Hudební Rozhledy

Pianista Vijay Iyer mezi Monkem a rytmem kosmu

Vladimír Kouřil | 04/19 |Studie, komentáře

Od konce 60. let existuje hudební syntéza, chcete-li fúze, která stvořila „jazzrockový syndrom“. Je založen na tom, že nastupující generace posluchačů jazzu by ráda od muzikantů své generace chtěla, aby znění jazzu nějakým způsobem korespondovalo s populární hudbou současnosti, hudbou mládí nové generace. A ta po éře swingového popu v démonických „šedesátkách“ právě vzešla z rock’n’rollu. Kvalitativní vývoj v rockové hudbě v druhé půli oné dekády dospěl do stádia formy bohaté improvizacemi. Mladší jazzové generace zase byly zaujaty neoposlouchaným zvukem elektrických nástrojů a rytmickou expresivitou rockové hudby. Generace bořící hranice mezi styly či žánry vytváří nové „škatulky“ pod vlivem pop scény: punk jazz, funky jazz, nu-jazz, world jazz, world beat, klubový jazz, inspirace rapem, beatboxem, elektronickou taneční hudbou. Připomeňme, že předrocková populární hudba byla rovněž fúzí jazzu – swingu s dobovou populární hudbou. Nejzajímavější z mladých muzikantů jsou však tací, co o stylový posun usilují při plném vědomí jazzové historie; etap a proudů moderního jazzu. S intuitivním porozuměním pro úkazy aktuálního dění v populární hudbě pak přispívají k originalitě vlastní tvorby. Jedním z těch, jimž se to daří už dlouho, je americký Ind, pianista, kapelník a skladatel Vijay Iyer (vidžaj ajer). V roce 2018, v pravidelné anketě jazzových kritiků amerického autoritativního časopisu Down Beat, se stal Jazzmanem roku a jeho sexteto bylo vyhlášeno Skupinou roku.

Když k nám Vijay Iyer přijel se svým triem zahrát na festival Struny podzimu, byl jeho koncert 18. 10. 2010 zařazen do pravidelně uváděné řady Spotlight, definované jako Umělci, o kterých ještě uslyšíte, což byla poněkud zpožděná informace tuzemskému publiku. Vijay Iyer v tu chvíli měl už za sebou patnáct alb vydaných pod svým kapelnickým jménem. Na počátku byla prvotina Memorophilia (Asian Improv, 1995), kde vedle jediné sólové skladby s ním hráli například (následně i jeho častý sideman) saxofonista Steve Coleman či trombonista a hudební experimentátor s elektronikou George Lewis. A v době pražské návštěvy už měl aktuálně nahrané také album pojmenované jednoznačně Solo (2010) – třetí album pro známou mnichovskou etiketu ACT Music. A také měl za sebou o rok starší nahrávku Historicity (ACT, 2009), která tvořila podstatnou část pražského koncertního repertoáru, na němž Iyerovo trio účinkovalo s kontrabasistou Stephanem Crumpem a bubeníkem Marcusem Gilmorem. Při další návštěvě republiky, na Jazzfestu Brno 18. 4. 2012, Gilmora u bicí soupravy přechodně nahradil Colin Stranahan.
Vijay Iyer se narodil už ve Spojených státech, 27. 10. 1971 v Albaně, New York. Byl v první americké generaci svých rodičů, tamilských uprchlíků z jihoindické oblasti Tamilnádu. Jeho rodiče hudbě přáli, starší sestra se učila na klavír, Vijay od tří let na housle, což mu příliš nesedělo. S klavírem si však díky dobrému sluchu a paměti rozuměl od útlého dětství. Indické hudební dědictví v sobě samozřejmě nosí a při skládání někdy využívá svých znalostí tónových řad rág. Nepovažuje však za důležité zvukem indické hudby svou hudbu „orientalizovat“. Když vznikl koncertní projekt Miles from India, posléze zaznamenaný na stejnojmenném albu 3LP/2CD (Times Square Records, 2008), na němž skladby Davisova repertoáru (Davise, McLaughlina, Zawinula) hráli bývalí spoluhráči z Davisových kapel s indickými muzikanty a jejich klasickými nástroji (mimochodem většinou bez přítomnosti trubky, na níž jen v některých skladbách hrál Wallace Roney), Vijay Iyer na jednom z koncertů zaskakoval za klavíristu. Dodatečně však přiznával, že mu hudba neseděla – vymykala se tomu, co Miles dělal, také tomu, jak vnímal jazz on sám: nechtěl programově jen ilustrovat jazz zvukem indické hudby, ani „zjazzovat“ indickou hudbu. Jazzový hold hudbě svých předků představil zatím jedinou nahrávkou, účelově rovněž zrozenou k šedesátému výročí indické samostatnosti (1947) jako „davisovská“ nahrávka: albem Tirtha. To vzniklo v roce 2008, ale vyšlo až v roce 2011 jako Iyerův debut u etikety ACT. Tirtha znamená klidné místo v proudu, u řek v mělčinách zátok, vhodné pro cíl duchovních poutí. Pro Vijaye Iyera duch takového místa je prostředím pro bezkonfliktní lidské pocity a projevy, tedy také pro hudbu. Trio na albu s naším pianistou tvoří kytarista Prasanna z Madrasu, absolvent bostonské Berklee College of Music a zakládající prezident první indické profesionální vysoké školy soudobé hudby, Hudební akademie v Swarnabhoomi. Na Západě získal zkušenosti ve světě jazzu a fusion po boku špičkových hráčů ze Spojených států a západní Evropy. Třetím je jeden z nejlepších mladých tablistů v současné indické hudbě, Nitin Mitta, jehož virtuozita je skutečně pozoruhodná – slyš například delší sólo v Prasannově skladbě Tribal Wisdom či závěr Iyerovy titulní skladby Tirtha. Hudba tria obsahuje duchovní rozměr indické civilizace, tolik vyhledávaný zbloudilými dušemi chaosem současné západní kultury, prezentovaný prostřednictvím moderního jazzového jazyka.
Právě příhodně nazvané album Historicity (ACT, 2009) prezentuje nejlépe Iyerův vhled do historie jazzu a jeho stylové pojetí jemu z toho vycházející. Pojem „historicity“ pro svou hudbu vysvětluje za prvé kvalitou historického faktu, na rozdíl od fikcí a legend, a za druhé podmínkou, že výsledkem bude usazení vlastní tvorby do proudu historie. Kvalitou faktu zdůrazňuje právě dobrou a praktickou znalost hudby jazzové historie, provázanost s ní. Přesně to se mu svou hudbou zdařilo a jeho tvorba už má skutečně své pevné místo v novodobé historii jazzu. Svoje pojetí představí hned ve dvou úvodních skladbách alba: ve své titulní kompozici Historicity a Bernsteinově árii Somewhere z West Side Story. V prvním případě odhalí vlastní stylovou originalitu, která ve spojení s expresí často „motorově“ pojímané rytmiky akustických nástrojů – kontrabasu a bicí soupravy, evokující projevy rapu, beatboxu či elektronické taneční hudby, dává jeho hudbě dráždivý rituální podtón. K Bernsteinově klasice přistupuje trio s muzikantskou úctou, v průběhu svého sóla ji Iyer, vprostřed sedmiminutového provedení, však na chvíli zbaví vší lyriky – k níž se pak zase vrátí. A třetí skladbou odhalí svou fascinaci novými rytmy, když trio zahraje převzatý hit Galang Tria Riot, od Britky, rovněž původem z Talminádu – Mayi Arulpragasamové, jejíž rytmicko-hudební vokální projev je přímo esencí tohoto výseku současné pop kultury. Na albu jsou z deseti skladeb jen čtyři od Iyera, k již zmíněným autorům jím byly ještě vybrány skladby jazzmanů Andrewa Hilla a Juliuse Hemphilla, dále představitelů různých tváří černošského soulu – Stevieho Wondera a Ronnieho Fostera. Iyerovo trio dokázalo vše zahrát syntézou vlastního stylu a piety vůči originálu. Kontrabasista Stephan Crump (1972), žánrově mnohostranný hudebník, a bubeník Marcus Gilmore (1986), spoluhráč Stevea Colemana, Chicka Corey, Chrise Pottera, také čerstvě nové hvězdy mezi trumpetisty, Ambrose Akinmusira, se objevují po boku Vijaye Iyera po celou dobu jeho kariéry nejen v triu, ale také v různých studiových či koncertních seskupeních. Historicity byl první velký úspěch na labelu ACT. Nahrávka začala vznikat na konci roku 2008 a dokončena byla v březnu 2009.
Iyerovo domovské trio s Crumpem a Gilmorem v roce 2011 nahrálo další album – Accelerando (ACT, 2012), jímž se současně rozloučilo se svým dosavadním vydavatelem. Následovalo CD Break Stuff, nahrané v červnu roku 2014, už v produkci slavné značky ECM, od svého vzniku v roce 1969 považované za vydavatele s nejuznávanější dramaturgickou koncepcí; rovněž v loňské anketě kritiků Down Beatu bylo ECM vyhodnoceno jako jednička mezi světovými jazzovými značkami. V obou případech Iyer drží koncepci svého tria – vedle vlastní tvorby zařazovat standardy; jednak jako hold jazzové historie, jednak jako důkaz dalších možností originálního pojetí známých témat a melodií. Accelerando uvádí slovy: „Hudba je akcí: znění těla v pohybu. Když slyšíme rytmus, představujeme si, co jej vyvolalo.“ Připomíná, že jeho hudba sleduje linii americké hudební tvorby vycházející z tanečních rytmů. Ostatně to známe i z artificiální hudby zlatého věku jazzového, éry raně swingové. Proto se na albu setkáváme se skladbou Rodneyho Tempertonona (psal velké hity Michaeli Jacksonovi, Anettě Franklinové či Herbiemu Hancockovi), klávesisty od roku 1977 úspěšného rockového Toto Bandu Stevea Porcara, bebopového pianisty Herbieho Nicholase, multižánrového baskytaristy Stephena Brunnera či proslulých jazzmanů – saxofonisty Henryho Threadgilla a Dukea Ellingtona. Zvýrazněný rytmus Iyerových melodií jej spojuje s jím obdivovaným pianistou Theloniem Monkem, o němž autor knihy These Jazzmen R. Horricks napsal: „V Theloniově koncepci jsou nejdůležitějšími hudebními elementy harmonie a rytmus, provázené neustálým procesem vzájemného zjemňování a zdůrazňování; melodie je podřízena tomu účelu. Nezvyklá pulsace je zde mnohem důležitější než krása melodie a povrchní efektnost.“ Přesně totéž se děje v Iyerových skladbách, ale na druhé straně se půvabu melodie nebojí, což dokáže hned závěrem alba Accelerando v Ellingtonově něžné písni The Village of the Virgins: původní atmosféru trio zachovává. Na Break Stuff z tuctu titulů jsou už jen tři standardy: právě Monkův jazzový hit Work, od Billyho Strayhorna Blood County a Countdown Johna Coltranea. Iyer k zvláštní rytmizaci své hry připomíná, že i ticho mezi tóny je součástí hudby.

V době přechodu mezi mnichovskými vydavateli od ACT Music & Vision k ECM vznikla v létě 2012 textově angažovaná nahrávka Vijaye Iyera s hip hopovou partou Mikea Landa Holding It Down: The Veterans’ Dreams Project (Pi Recordings, 2013). Už pod hlavičkou ECM Iyer začal uskutečňovat další různorodé projekty mimo rámec svého tria. CD Mutations (2014), tradičně nahrané ve studiu Avatar v New Yorku, se Iyer u klavíru obklopil elektronikou a smyčcovým kvartetem: s houslistkami Mirandou Cucksonovou a Michi Wiancko, violistou Kylem Armbrustem a cellistou Kivie Cahn-Lipmanem, jinak také sólovými interprety vážné hudby. Kompozičním záměrem Mutací nejsou varianty tématu, spíše jsou svitou, stylem na pomezí jazzu a soudobé hudby, s daným prostorem pro improvizaci a pro funkčně se zjevující elektronické zvuky. Mutace jsou na albu rámovány Iyerovými skladbami pro klavír Spellbound and Sacrosanct, Cowrie Shells and the Shimmering Sea (skladba z Iyerovy prvotiny Memorophilia, 1995) a novinek Vuln, Part 2 a When We’re Gone (s podkresem elektronikou). Dalším Iyerovým studiovým albem bylo Radhe Radhe: Rites of Holi (ECM, 2014), které doprovodilo experimentální dokumentární film Prasantha Bhargavy. Hóli je indicko-nepálský svátek jara a barev a dílo předestírá určité problémy takto masově pojímaných rituálů. Úžasnou hudbu nám pak Iyer přináší na albu obsahující sedmidílnou svitu A cosmic rhythm with each stroke, kterou nahrál v duu se zasloužilým trumpetistou jazzové avantgardy, jímž je dodnes – Wadadou Leo Smithem. Svitu opět rámují samostatné skladby, na úvod Iyerova Passage a na závěr Smithova pocta kontraaltu operní a gospelové divy Mariany Andersonové (1897–1993), taktéž bojovnicí za lidská práva Afroameričanů. Svita byla inspirována malířskou tvorbou význačné představitelky moderního indického umění Nasreen Mohamediové (1937–1990), a také jejím výrokem, že „Čekání je součástí intenzivního života“, souznící s Iyerovým pojetím ticha, vznikajícím jeho způsobem rytmizace hudby, coby její součásti. Iyer považuje za čest, že se Smithovým Golden Quartetem mohl hrát v letech 2005–2010; tehdy vznikla alba Tabligh (Cuneiform, 2008), Spiritual Dimensions (Cuneiform, 2009) a filmový koncertní záznam Eclipse.
Svými nahrávkami stále pozitivně překvapující Vijay Iyer u ECM pokračuje: na albu Far From Over (2017) k základnímu triu s Crumpem a bubeníkem Tyshawnem Soreyem si přiaranžoval trio dechařů: především Grahama Haynese, hrajícího na kornet, křídlovku a ovládající elektronické zvuky, dále tenorsaxofonistu Marka Shima a altsaxofonistu Stevea Lehmana. Zatím posledním „zářezem do pažby“ za své dobře cílené diskografické trofeje je opět duo – tentokrát s další velkou generační hvězdou současného jazzového piána, s Craigem Tabornem. Novinka se jmenuje jednoduše Duo (ECM, 2018).

Nahoru | Obsah