Hudební Rozhledy

Mozart… a ti druzí

Jan Králík | 07/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Uprostřed Alžběta Poláčková (Mozart), zleva Pavel Švingr (Beethoven) a Tomáš Kořínek (Haydn)

Vypravit ve Stavovském divadle dvě soudobé opery na pouhých šest představení vyžaduje odvahu, rozhled a profesionální soubor. To vše opera pražského ND má díky dramaturgovi Ondřeji Hučínovi, hostům v čele s režisérkou Alicí Nellis, schopným sólistům a dirigentovi Davidu Švecovi. Výsledek by ale nemusel být zaručen, pokud by se pro daný záměr nenadchli všichni společně a nepřesvědčili publikum. V případě dvojvečera Mozart … a ti druzí, složeného z aktovky Michaela Nymana Dopisy, hádanky a příkazy (Letters, Riddles and Writs) a delší dvojvrstvé rovněž aktovky Stevena Stuckyho Klasika (The Classical Style), se již z premiéry vylouply inteligentní humor, nápaditý špektákl a lahůdkový hudební dezert. Průsečíkem obou oper je postava Wolfganga Amadea Mozarta. V prvním díle – byť nadlehčeném – umírá. Hlavou i v náznacích děje mu běží dopisy otci a od otce, účty, výčitky, sžíravá dobová kritika a nenaplněné sny. Scénickému obrazu bohatě stačí široké lože a vysoký baldachýn, stolek s židlemi a dva portály na pozadí. Vše hraje, ožívá dokreslujícím promítáním přeludů svůdné Konstance, amadeovského přízraku a nesmrtelného skladatelova mládí.

Tlumené barvy a světlo, stylové variace rokoka, gradace proměn baldachýnu. Sluha drží sarastrovskou důstojnost, otec a kritik tvrdost a služka starostlivost, notář je němý. Umírající Mozart vzbuzuje soucit, neskrývá někdejší zamilování ani hravost a odchází dojemně. Zpěvní linky jsou vděčné, ale ne snadné, zpívá se anglicky. Autentické texty složil v kontrastní mozaiku Jeremy Nelson. Hudba Michaela Nymana zůstává v tématech Mozartova, ve zpracování minimalisticky romantizuje, napovídá, připomíná, dotváří, umocňuje. Dirigentské i orchestrální podání jsou spolehlivé, sólisté v plné pěvecko-herecké kondici: Alžběta Poláčková převtělená ve Wolfganga, Ivo Hrachovec v dvojroli otce Leopolda a švýcarského kritika Nägeliho, Pavel Švingr a Michaela Zajmi v nemalých proměnách ve služebnictvo. Režie nešetří nápady a cíleně slouží dílu. Potlesk byl zasloužený a srdečný.
Tím větší očekávání předcházelo druhé části večera. Žehrá-li se často na operní libreta, pak v tomto případě předložil Jeremy Denk brilantní, věcně i postřehově jiskřivou, inteligentní hříčku o střetech teorií, bludů, pravd, odhadů a bláznivě zábavných personifikací. Střídají a prolínají se dvě roviny: nebe = na obláčcích Haydn, Mozart a Beethoven (v nebeské psychiatrické klinice) a hudební akademie = americká muzikologická konference (s živou video prezentací na obří plátno). Jinými slovy: nebeské špičkování tří géniů a karikatura panelových workshopů. Obé v rozverném náčrtu scény, oblečení a oživení komparsem. Libreto přeložené pro titulky a do programu Ondřejem Hučínem lze číst i jako perlivou komedii s tucty trefných ťuků na hlavičky hudebněvědných hřebíčků. Ovšem partitura hýří neméně umně, odlehčeně a poučeně. Už ve sporech skladatelské trojice je postaráno o hudební vtip dost a dost, a co teprve, vstoupí-li na scénu soudobě personifikovaná Dominanta, Tónika (Tónik) a neuspokojená Subdominanta. Nebo když se pod muzikologickou kritikou dějově i textově zhroutí scéna souboje a rejstříková árie z Dona Giovanniho. Vrcholem kompozičního vtipu Stevena Stuckyho je konference o sonátové formě. Autoři se museli božsky bavit: svými perlivými intelektuálními žerty nadchli i režisérku, pěvce a publikum – konference sklidila první rozjařený potlesk na otevřené scéně. Jakmile se všichni vyřádili, vynořil se z budoucnosti wagnerovský bezdomovec = Tristanovský akord. Špílec za špílcem – nikoli Giovanni, ale Muzikolog se propadá do pekel – končí okouzleným Robertem Schumannem v závěrečném smíru. Opět výtečná Alžběta Poláčková jako Mozart, Pavel Švingr nyní jako nekompromisní Beethoven a Tomáš Kořínek co papá Haydn. Josef Moravec zazářil v roli Barmana a Muzikologa (druhý potlesk na otevřené scéně). Z dalších zaslouží uznání zejména v rolích Akordů Lucie Hájková, Daniel Klánský, Veronika Hajnová a Jiří Hájek, ale i Komtur Iva Hrachovce, Schumann Michaely Zajmi a Studentík Oskara Hese.
Úhrnem: žádný úlet, žádná alternativní performance, ale vtipný dramaturgický objev, v ničem nepodceněná profesionální práce a vzácně nepodbízivá zábava na vysoké úrovni. Obecenstvo jásalo právem šest a půl minuty.

Praha, Národní divadlo – Michael Nyman: Dopisy, hádanky a příkazy + Steven Stucky: Klasika. Dirigent David Švec, režie Alice Nellis, scéna Matěj Cibulka, kostýmy Kateřina Štefková, pohybová spolupráce Klára Lidová, projekce Michal Mocňák a Matěj Pospíšil, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéra 4. 4. 2019.

Nahoru | Obsah