Hudební Rozhledy

Smetanovské dny v Plzni

Marta Ulrychová | 07/19 |Festivaly, koncerty

OKÉNKO DO HISTORIE A SHRNUTÍ LETOŠNÍHO ROČNÍKU

Téměř čtyři desítky let nejvýznamnějšího plzeňského hudebního festivalu již vede k zamyšlení nad jeho předešlým vývojem i budoucími možnostmi. Festival vstupoval do života podnícen účastníky smetanovského sympozia, které si od samého počátku kladlo za cíl věnovat pozornost 19. století. Této myšlence se sympozium nezpronevěřilo a i po odchodu koryfejů české vědy si stále udržuje vysoký standard, bohužel jaksi odděleně a stranou plzeňské veřejnosti. Vedle Divadla J. K. Tyla, které se hned v prvním ročníku uvedlo pod taktovkou Ivana Paříka zajímavým dramaturgickým počinem – Šeborovými Templáři na Moravě, se postupně začaly přidávat ostatní kulturní instituce, včetně Západočeské galerie, Plzeňského rozhlasového orchestru aj. Vše se odehrávalo během jediného týdne, což však pro město, jako je Plzeň, nebylo návštěvnicky únosné. I když 90. léta znamenala pro řadu institucí zlomový okamžik (Park kultury a oddechu coby hlavní pořadatel abonentních koncertů se transformoval v kulturní středisko Esprit, až posléze dospěl ke svému zániku, svůj několikaletý boj o existenci sváděl i Plzeňský rozhlasový orchestr aj.), Smetanovské dny, naplánované vždy na předjaří, si svoji kontinuitu udržely, mnohdy za přispění amatérských těles (smíšených i univerzitních pěveckých sborů), posluchačů a pedagogů z oblasti hudebního školství, pobočky Společnosti Antonína Dvořáka apod.

Po stránce interpretační se stále úzkostlivě pečovalo o odkaz B. Smetany a jeho současníků, pochopitelně stále v úzkých kolejích jediného žánru, tzv. vážné hudby. Dominik jako nový pořadatel vnesl na přelomu tisíciletí do programové skladby řadu nových podnětů, a sice multižánrovost, časové rozložení do průběhu jednoho měsíce, v neposlední řadě pak dokonalou propagaci. Smetanovské dny začaly být obyvateli města vnímány jako výjimečná událost, která stojí za to, aby byla aktivně podporována. Pořadatelem posledních let je z konkurzu vítězně vzešlá Plzeňská filharmonie, která, co se multižánrovosti týče, v podstatě zachovává schéma vytyčené Dominikem.
Letos, kdy festival probíhal ve dnech 28. 2. – 28. 3. 2019, se velký sál Měšťanské besedy, jenž je hlavním místem koncertů symfonických těles, zaplnil celkem třikrát – při vstupním večeru, jehož ozdobou byla sopranistka Sophia Burgos, dále koncertem Jiřího Stivína, na závěr pak vystoupením Jany Bouškové, vše za doprovodu Plzeňské filharmonie. Pestrý program nabídly komorní koncerty v Domě hudby (koncertním sálu plzeňské konzervatoře). Zatímco České noneto zde oslavilo 95 let svého trvání, bohatou tradici smyčcových kvartet reprezentovali Wihanovci, Velikonoce předjala Musica Bohemica s Jaroslavem Krčkem, tvorbu pro violoncello a klavír interpretovali Jiří Bárta a Terezie Fialová, dirigent Ivan Pařík se sólisty plzeňské opery v pořadu Eliška Krásnohorská a česká opera připomněl osudy a tvorbu básnířky a smetanovské libretistky. Konzervatoř předvedla na své domácí scéně literárně-hudební večer uvozený nerudovským Nuže, jeď už, milá polko, šťastnou cestu! Pořady motivované tancem našly své místo v Návštěvnickém centru Plzeňského Prazdroje pod názvem Tango & Capella Brava a Tanec v době mládí Bedřicha Smetany, v DEPU 2015 se konal Přehlídkový koncert ZUŠ Bedřicha Smetany, v nahrávacím studiu & Českého rozhlasu odpolední koncerty určené dětem – Detektivka v orchestru: Případ ztracených hudebníků, O třech prasátkách & Pruhované panenky, dále se zde pod názvem Napříč generacemi uskutečnil vzpomínkový večer na plzeňské autory (Jaromíra Bažanta, Jana Děda aj.) s prezentací autorů současných, organizovaný Západočeským hudebním centrem. Hudbou se rozezněly i církevní prostory – kostel sv. Jana Nepomuckého hostil klatovské Kolegium pro duchovní hudbu Víta Aschenbrennera, Irenu Chřibkovou a Martina Opršála, modlitebna Církve bratrské Prague Radio Trio se Svatoplukem Schullerem. Neméně důstojně jako před devětatřiceti lety přispělo festivalu Divadlo J. K. Tyla, tentokrát derniérou Fibichovy Nevěsty messinské.
Z nehudebních žánrů připomeňme autorské čtení Eugena Brikcia ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje. Tato vzdělávací instituce se spolu se Západočeským muzeem podělila jednak na organizaci 39. ročníku sympozia pořádáním tradičního sympozia Zrození lidu v české kultuře 19. století a jednodenního sympozia 24 hodin s Josefem Františkem Smetanou, jednak výstavou O lidu a pro lidi: Odraz lidové kultury v regionální literatuře. Vlastní výstavou Jan Koula: Národopisec a novorenesančník přispělo již tradičně Západočeské muzeum, v neposlední řadě pak Západočeská galerie expozicí Jdi na venkov! Výtvarné umění a lidová kultura v českých zemích 1800–1960. S menším předstihem oslavili v Plzni masopust plzeňské folklorní soubory, zatímco slavnostní ráz festivalu potvrdily pietní akty u sochy Bedřicha Smetany a Josefa Františka Smetany, pedagoga plzeňského piaristického gymnázia a skladatelova bratrance. Summa summarum: Festival nepostrádal na nápaditosti jak ze strany zastoupení interpretů, tak i z hlediska repertoárové skladby a plzeňské kulturní instituce opět prokázaly schopnost spolupracovat a nejen odborníkům, ale i nejširší posluchačské obci nabídnout hodnotné kulturní zážitky.

TANGO A CAPELLA BRAVA

Tomáš Kuhn

Zajímavým zpestřením letošního festivalu Smetanovské dny v rámci sekce Mimo žánrové koncerty (8. 3.) bylo vystoupení souboru Capella Brava s programem zaměřeným na tango a filmové melodie. V podstatě se jednalo o jakési umělecké stylizace, které svým interpretačním mistrovstvím i aranžérským zpracováním povýšili na vysokou úroveň rovným dílem všichni členové Capelly Brava. Jako hosty si skupina pozvala vynikajícího interpreta na baján Jana Meisla, zároveň také autora většiny aranží uváděných skladeb, a operní zpěvačku Michaelu Katrákovou. Průvodního slova se ujal houslista Oldřich Vlček, jenž ve spojení s kytaristkou Soňou Vimrovou a violoncellistkou Barborou Soukupovou tvoří kmenové obsazení tělesa. Přestože se po stránce interpretační i stylové nejednalo o autentickou podobu tanga, díky zajímavým aranžím a výborné intepretaci se podařilo Janu Meislovi i ostatním hráčům poměrně zdařile vystihnout jeho rytmickou podstatu i vášnivý charakter. V programu se objevily převážně světoznámé melodie, například La Paloma či La Cumparsita, ale také třeba interpretačně náročná skladba Astora Piazzolly Libertango, v níž zejména Jan Meisl potvrdil své hráčské kvality. Schopnost širšího pěveckého záběru, než je jen ten operní, prokázala Michaela Katráková, která zaujala především civilně pojatým přednesem písně Gejzy Dusíka Tak nekonečně krásná či kultivovaným projevem interpretačně ošidné skladby Time To Say Goodbye Franceska Sartoriho. Úžasným lyrickým projevem a kultivovaným barevným tónem se představila ve skladbě Marie Theresie von Paradis Sicilienne violoncellistka Barbora Soukupová. V jakémsi družném dialogu probíhal během vystoupení kontakt mezi houslemi v podání Oldřicha Vlčka a kytarovou hrou Soni Vimrové, která zejména s Barborou Soukupovou udržovala rytmickou strukturu tanga a zároveň ji oživovala nenápadnými sólovými výstupy. Bohužel její kytarová interpretace díky akustice poněkud zanikala. Melodie v rytmu tanga byly v programu dále doplněny hudbou ze slavných filmových hitů. Zmiňme alespoň melodie z filmu Ennia Morriconeho Tenkrát na západě či z díla Yana Tiersena Amelie z Montmartru, kde své interpretační mistrovství v části Valčík znovu potvrdil bajanista Jan Meisl.

EBEN V KRAJINÁCH PATMOSKÝCH – IRENA CHŘIBKOVÁ A MARTIN OPRŠAL

Nevšední hudební zážitek (20. 3.) zprostředkovali posluchačům koncertu v kouzelném prostoru kostela sv. Jana Nepomuckého v Plzni opravdoví mistři svých oborů – varhanice Irena Chřibková a hráč na bicí, marimbu a vibrafon Martin Opršal.
Na úvod zaznělo varhanní dílo J. S. Bacha Preludium a fuga G dur, BWV 541, v rytmicky pregnantním, stylově průzračném provedení s emotivním až monumentálním vyzněním. Následně se představil úvodní částí z šestidílného cyklu Reverberations pro marimbu Pavla Wlosoka také Martin Opršal. Skladba v minimalistickém duchu s jazzovým nádechem vůbec nenudila, navíc byla díky vysokému interpretačnímu mistrovství Martina Opršala skvěle gradačně vypointovaná. Následovalo uvedení hráčsky náročné skladby „…vanutí…“ pro marimbu Františka Gregora Emmerta, kterou si od skladatele objednal sám interpret v roce 2006. V těchto drobných miniaturách využil skladatel v rámci moderních kompozičních technik v plné míře bohatých zvukových možností nástroje, které se samotnému interpretovi podařilo naprosto dokonale naplnit. Ve světové premiéře zaznělo dále dílo Ondřeje Štochla Advent – o příchodu anděla JIN pro vibrafon, ozvláštněné i hrou smyčcem na kameny vibrafonu, pomocí níž vznikaly ve skvělém podání Martina Opršala opravdové andělské zvuky v jinak pomalu plynoucím toku hudby bez výrazných vrcholů. Závěr první poloviny koncertu patřil provedení skladby Fantazie na motivy symfonické básně „Vyšehrad“ (úpravy původní předlohy Bedřicha Smetany) pro varhany od Josefa Křičky, ve kterém Irena Chřibková uplatnila zejména smysl pro dynamické odstínění, brilantnost technických pasáží i samozřejmý celkový kultivovaný výraz.
Celou druhou polovinu koncertu naplnilo úžasné dílo Petra Ebena, cyklus Krajiny patmoské pro varhany a bicí, jehož stavba se vztahuje k Janovým zjevením z ostrova Patmos, ve kterých se objevuje závažnost i ponurost, ale také radostné vize života s Kristem, k němuž poutník tohoto světa směřuje. Ve skladbě plné netradičních zvukově barevných propojení a zajímavého užití skupin rejstříků zaujal posluchače také výběr bicích nástrojů, např. crotales, bongos campane, tympány či temple bloky. Interpretačně náročné se jevily zejména ty části kompozice (Krajina s orlem), ve kterých se objevovalo nepravidelné metrum, často s užitím lichodobých taktů, které kladlo vysoké požadavky na kvalitu vzájemné rytmické souhry. Rovněž část Krajina s chrámem přinesla technicky náročná místa pro oba interprety, zejména v místech, kde se ve varhanním partu objevují sextoly. Značné interpretační nároky přinesla také část Krajina s duhou, a to mimo jiné v okamžiku, kdy byla jednohlasá melodie rozdělena mezi dva nástroje. Poslední věta Krajina s koňmi, v níž je melodie motivu vzata z gregoriánského chorálu Dies irae, Dies illla, byla technicky nejobtížnější. Pozornost upoutaly zejména polyrytmické plochy, ve kterých proti sobě vystoupily varhany a tympány s temple bloky. Celá věta vyvrcholila v okamžiku, kdy oba nástroje náhle umlkly, aby daly vyznít chorálu Victimae paschali laudes, do kterého vpadával motiv Dies irae v xylofonu. Celkové vyznění tohoto cyklu bylo naprosto úchvatné a po zásluze bylo odměněno bouřlivým potleskem nadšených posluchačů.

STIVÍN OPĚT S PLZEŇSKOU FILHARMONIÍ

Marta Ulrychová

Jiří Stivín si 21. 3. zopakoval koncert s Plzeňskou filharmonií téměř po deseti letech, tentokrát však zcela ve vlastní režii, a sice jako autor, aranžér, sólista i dirigent. Ani tentokrát nezanevřel na svůj pozitivní vztah k hudbě baroka a podstatný díl večera věnoval své oblíbené trojici barokních mistrů – Telemannovi, Bachovi a Vivaldimu, i když převážně nikoliv ucelenými kompozicemi, ale jejich částmi (Réjouissance z Telemannovy Suity a moll pro zobcovou flétnu a orchestr, TWV 55: a2, Badinerie z Orchestrální suity h moll J. S. Bacha, BWV 1067, 1. věta z Vivaldiho Koncertu C dur pro sopranino a orchestr, RV 443). Společně s dcerou Markétou pak přednesl Telemannův Koncert e moll pro příčnou a zobcovou flétnu, TWV 52: el. Stivínova interpretace barokních skladeb je po tempové, artikulační a výrazové stránce stylová, ve zdobení melodií frází invenční, nebazíruje však na autentičnosti stran zvukovosti a volby nástrojů. Větší obsazení orchestru sice poněkud zvolnilo některá tempa, která by v menším obsazení vyzněla živěji, což však vzhledem k méně příznivé akustice velkého sálu Měšťanské besedy nebylo na újmu. Program pokračoval 1. větou Mozartova Koncertu D dur pro příčnou flétnu, KV 314, kterou kultivovaným tónem a s potřebnou dávkou vkusu přednesla Markéta Stivínová. První část uzavřely Stivínovy Jazzové doteky Dvořákových Slovanských tanců. Interpret zde popustil uzdu své improvizační vášni, když za doprovodu orchestru a při využití svého „příručního“ instrumentáře pohotově využil motivy z různých částí tohoto cyklu. Totéž se opakovalo i v závěru koncertu s Janáčkovými Říkadly. Druhá část večera se nesla v duchu jazzové klasiky (Paul Desmond, Chick Corea, Stivínovy Sanguinici z cyklu Zvěrokruh aj.). Ani tentokrát si Stivín neodpustil vstoupit do kontaktu s publikem, které vyzval k dodání témat k improvizaci. Zcela zaplněný koncertní sál si bouřlivým aplausem vyžádal několik přídavků. Stivín opět nezklamal očekávání, ba svými výkony potvrdil slova pronesená jím na začátku: „Tvůrčí činnost je to jediné, co stojí za to, aby bylo zhodnocováno.“

Nahoru | Obsah