Hudební Rozhledy

Editorial 05/19

Hana Jarolímková | 05/19 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
letošní květen přináší hned dvě výročí, která jsou nějakým způsobem spojena s tancem, popřípadě s jeho specifickou formou – baletem.
Dne 26. května 1877 se narodila americká tanečnice Isadora Duncanová, vlastním jménem Dora Angela Duncan (†14. září 1927) a 7. května 1840 to byl Petr Iljič Čajkovskij (†6. listopadu 1893). Oba se výrazným písmem zapsali do vývoje jednoho z nejstarších, někteří autoři tvrdí dokonce nejstaršího umění.
Tanec provází lidstvo od samotných počátků jeho existence, nejdříve jako čistě rituální, od starověku pak také umělecký výtvor, na který, jak bylo v antice obvyklé u všech druhů umění, byla kladena vysoká estetická měřítka. A dá se, domnívám se, vcelku bez obav říci, že v proměnách tance se odrážejí i změny ve společnosti, která byla jistě jiná v době, když vládly tanečním sálům menuet a později polka či valčík, až po dnešek, kdy na velkých otevřených plochách kraluje hudba a tanec „technopárty“. Tím nechci říci, že by to byla ve zmíněných obdobích hudba jediná.

V preliterárním období měl tedy tanec, jak už bylo naznačeno, čistě rituální význam, byl skupinový a měl vést k dosažení určitého, „normálními prostředky“ nedosažitelného cíle. Byl tak důležitý, že klopýtnutí či jiná chyba se často trestaly smrtí. Teprve později se stal tanec záležitostí estetickou a také sociální. Stmeloval svým způsobem různé vrstvy společnosti – šlechtu, měšťanstvo, poddané. Vedle skupinového se objevil i párový.
Balet, který se stal součástí tzv. vážné či klasické hudby, vznikl mnohem později, a k jeho prvnímu velkému rozkvětu došlo ve Francii za vlády „krále Slunce“ Ludvíka XIV. Později se velcí „mistři baletu“ opírali při své tvorbě často o poezii, jako například již zmíněný Petr Iljič Čajkovskij, jehož dva balety, Labutí jezero a Sněhurka, jsou inspirovány verši velkého ruského básníka Alexandra Sergejeviče Puškina.
Vraťme se však k Isadoře Duncanové, která zapůsobila na publikum přelomu 19. a 20. století jako „blesk z čistého nebe“.
Nepochybně se dá říci, že její život (plný skandálů a tragédií) byl stejně komplikovaný jako její tanec. Zažila tři neúspěšná manželství a zemřely jí tři děti, jedno při porodu a dvě se nešťastnou náhodou utopily v roce 1913 v pařížské Seině. I její smrt byla stejně tragická jako její život a navíc zcela absurdní – při jízdě otevřeným vozem se jí pro ni tak typický dlouhý šál, který za ní vlál, zapletl do kola a zlomil jí vaz.
Je nesporně zajímavé, že tanečnice, která zanechala tak výraznou stopu ve vývoji tohoto krásného druhu umění, tanec nikdy nestudovala, a přesto, nebo právě proto vytvořila vlastní jedinečný styl. Vzhledem k tomu, co již bylo řečeno, vyznávala vlastní filozofii, v politickém myšlení až levicovou, v uměleckém pak kladoucí důraz na svobodu a originalitu tanečníka. Tím se vzepřela klasickému tanci, stejně jako se mnozí malíři odmítali podřídit v té době panujícímu akademismu. Pochopitelně, že jako leckteří novátoři narážela na celou řadu překážek, nicméně dosáhla až ohromujícího vlivu, zejména na vývoj scénického umění. Dnes už si nedokážeme vůbec představit, jakým způsobem šokovala tehdejší publikum, když například tančila bosa a s rozpuštěnými vlasy či (jako první vůbec) v přiléhavém trikotu.
Snad právě proto, co bylo ve zkratce o této výrazné osobnosti nelehkého osudu řečeno, si Isadora Duncanová u příležitosti svého nenaplněného jubilea zaslouží alespoň těch několik řádek dnešního úvodníku.

Nahoru | Obsah