Hudební Rozhledy

Přehlídka koncertního umění 2019

Rafael Brom | 05/19 |Festivaly, koncerty

Foto © archiv Společnost koncertních umělců – Zdeněk Chrapek

Klavír a dechové trio
Úvodní díl letošní série čtyřdílného cyklu koncertů, který připravila Společnost koncertních umělců, člen Asociace hudebních umělců a vědců, patřil jednomu skvělému sólistovi a ansámblu v sestavě tří hráčů na dechové nástroje. V pondělí 11. 3. vstoupil na pódium Sálu Martinů pianista Miroslav Sekera, který měl na programu dvě skladby, nicméně oproti tištěnému programu změnil jejich pořadí. Slyšeli jsme tedy nejprve Sonátu b moll, op. 35 Fryderyka Chopina v dynamicky zajímavém provedení. Neustálé dynamické i tempové proměny udržovaly napětí a pozornost a hladivé poetické pasáže dodávaly hudbě intimitu. Slavný smuteční pochod měl náležitou velebnost, již od svého úvodu, a okouzlující prosvětlení či emoční pohyb, dále obřadnost, lyriku, gradaci a skvělé finále. Následující skladbou byly Variace As dur na valčík Franze Schuberta, tedy na oblíbený „Vídeňský valčík“, op. 12 Carla Czerného. Rušné, technicky brilantní dění v tomto veskrze přídavkovém kusu valčíkového charakteru nádherně doplnilo a odlehčilo předchozí vážný opus.

Druhá část koncertu byla věnována kreaci dechového ansámblu Trio DuBois, které mělo na programu tři skladby. Jeho členové jsou Irvin Venyš – klarinet, Jan Thuri – hoboj a Martin Petrák – fagot. Své představení uvedli Triovou sonátou G dur Jana Václava Stamice v úpravě pro tři dechové nástroje od Martina Petráka. Souzvuk tria se sbíhal z čitelných, jasných a zřetelných hlasů jednotlivých nástrojů v příjemné, ba líbezné hudbě o čtyřech větách tempově vkusně diferencovaných. Na druhém místě v programu tria byl zařazen Divertissiment pro hoboj, klarinet a fagot Ervína Schulhoffa, cyklus z roku 1927 o sedmi větách s jazzovými synkopami v částech Charleston a Florida. Trio DuBois si v této moderní skladbě z počátku 20. století vedlo s jistotou a s chutí k muzicírování a opakovaně nabídlo kvalitní ansámblovou souhru, v níž se skvěle dařilo barvě a dynamice každého nástroje. Finální skladbou koncertu dechového tria byl opus Františka Xavera Thuriho Trio Elbrus pro hoboj, klarinet a fagot. Skladba inspirovaná ruskými motivy, jak napovídá jméno v titulu patřící nejvyšší hoře Kavkazu, je čtyřvětá kompozice s částí Finale na třetím místě, které tak skladbu neuzavírá. Trio DuBois v neutuchající radostné a spolehlivé interpretaci opět přesvědčilo o pěkné souborové hře, obdařené škálou barevně harmonizujících zvukových charakteristik.

Klavírní duo s violou a smyčcové kvarteto
Sál Martinů Lichtenštejnského paláce na Malostranském náměstí hostil v rámci letošní Přehlídky koncertního umění na třetím koncertě 1. 4. dvě v několika ohledech rozdílné umělecké formace, které se ujaly rovným dílem naplnění večera. Co se rozdílů týče, dá se mluvit o věkové diferenciaci nebo oborové specializaci, předesílám zároveň, že publikum bylo vrchovatě zaujato výkonem obou ansámblů.
V první části večera hrálo duo Karel Untermüller – viola a Štěpán Kos – klavír, kteří svůj program zahájili Rapsodií, první částí z trojdílné Hebrejské suity pro violu a klavír Ernesta Blocha, zkomponované v roce 1951. Oba nástroje zde byly vzácně vyrovnané nejen dynamicky, ale samozřejmě výrazově, ve vedení melodie a přesném doprovodu. Štěpán Kos bedlivě střežil sólistu v nasazení i smycích a jeho úhozy a dotýkání se klaviatury měly jakousi telepatickou přesnost. Untermüller tvořil podivuhodně plný zřetelný tón s jistou konturou a výstižnou tklivostí, který spolu s bravurními technickými finesami učinil z Blochovy Rapsodie hudbu velké účinnosti. Následují opus, byla to Sonata per la Grand Viola, op. 35 od Niccola Paganiniho, završil mistrovskou hru zejména sólisty. Jednovětou sonátu rozdělil Paganini do tří částí Larghetto – Cantabile – Tema con Variazioni tak, aby dokonale zjevila jeho technické přednosti i výrazové a melodické cítění. Untermüller se do jeho představy náležitě vžil a podal skvělý výkon.
Druhý ansámbl, Panochovo kvarteto, nabídl do programu koncertu letošní „Přehlídky“ dva smyčcové kvartety ze svého repertoáru v kombinaci Mozart – Dvořák. Smyčcový kvartet C dur Wolfganga Amadea Mozarta, KV 157, čtvrté dílo tohoto žánru mladého komponisty (a třetí v šestici raných „Italských kvartetů“ KV 155–160) zaznělo v radostném a veselém duchu s niterným ponorem a respektem k zápisu sedmnáctiletého autora. V tomto ohledu ansámbl s bravurou provedl osobité Mozartovy invence spočívající v kontrastech jak v rámci jednotlivých tří vět, počínaje motivickými, dynamickými až tematickými odchylkami, tak mezi větami.
Finále večera patřilo Smyčcovému kvintetu Es dur, op 97 Antonína Dvořáka, v němž byl hostem Panochova kvarteta Karel Untermüller. Jeho nástroj zazněl nejen hned v úvodu první věty Allegro non tanto, ale v mnoha dalších okamžicích celého kvartetu, a nabízelo se tak srovnání s barvou nástroje a dynamikou ansámblového violisty Miroslava Sehnoutky. Ta se v celkovém zvuku souboru samozřejmě ideálně shodovala ve vyladěném tvaru jak s houslemi kolegů Jiřího Panochy a Pavla Zejfarta, tak s violoncellem Jaroslava Kulhana. Nicméně naprostého, ba stoprocentního souladu přidaného nástroje s tímto ideálem snad ani není možné docílit. Byť by se hostující violista sebevíce snažil „kopírovat“ ansámblový úzus, nemohl se vzdát svého sólistického daru a srovnat charakteristiky obou viol. Ve výsledku to ovšem výsledný dojem mistrovského provedení Dvořákova violového kvintetu Es dur nikterak neovlivnilo, posluchač mohl mít dojem, že se jedná o volbu dynamiky v provedení. To bylo ovšem excelentní, neboť Dvořákova hudba vystavěná na lyrických či dumných pasážích, virtuózních okamžicích a tanečních i kvapných tempech byla v podání Panochova kvarteta prostě úchvatná, jak jinak – po padesátiletí společného muzicírování na koncertním pódiu. Panochovo kvarteto založili studenti Pražské konzervatoře v roce 1968 a od roku 1971 hrají v nezměněné, výše jmenované sestavě.

Orchestrální koncert
Na závěrečném koncertu letošní Přehlídky koncertního umění 8. 4. vystoupila česká hráčka na harfu světové pověsti Jana Boušková, která za doprovodu Dvořákova komorního orchestru pod vedením dirigenta Jaroslava Vodňanského přednesla jeden královský koncert ze svého repertoáru. Královský s ohledem na jeho mistrovské provedení, královský s ohledem na nástroj, neboť na něj hrával legendární král David. Francouzský Mozart, François-Adrien Boieldieu rozepsal svůj Koncert pro harfu a orchestr C dur do tří vět a pokud měli někteří posluchači v povědomí harfu jako nástroj vzdušných arpeggií a jemného akordického chvění, dostalo se jim navíc radostného poznání harfy jako podivuhodného nástroje dynamicky mocného, schopného mnoha proměn – díky kreativní energii sólistky. Boušková svou hrou deklaruje, co znamená předepsané Allegro brillante, uchvacuje v nádherně tvořených zvučných kadencích s andělskými arpeggii či hrou v tichých pasážích. V orchestrálním plénu ustupuje do pozadí, aniž by byl její tón zastíněn, v místech, kde orchestr mlčí, je královnou zvukového chrámu a královnou harfy. Její panství nad emocemi a přijímáním hudby nastoupilo po vydařené orchestrální introdukci s tanečními názvuky a operní dramatickou náladou a ve skutečnosti přesáhlo poslední tóny Boieldieuova koncertu. Jana Boušková odměnila aplaudující publikum famózním přídavkem – Benátským karnevalem od Félixe Godefroida. Dvořákův komorní orchestr se dobře zhostil úlohy tvůrce úvodních či průběžných nálad, citlivě předával prostor sólovým kadencím či jim vytvářel oporu.
Úvodní skladbou koncertu byla Malá pastorální suita od Jaroslava Smolky, dílo, které napsal muzikolog, vysokoškolský pedagog a skladatel v roce 2004 jako neoklasický instruktivní opus ve starém slohu. Třívětá skladbička, harmonicky vstřícná a obdařená melodickým nábojem byla přednesena jako přívětivá hudba vkusných kontrastů. Po harfovém koncertu a přestávce, která následovala, uvedl Vodňanský Dvě elegické melodie, op. 34 Edvarda Griega. První z nich s názvem Rány srdce, známá někdy jako Zraněné srdce, hrál orchestr s dostatečně vyjádřenou tklivostí ovšem více emocionální, než slyšíme ze severských nahrávek, na nichž je hudba nehnutě tristní. V závěru této věty docílil orchestr bolestného výrazu, který kupodivu ztlumilo finální crescendo. Druhá část s názvem Poslední jaro vyvážila předchozí hudbu jistým podílem něhy ve výrazu, který gradoval až k pocitu úpěnlivosti. Zajímavě byla ve finále vyvedena výrazná cézura v toku hudby s následným dovětkem. Ve finále koncertu zazněla populární Malá noční hudba, tedy Serenáda G dur, KV 525 W. A. Mozarta. Dvořákův komorní orchestr nasadil již od začátku dynamicky důrazné svižné tempo, k němuž se neomylně vrátil v závěrečné větě Rondo. Pomalá věta přinesla vlídnou proměnu dynamiky a v následujícím Menuetu zvolil Vodňanský živé tempo rozčeřené melodickou pasáží, které anticipovalo finále, jemuž dokázal Dvořákův komorní orchestr vtisknout radostnou náladu ve zvuku a tempu. Jako přídavek zvolil Vodňanský Finale z dalšího Mozartova Divertimenta.

Nahoru | Obsah