Hudební Rozhledy

Čajkovského Pannu Orleánskou prožívá pubertální hrdinka jako svůj příběh

Karla Hofmannová | 05/19 |Zahraničí

Co jiného než romantiku lze čekat od opery Petra Iljiče Čajkovského, jakou je Panna Orleánská. Dívka sotva odrostlá, s rozjitřenou představivostí a výrazným smyslem pro spravedlnost, ke které hovoří hlasy a posílají ji osvobodit Francii a korunovat krále: to je romantický příběh, kterému nelze nepodlehnout.
Inscenace, kterou nabízejí publiku v Divadle na Vídeňce, opět nezklamala a přinesla romantickému příběhu s romantickou hudbou nečekané provedení. Ujaly se jí dvě mladé ženy, jedna se chopila dirigentské taktovky a druhá režie. Výklad, který režisérka Lotte de Beer, pocházející z Amsterodamu, přinesla, je pohled stejně staré současné puberťačky, žijící v průměrné rodině. Johanna se zcela typicky pro adolescenty hádá se svým otcem a v souladu se svojí hrdinkou si sbalila krosnu a odchází do boje.

V průběhu inscenace se jí míchají představy a sny a podle hesla, že ve snu je vše možné, se potkává se všemi ženskými bojovnicemi a hrdinkami historie včetně sufražetek, které jsou jejími hlasy. Na scéně je promícháno všechno, co prošlo dějinami i filmovým plátnem. Vzniká tak pelmel, míchanice stylů, což činí inscenaci nesourodou a chaotickou. Mužští přátelé Jany jsou oblečeni do kroužkového brnění a ve stylu gotiky je i král a arcibiskup. Jen jejich chování je zcela nestylové. Jsou krutou karikaturou bezcitné a vše si podmaňující moci, podléhající pudům a vyznávající jen mamon a chtíč. Jana, čistá a bez postranních myšlenek, se nemůže nezamilovat a ztráta panenství je symbolem ztráty její čistoty a moci. Odsuzují a opouštějí ji všichni včetně jejího otce a ona zůstává sama, se svojí deziluzí a zoufalstvím, na pozadí požáru, rudě osvětlujícího scénu. Ta je dílem dvojice, která je známá pod pseudonymem Clement & Sanôu, pod nímž se skrývají Eddy van der Laan a Pepijn Rozing. Spolupracují s režisérkou již řadu let. Jejich přístup je tentokrát velmi čistý, až puristický. Interiér domu současné rodiny a dívčí pokojík jsou zařízeny jednoduše, vše z IKEA, náznaková scéna z šikmé plošiny se pomocí tahů a točny s interiérem domku prolíná. Když je zle, přijíždí patrová postel, do které se Jana zachumlává před útoky, může tam za ní jen milenec Lionel. Vtipně je konstruována hranice, plošina pokrytá zkrvaveným plátnem z postele, akcentující ztrátu panenství, a tedy i čistoty.
Hudba Čajkovského je hrána plasticky. Dáma u dirigentského pultu, křehká Ukrajinka Oksana Lyniv, která působí jako šéfdirigentka opery ve Štýrském Hradci, se postavila před Vídeňské symfoniky v opeře Theater an der Wien poprvé jako host. Překvapila energičností a vypracovanou plasticitou a barevností orchestru, jehož projev byl romanticky autentický. Soudobá podoba a chování protagonistů občas s hudbou příliš neseděla, přece jen se tu střetly dva estetické světy. Nicméně zůstala emotivnost a dravost, kterou podtrhávala monumentalita hudebního proudu. Arnold Schönberg Chor byl jako vždy skvěle připraven Erwinem Ortnerem a byl zvukově vyrovnaný, což se vždy nedalo říct o rytmické vyváženosti. Nelogickým, ale milým bylo účinkování Dětského baletu Dancearts v růžových šatičkách.

V roli Jany se představila Lena Belkina, mezzosopranistka z Krymu. Příjemný mladistvý hlas s kulatým volumenem zpočátku vykazoval tremolo, ale postupně nabýval na jistotě i nosnosti a vyrovnával se jak s pevnými výškami, tak se znělými hloubkami, pevně spojenými do jednoho rejstříku. Otcem Jany byl Thibaut d’Arc, kterého zpíval pěvec afrického původu, vzdor své tmavé pleti jménem Willard White. Jeho sonorní tmavý bas i impozantní postava dominovaly jevišti, ale jako otec Jany příliš nepřesvědčil. Snoubence Jany zpíval americký tenorista Raymond Very. Jeho tenor je menší, ale znělý. Jako Janin milenec přesvědčil islandský barytonista Kristján Johannesson, vysoký, pohledný chlapec s plným barytonem, vzbuzujícím pocit jistoty a bezpečí. Výborný výkon podával i německý barytonista Daniel Schmutzhard, znělý a pohyblivý hlas se dobře nesl. Igor Bakan, ruský tenorista s rusky otevřeným hlasem, evokoval v roli Bertranda režii k výstupům z ruského venkova, které nepostrádaly ruský patos. Bizarní dvojici tvořili ruský tenorista Dmitry Golovnin v roli krále Karla VII., kterému dal operetní patinu a ostrý tenor, včetně slabomyslnosti a smyslnosti. Martin Winkler, basista z rakouského Bregenzu, si užil roli slizského a chlípného arcibiskupa, kterému propůjčil svěže znějící basový témbr. Osvěžením byla role milostnice krále Anežky Sorelové (Agnes Sorel) v podání anglické sopranistky Simony Mihai. Přirozený milý herecký výkon krásné ženy se snoubil se stříbrným, nosným sopránem.
Inscenace v první polovině šokovala svou chaotičností stylu i provedení, operetními výstupy karikatur krále i arcibiskupa a nepřehledností místa děje. Druhá polovina už byla čitelnější a postupně se přelévala do současného vidění světa, včetně požárů, které v současnosti decimují planetu. Bezmocnost jednotlivce oproti krutosti světa je nadčasová a dá se vyprávět i na pozadí stoleté války.

Wien, Theater an der Wien – Petr Iljič Čajkovskij: Panna Orleánská. Hudební nastudování a dirigent Oksana Lyniv, režie Lotte de Beer, výprava Clement & Sanôu, světla Alessandro Carletti. Wiener Symphoniker, Arnold Schönberg Chor, sbormistr Erwin Ortner, Kinderballett Dancearts, choreografie Boris Nebyla. Premiéra 16. 3. 2019, psáno z 1. reprízy 18. 3. 2019.

Nahoru | Obsah