Hudební Rozhledy

Jarní koncert Pražského filharmonického sboru

Julius Hůlek | 07/19 |Festivaly, koncerty

Koncert Pražského filharmonického sboru (14. 3.), řízeného jeho hlavním sbormistrem Lukášem Vasilkem, byl zahájen sborovým cyklem Řecká abeceda pro sóla, ženský sbor a harfu jednoho z čelných tvůrčích představitelů české sborové a vůbec hudební kultury Petra Ebena (1929–2007). Dodejme, že Eben patří k těm českým autorům, kteří jsou svými skladbami nejčastěji připomínáni, v jeho případě rovněž díly vokálními a zvláště sborovými. V dotyčném cyklu devíti ženských sborů, komponovaném v roce 1974, autor vokálně různorodě ztvárňuje původní řecká slova vyjadřující různé lidské vlastnosti a stavy i nadosobní situace. Tedy žádná poezie, nýbrž – doslova – hudební hra se slovy a jejich fónickou hodnotou. Jejich provedení bylo spontánní, technicky a výrazově dokonalé.

Započaté rezolutně s plným zvukem (Hrdost), následované plastickou propracovaností (Ctnost) se sopránovým a altovým sólem a hutným podílem harfy (Jana Boušková), spádnou naléhavostí se zostřeným výrazem (Dychtivost boje) a přechodnou gradací s prozatímním vrcholem (Láska – přátelství). Další dvě části nejdříve dramatismem expresivního sopránového sóla (Hněv) a poté překvapivou smířlivostí sóla altového (Smrt) upozornily na krajnost mezí. Další hudebně poutavá a překvapivá sdělení přinesla závěrečná trojice – krátkými stylizovanými výkřiky (Spor), paradoxem libozvučné rozvláčnosti (Bolest) a všezavršující vtipnou rozverností (Radost – štěstí).
Koncert dále záslužně poukázal na něco, co lze chápat jako skvělou paralelu toho, co zaznělo úvodem večera. Tou paralelou byla třídílná sborová kompozice Sunt lacrimae rerum (Věci mohou plakat) pro sóla a mužský sbor a cappella z roku 1932 německého autora, tvorbou, osobním zaměřením i vokálním mistrovstvím ostatně s Ebenem spřízněného Carla Orffa (1895–1982). Kvalita provedení právem soustředila pozornost publika jak na zvukovou kompaktnost celkové vokální struktury, tak na propracované detaily, včetně expresivních melodických linií na jedné straně a zřetelné podání textu i pregnanci celkové dikce na straně druhé. Z vokálních sól vedle ústrojného zapojení barytonového partu (Jakub Kettner) upoutala polohovými kontrasty a zvláště ve výškách exponovaná tenorová sóla (Miloslav Pelikán).
Dramaturgicky záslužný aspekt koncertu byl po přestávce i s ohledem na interpretační stránku umocněn sérií církevních motet na latinské texty rakouského romantika v našem prostředí zatím ne zcela doceněného, a proto stále znovu objevovaného Antona Brucknera (1824–1896), vesměs pocházejících z šedesátých a sedmdesátých let 19. století. Pečlivě volený výběr děl zahrnoval především skladby pro smíšený sbor a cappella, též s tenorovými sóly (Bronislav Palowski) nebo instrumentálním doprovodem varhan, včetně samostatného varhanního Preludia C dur (Daniela Valtová Kosinová), spolu se specifickým podílem tří pozounů (Lukáš Moťka, Karel Kučera, Břetislav Kotrba), a to jako doprovodné složky i samostatně v Aequale c moll č. 2. Celek brucknerovského bloku charakterizovala především rozmanitá moteta. Os justi (Ústa spravedlivého) znamenalo interpretačně rozvážnou a vyzrálou kreaci v krajních mezích dynamicko-výrazového rozpětí, responsoriálně založené Tota pulchra es, Maria zapůsobilo efektem tenorového sóla z ochozu chrámové lodi. Komplet programových čísel se třemi pozouny akcentoval slavnostní nebo naopak smuteční atmosféru s vloženým Ave Maria pro smíšený sbor a cappella jako dílčím vrcholem. Síla relativně prostého Locus iste (Místo toto) spočívala v hudební deklamaci, přednesu a akcentaci textu, což patří k nesporným devizám pojednávaného tělesa charakterizujícím vlastně jeho profil v průběhu celého večera. Náladou ohromující Ecce sacerdos magnus (Hle, kněz veliký) znamenalo důstojné a interpretačně přesvědčivé završení večera, nadšené ovace jistě byly adekvátním zadostiučiněním Pražskému filharmonickému sboru stojícího u nás na samé špici vokálního interpretačního umění svého druhu. Tím je i ocenění sbormistra L. Vasilka, jehož koncepce i sama sugestivně neobyčejně působivá a doširoka rozmáchlá gesta jako by mířila za hranice daných možností i prostoru.

Nahoru | Obsah