Hudební Rozhledy

Celuloidová hudba - Otec a dcera (Špáta a Špátová)

Tomáš Pilát | 06/19 |Studie, komentáře

Jan Špáta

Minulou část našeho filmově-hudebního povídání jsme věnovali režisérce Olze Sommerové. Tentokrát se zaměříme na další členy „špátovsko-sommerovského klanu“, bývalého manžela Sommerové Jana Špátu a jejich dceru Olgu Špátovou. Všichni tři zanechali v české dokumentární filmografii důležitou stopu.
Jan Špáta (1932–2006) bývá řazen k nejvýznamnějším československým a českým dokumentaristům všech dob. Z jeho sociálně-humanistických filmů se filmaři učí dodnes. I když… „Je hezké mít na projekcích svých starých filmů plné sály, je fajn, když k divákům moje filmová řeč stále promlouvá. Vidím ale, že filmy stárnou, stejně jako já. Film je výrobek určité doby a jenom geniální díla zůstávají. Projekce mých starých filmů mi tak nalévají čistého vína, jako jsem se já vždycky snažil nalévat čistého vína svým divákům,“ vyznal se Jan Špáta mikrofonu rozhlasové vltavské Mozaiky v roce 2002. Z toho vyplývá, že spousta jeho filmů asi opravdu geniálních je. Je z nich cítit obrovská láska jak k povolání filmaře, tak i k lidem. „To, co dokumentarista dostává od lidí, o kterých točí, je nejdůležitější mimofinanční příjem.

Dokument byl vždycky popelkou a dokumentarista nemohl a nemůže být ani slavným, ani bohatým. Zisk je ale v tom, že navazuje kontakty, poznává příběhy lidí, a ty příběhy na něj nějakým způsobem působí. Tím se umocňuje jeho zrání – a chápání života. Dokonce tak, že může být jakýmsi amatérským psychologem, psychoterapeutem. Navíc člověk musí být při práci neustále ve střehu a neustále fit, poslouchat, vnímat a pozorovat, co se děje, a pokusit se to zachytit. I to pro mě byl obrovský zisk. Musel jsem být vždycky v kondici, připravený a pružný, což mi neumožňovalo, abych rychle stárnul,“ dodal. Během své aktivní činnosti (do roku 1998) natočil přes sto autorských dokumentů. S filmařinou se rozloučil dvoudílným bilančním filmem Láska, kterou opouštím.
Značná část Špátovy filmografie se zabývá hudbou. Točil o muzikantech, tanečnících, hudebních tělesech, zajímavých skladbách i místech s muzikou spjatých. „Hudba v mém životě hraje velmi podstatnou roli. Profesí jsem kameraman a režírovat jsem začal z občanské potřeby říct světu to, co jsem mu říct chtěl. Hudba je mým koníčkem. Ve své filmařské práci jsem s hudbou vždycky velice rád pracoval, ať už s filmovou, tedy takovou, která spolupracuje s režijním vyprávěním, tak i s hudbou jako tématem, tedy – rád jsem o hudbě natáčel. Točil jsem hodně o dirigentech, o České filharmonii a vůbec o všem kolem hudby,“ řekl Špáta Českému rozhlasu Vltava a pokračoval: „Velice mě třeba zajímalo a těšilo muziku zkracovat a dávat ji do filmového tvaru, aniž by ona zkrácená verze té hudbě ublížila. Točil jsem tak třeba patnáctiminutový film o Gustavu Mahlerovi, přestože Mahler je skladatelem velkých časových ploch. Dostat film o tomto komponistovi do čtvrt hodiny mi připadalo ohromně vzrušující.“ Dodejme, že snímek se jmenuje Variace na téma Gustava Mahlera a vznikl v roce 1980. Obsahuje záběry ze zkoušek České filharmonie s Václavem Neumannem, ukázky zvláštností v partiturách a vizitku Mahlerova rodiště – Kaliště na Českomoravské vrchovině.
Zajímavě se rodil i portrét violoncellisty Jiřího Bárty pro TV cyklus Genus. Když za hudebníkem přišli produkční série s tím, že by o něm chtěli natočit dokument, myslel si, že je odbude nereálným požadavkem: „Ano, ale jedině, když ho bude točit Jan Špáta.“ Myslel si, že věc tak bude odbytá. Ale nebyla. Špáta si poslechl Bártovy nahrávky a s natáčením souhlasil. „Když člověk dělá desítky let nějakou práci a udělá si ve své profesi jméno, dávají si někteří lidé jeho jméno jako podmínku. To byl i případ Jirky Bárty, se kterým jsme se do té doby neznali. I tady se ovšem naplno splnila zase moje podmínka, aby pro mého respondenta i pro mě byla práce na filmu potěšením. Abychom prožívali radost ze vzájemného dialogu. Čas strávený při natáčení by měl být přínosným pro nás oba. Když točím, neberu to jako práci, ale poznávám život, poznávám člověka a chci s ním vést zajímavý dialog. Když pak k takovému dialogu dojde a mám s sebou kameru a mikrofon, předpokládám, že by to mohlo být zajímavé i pro diváka. To je můj přístup k filmu vůbec. A s Jirkou Bártou to tak bylo,“ vzpomíná Jan Špáta na spolupráci se světově proslulým českým violoncellistou.
Z dalších hudebních dokumentů skvělého člověka a filmaře jich jmenujme namátkou jen pár. Ve snímku Hallo Satchmo (1965) zachytil Špáta návštěvu jazzové legendy Louise Armstronga v Praze v roce 1965. Unikátní snímek zachycuje desetidenní Armstrongův pobyt v Praze a koncert v pražské Lucerně, kterým jeho návštěva Československa vyvrcholila.
Témata snímků Život dirigenta Jiřího Bělohlávka pohledem Jana Špáty (1995, pro TV cyklus Genus), Česká filharmonie (1983) i Jak se žije baletkám na začátku a na konci kariéry (1997, pro TV cyklus Jak se žije…) jsou jasná už z jejich názvů.
V roce 1972 natočil Špáta portrét mladého houslisty Václava Hudečka, v roce 1977 vznikl film Plechová muzika.
Unikátním mnohovrstevným dokumentem je film nazvaný Kreutzerova sonáta (1979). Na začátku stála stejnojmenná kompozice Ludwiga van Beethovena (na housle ji ve filmu interpretuje Bohuslav Matoušek); Lev Nikolajevič Tolstoj následně napsal povídku (tu ve snímku čte Miroslav Macháček); Leoš Janáček se inspiroval oběma díly a vznikly Listy milostné (hrané Smetanovým kvartetem); na jeho hudbu pak vymýšlí choreografii Pavel Šmok. Dokument jde do hloubky a seznamuje diváky s vnitřními prožitky všech zmíněných interpretů.
Mluvili jsme o cyklu Gen. Portrét samotného Špáty pro sérii společnosti Febio natočila režisérova bývalá manželka Olga Sommerová. Mimochodem – na druhé straně kamery, tedy před ní, se Jan Špáta ocitl několikrát. „Vždycky to pro mě bylo mimořádně těžké. Celý život jsem stál za kamerou,“ vysvětloval. „Mám sice touhu lidi oslovovat, ale jako tvůrce filmů; jinak jsem vybaven určitou plachostí a stydlivostí. Překonávat je mě stálo celoživotní úsilí. A musím říct, že jak s vámi dnes mluvím do rozhlasu, tak před dvaceti lety bych ze sebe nevypravil ani slovo. Tehdy jsem ještě svoji trému, ostych a plachost překonané neměl. Stárnutí má jednu velkou výhodu: člověk se do té míry osvobozuje, že mu na spoustě věcí už tolik nezáleží, bere život svobodněji, a v mém případě je to tak, že jsem schopen se vyjadřovat i verbálně. Tohle mi moje zablokování – pravděpodobně z dětství – dlouho neumožňovalo,“ svěřil se v roce 2002 Jan Špáta autorovi tohoto článku.
Mimochodem – k oblíbeným vlastním filmům významného dokumentaristy patří snímek Respice finem (1967) o starých ženách z jeho rodiště Hronova nad Metují a okolí. „Tímhle snímkem jsem do určité míry vyznal lásku mámě, babičce, všem kmotrám a tetám, které mě vychovávaly, jejich životní filosofii i pokoře, skromnosti a pracovitosti. Je to film mého srdce, protože jsem v tom prostředí vyrůstal a tenhle dokument jsem jim dlužil,“ vyznával se Špáta.

Jablko nepadlo daleko od stromu
V jeho stopách a samozřejmě i ve stopách jeho bývalé manželky, režisérky Olgy Sommerové, jde jejich dcera Olga Špátová. Filmově, i co se lásky k muzice týče. „Rodiče mi hudbu pouštěli od plenek. Především s tátou jsme měli doma večery, kdy jsme poslouchali takzvanou vážnou hudbu, třeba i celé symfonie od Beethovena nebo Mahlera. Taky jsem často jezdila na chatu do Jevan, kde táta posledních pár let života žil, a tam stále hrála vážná hudba. Tahle muzika patří do mého života. Poslouchám ji v autě, při vaření, při úklidu, při práci, prostě při všem. Pro mě to je něco jako příroda, je to pro mě domov. Po tátovi jsem dojímač. Je pro mě důležité, aby v životě i v hudbě byla vždycky naděje. Takhle to cítil i táta,“ vyznává se mladá filmařka. Před časem si s kamarádkami dělaly soukromou anketu, které umění má kdo nejraději. U Olgy vyhrála muzika, na druhém místě byla literatura, až na třetím se umístil film. S hudbou ovšem ve filmu (stejně jako její otec i matka) ráda a velmi přemýšlivě pracuje. Prostřednictvím muziky vyjadřuje své názory a postoje k lidem, k situacím, k příběhům. „Když mi třeba dvacetiletá vězenkyně odsouzená za podíl na vraždě řekne něco, co z ní udělá člověka, něco hlubokého, něco lidského, nastupuje u mě muzika, pomocí které se k tomu člověku vyjadřuji,“ popisuje Špátová svůj tvůrčí postup.
Na svém kontě má několik vysloveně hudebních dokumentů. Třeba Jakub Hrůša versus Věc Makropulos Leoše Janáčka (2005), ve kterém přibližuje práci ceněného dirigenta se souborem Vídeňské státní opery, Pavel Haas Quartet (2018), kde sleduje muzikantskou i lidskou souhru špičkových muzikantů a připomíná i jejich umělecké úspěchy, nebo Fenomén Gott (2009).
Své velké filmy pak věnovala písničkářce Radůze a přípravě inscenace jazzové opery Dobře placená procházka v Národním divadle v roce 2007.
Při práci na nové inscenaci zmíněné opery se na naší první scéně sešly tři velké osobnosti: dirigent Libor Pešek, multiumělec Jiří Suchý a režisér Miloš Forman. Dokument Olgy Špátové Dobře placená procházka ’07 zaznamenává jejich spolupráci a postupný zrod úspěšného představení. „Netočila jsem portréty oněch sedmdesátiletých kluků, ale jejich vztahy. Zaznamenávala jsem Miloše Formana, který se po čtyřiceti letech potkává na Dobře placené procházce s Jiřím Suchým. Filmovala jsem Miloše Formana, jak se potkává se svým kamarádem Liborem Peškem, se kterým před čtyřiceti lety inscenovali první společnou operu, a pak až teď v Národním divadle. Točila jsem spolupráci Miloše Formana s jeho syny. Zajímaly mě příběhy, vztahy a city, a časový oblouk, který se klene od jejich seznámení dodnes. Navíc jsem se mohla vrátit ke své letité lásce, k písničkám Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého,“ vzpomínala Špátová před šesti lety na práci na dokumentu. Mimochodem – Miloš Forman pořídil filmový záznam zmíněného představení, který byl distribuován v kinech a vyšel i na DVD.
Malý doplněk: maminka Olgy Špátové, režisérka Olga Sommerová, se osobnosti Jiřího Šlitra věnovala podrobně (filmově i literárně) a v současné době pracuje na velkém dokumentu o Jiřím Suchém. O něm byla řeč v minulém čísle Hudebních rozhledů.
A ještě jednou Olga Špátová. Její film o písničkářce Radůze nazvaný Půjdu, kam chci vznikl v roce 2007. „Setkání s Radůzou pro mě bylo zlomové. Obdivuji ji jako muzikantku i jako autorku duchovních textů. Je to člověk, který nikdy neuhnul ze svých zásad a názorů, je pevný a žije podle svého svědomí. Setkání s takovým člověkem mě vždycky posiluje,“ říká s vděčností mladá filmařka. Vedle dokumentu pořídila i záznam Radůzina koncertu. Oboje vyšlo na DVD.
I Olga Špátová by ráda žila a tvořila v souladu se svým svědomím. „Chci jít neustále dál, neopakovat se. Moje největší přání je, abych, ať budu prožívat radosti či bolesti, byla v životě vždycky sama za sebe,“ říká v narážce na název svého zatím posledního celovečerního snímku Největší přání. Tímhle filmem, a třeba i snímkem o Karlu Gottovi, navázala na tvorbu svého tatínka Jana Špáty.
V současnosti Olga pracuje na dokumentu zaznamenávajícím zatím poslední české nastudování slavné Mše Leonarda Bernsteina. Pod vedením dirigenta Oscara Rozsy se v ní na pódiu představily vedle orchestru tři sbory a šestnáct zpěváků, režíroval Šimon Caban. Důležitou dvojroli si tu střihl Vojtěch Dyk. Kromě hraní a zpívání se vrhl i na profesi producenta (spolu s Josefem Buchtou). Nebylo to ovšem jeho první setkání s kolosální kompozicí.
V České republice byla Mše poprvé k vidění v roce 1997 ve velkolepém brněnském nastudování uvedeným před katedrálou svatého Víta v Praze. O tehdejší premiéru se postaraly Filharmonie Brno, Městské divadlo Brno, dirigent Caspar Richter a režisér Stanislav Moša. Samozřejmě vedle stovek účinkujících. Jedním z nich byl tehdy dvanáctiletý Vojta Dyk, který se zhostil role Chlapce. „Už tehdy jsem zpíval fakt dobře, dost nedětsky,“ usmívá se dnes před mikrofonem Českého rozhlasu. A přidává další vzpomínku. „Na generálce jsem prošvihl výstup. Hledalo mě tři sta lidí, a malý Dyk byl na záchodě!“ A právě Vojta Dyk, už o něco větší, přišel po téměř dvaceti letech s nápadem nového českého nastudování s tím, že si tentokrát zahraje rovnou hlavní roli Kněze/Celebranta, muže, jenž se plný odhodlání vydává na kněžskou dráhu, setkává se s cynismem a konzumní morálkou, postupně podléhá pochybnostem o svém poslání a posléze propadá zoufalství.
U zrodu inscenace byla pochopitelně od začátku i dokumentaristka Olga Špátová. „Bernsteinovou Mší se chce tvůrčí tým vyjádřit ke stavu současné společnosti, k postupné ztrátě víry v sebe samého, která vede k devastaci mravních hodnot člověka. Čestné jednání, poctivost a pravdomluvnost jsou vlastnosti, jejichž význam slábne. Nesmírně mě těší, že se svou kamerou mohu pozorovat oslavu výjimečné hudby, ale i vznik díla, které vybízí k navrácení těchto nepostradatelných lidských hodnot,“ svěřila se dokumentaristka Olga Špátová časopisu Reflex.

Nahoru | Obsah