… ale tyto výbuchy potom ani doma, ani v orchestru, speciálně s ,komorníčky‘, vůbec neznal.“
„My (dirigenti) jsme totiž takový zvláštní konglomerát sebevědomí a pokory, nebojácnosti a strachu (to první potřebujeme ve styku s ensemblem, se kterým máme studovat, toho druhého je třeba v tichu vlastní pracovny, kde nás velikost uměleckého díla zavazuje ke skromnosti), že každé přebujení jedné z těch kontrastních vlastností ohrožuje činnost dirigentovu. Přeji Vám tedy, aby Váš rovný růst nebyl hyzděn ani přílišným hříchem sebevědomí ani hrbem bázlivé upejpavosti.“
Tato slova napsal na adresu Charlese Mackerrase v lednu 1949 sám Václav Talich.

Nahoru | Obsah