Hudební Rozhledy

Portréty velkých dirigentů - Bruno Walter

Miloš Pokora | 07/19 |Studie, komentáře

Do dirigentského nebe vstoupil po Hansi von Bülowovi a Arthurovi Nikischovi jako současník Felixe von Weingartnera, Wilhema Furtwänglera a také svého velkého přítele, hvězdného Artura Toscaniniho. Právě s ním bývá, co se týká dějinného významu, Bruno Walter nejvíce srovnáván.

Životní běh
Bruno Walter, původně Schlesinger, se narodil 15. září 1876 v berlínské hudbymilovné židovské rodině, kterou proteplovala upřímná, klidná a neortodoxní zbožnost. Tamní konzervatoř studoval jako klavírista a s kompozicí a čtením partitur začínal u Roberta Radecka. Poté, co poprvé spatřil dirigovat Hanse von Bülowa, napsal otci, že klavíristou sice zůstane, ale že se narodil pro dráhu dirigenta. Poprvé se v této roli představil roku 1892, kdy řídil na konzervatoři svou vlastní skladbu. Po krátkém korepetitorském působení u kolínské opery se ocitl jako sbormistr u opery v Hamburku, kde začal úzce spolupracovat s Gustavem Mahlerem, kterého od počátku uctíval. Roku 1896 byl na Mahlerovo doporučení jmenován dirigentem městské opery ve Vratislavi, kde si na radu tamního ředitele Theodora Loeweho změnil příjmení na Walter. S pozicí druhého kapelníka v průměrném divadle ale nebyl spokojen. Po krátkém působení v Bratislavě byl povolán do Rigy, kde už se setkal s podstatně příznivějším prostředím a kde se mohl uplatnit v takových dílech, jako jsou Wagnerovy opery Tannhäuser, Lohengrin a Valkýra, Weberův Čarostřelec, Beethovenův Fidelio nebo Čajkovského Evžen Oněgin. Bohužel na svém dalším působišti (od roku 1899) v Temešváru musel pracovat opět v přeskromných podmínkách.
Vítaný zlom v jeho umělecké dráze přinesl rok 1900, kdy se vrátil do Berlína, tentokrát jako dirigent Státní opery Berlín, kde poznal Richarda Strausse i Arthura Nikische a kde se vyznamenal mj. premiérou opery svého celoživotního přítele Hanse Pfitznera Ubohý Jindřich. V dalších měsících to byl opět Gustav Mahler, který mu pomohl. Nabídl mu totiž místo svého asistenta ve vídeňské Dvorní opeře, kde mu k dirigování svěřoval opery, které sám studoval. To už začal být Bruno Walter zván k dirigování po celé Evropě. V Londýně uvedl roku 1910 Tristana, v Covent Garden dirigoval mj. Straussova Dona Quixota a hostoval i ve Dvorní opeře ve Štrasburku. Roku 1911 dirigoval v Mnichově premiéru Mahlerovy Písně o zemi a roku 1912 uvedl ve Vídni poprvé i Mahlerovu Symfonii č. 9. O dva roky později se objevil také v Moskvě, kde se setkal s Tanějevem i mladým Sergejem Kusevickým, ještě předtím však (1913) přijal místo ředitele Bavorské státní opery v Mnichově, kde se velmi zasloužil o prosazování Wagnera (Mnichov byl totiž v té době centrem wagnerovských autentických představení, protože Bayreuthský festival byl až do roku 1924 pozastaven). Své dlouholeté mnichovské působení uzavřel Walter roku 1922 (poslední počin tam věnoval Beethovenovu Fideliovi) a odcestoval k vystoupením do USA.
Následovala opět Evropa – Hamburk, Barcelona, Curych, debut s lipským Gewandhausorchestrem, a hlavně pozvání k amsterdamskému Concertgebouw orchestru, kde předvedl mj. i Schönbergovu Zjasněnou noc. Roku 1923 navštívil Walter opět Rusko, kde uvedl za velkého ohlasu Mahlerovu Symfonii č. 4, a po kratší opětovné návštěvě USA plnil (1925–1929) poslání ředitele Státní opery Berlín, kde na sebe upozornil mj. nastudováním Bergova Vojcka a Janáčkovy Její pastorkyně. Následoval krátký pobyt v Petrohradu, kde se mu do ruky dostala Šostakovičova 1. symfonie, debut v milánské La Scale (1926), kde poprvé potkal Toscaniniho, a pravidelné výstupy v Covent Garden. V téže době (od roku 1929) už působil i jako hlavní dirigent lipského Gewandhausorchestru.
Když se tam však chtěl v roce 1933 po dalším hostování v USA vrátit, varoval lipský policejní náčelník pořadatele, že zruší všechny koncerty, pokud by měl Walter dirigovat, a v den, kdy se měl konat první koncert, bylo Walterovo vystoupení z příkazu saského ministerstva vnitra skutečně zakázáno. Walter tak Lipsko opustil a zkoušel to ještě u Berlínské filharmonie, ale tam zasáhl přímo Goebbels, takže Walterův úkol převzal Richard Strauss. Protože koncert, který Walter plánoval ve Frankfurtu, byl také zrušen, uchýlil se dirigent s nadějí do Rakouska. Pravidelně vystupoval s Vídeňskou filharmonií, každoročně zajížděl k Newyorské filharmonii a objevoval se na Salcburském festivalu, kde realizoval řadu významných nahrávek. Roku 1936 přijal nabídku na poslání uměleckého ředitele Vídeňské státní opery, kde se s dojetím zabydlel ve stejné kanceláři, která byla kdysi Mahlerova, a současně (1934–1939) byl hostujícím dirigentem v Amsterdamu. Připojení Rakouska k nacistickému Německu v roce 1938 ovšem znamenalo v jeho životě tragédii a je neuvěřitelné, co všechno musel při strastiplném cestování z místa na místo, na jehož konci byl zisk francouzského občanství, protrpět.
1. listopadu 1939 se Walterovým druhým domovem stalo kalifornské Beverly Hills. Následovaly opětovné výstupy s mnoha slavnými americkými orchestry a od roku 1947 poslání hudebního poradce u Newyorské filharmonie. V prvních poválečných letech zajížděl Walter samozřejmě znovu do Evropy, stal se hlavní postavou festivalů v Edinburku, Salcburku, Vídni i Mnichově a roku 1950 se vrátil k Berlínské filharmonii. Závěrečná léta vyplnil nahrávkami s Columbia Symphony Orchestra pro firmu Columbia Records a své úplně poslední vystoupení 4. prosince 1960 uskutečnil s Losangeleskou filharmonií a klavíristou Van Cliburnem. Roku 1962 zemřel na infarkt v Beverly Hills, ale pohřben byl na hřbitově v Gentilino v Cantonu Ticino ve Švýcarsku.

Vzdělanost, charakter, repertoárový rozhled
Bruno Walter patřil mezi výjimečně vzdělané a přemýšlivé umělce. Do dějin se zapsal nejen jako hudebník, nýbrž i jako publicista. Mezi více než desítkou titulů, které nám odkázal, se vedle monografie o Mahlerovi nebo studie O mravních silách hudby vyjímají zejména jeho osobní vzpomínky a úvahy, které vložil do své brilantní publikace s muzikantským názvem Téma s variacemi. Měl blízko k literatuře a filozofii – už v mládí se zamiloval do Hoffmannových spisů a přes Goethova Fausta se dostal brzy až ke Kantově Kritice čistého rozumu. Stýkal se s takovými spisovateli s bytostným vztahem k hudbě a umění, jakými byli Franz Werfel a hlavně Thomas Mann. Ten dokonce k němu jednou pronesl: „Kdybych mohl být hudebníkem, komponoval bych nejspíš jako César Franck a dirigoval jako ty.“ Na druhé straně se ovšem sblížil, podobně jako Christian Morgenstern nebo Alois Hába, s takovým okultně mystickým filozofickým směrem, jako je antroposofie.
Jeho osobní život se nevyhnul krutým otřesům. Nešlo jen už o zmíněný nucený útěk z Německa, ale musel například zachránit svou starší dceru, která byl zatčena nacisty, a vyrovnat se s úmrtím další dcery, která byla zavražděna žárlivým manželem (mimochodem barytonistou, jehož před časem sám najal pro roli Dona Giovanniho). Přesto byla Walterova povaha, jak vyjádřil výstižně Václav Holzknecht, spíše „souladně mírná a citová“. „Čerpal jsem sílu z lidí, kteří mi byli drazí, i z těch, kteří na mne působili skrze svá díla nebo příkladem a živili mě útěšným pocitem společenství lidského ducha…,“ vyznal se Walter ve svých pamětech. I v hudbě viděl trvalé poselství útěchy, v úvahách o mravní síle umění dospíval k přesvědčení, že hudba je „… ve svých nejvyšších zjeveních tajemně spřízněna s náboženstvím“.
Mahlera si hluboce vážil. Viděl v něm příklad bezmezně nervně prožitého přístupu k interpretované hudbě, ale od jeho vnitřně rozervané duše si udržoval odstup. Zůstal tak v podstatě zjevem apollinským. Přesto mu Mahler, který jako dirigent bytostně souzněl se zjevem dionýským, svěřil k premiéře takové vrcholné dílo, jakým je Píseň o zemi. Co se týká jeho operního repertoárového nadhledu, zazářil zejména v dílech Wagnerových a Mozartových. Dirigoval ale všechny známé opery. Bytostně miloval Beethovenova Fidelia, zasadil se o první provedení opery Palestrina od Hanse Pfitznera nebo u nás zcela neznámé opery Ptáci od Waltera Braunfelse, a své poslední vystoupení před ochodem do emigrace věnoval ve Vídni Smetanovu Daliboru. Do našeho povědomí však přesto vstoupil hlavně jako dirigent orchestrální, i když se sám ve svých pamětech o svém symfonickém repertoáru téměř nerozepisuje. Naprostá většina jeho nahrávek je skutečně věnována orchestrální a koncertantní hudbě, a to v imponující stylové škále od J. S. Bacha přes Mozarta, Haydna, Beethovena, Schuberta, Brahmse, Mahlera, Brucknera, Čajkovského, Smetany i Dvořáka, jehož symfonie, zvláště Osmou, miloval, až po například Barbera, Busoniho nebo Vaughana Williamse.
Navíc tu byla jeho koncertní vystoupení, a ta vypovídají přesvědčivě o tom, že Mahler nebyl zdaleka „nejmodernějším autorem“, kterého prováděl. Pamětníci vzpomínají na jeho nastudování skladeb Debussyho, Stravinského, Šostakoviče nebo Schönberga. O posledně jmenovaném autorovi, s jehož dodekafonií se sice zatím nedovedl vyrovnat, ale jehož Gurrelieder i Zjasněnou noc v orchestrální úpravě dirigoval a s nímž založil spolu s Mahlerem, Zemlinským, Keusslerem a dalšími osobnostmi tzv. Sdružení tvůrčích hudebníků, prohlásil: „Arnold Schönberg není jen opravdu čistý, neústupný idealista, nýbrž také hudebník originální, mocné intuice a míním to vážně, pravím-li, že bych byl šťasten, kdybych jej v některé příští existenci, která mě skrze vyšší orgány hudební percepce poučí, mohl poprosit za prominutí svého primitivního pozemského nepochopení.“

Dirigent
Byl to Karel Nedbal, synovec Oskara Nedbala, který napsal, že Walter jako dirigent již ve svých hamburských počátcích „přemýšlel o Mahlerově koncepci splynutí všech složek…, která si vynucuje naprosté podřízení dirigentově vůli…, ale pro dosažení jednotící syntézy uvolňuje individuální rysy jednotlivých aktérů interpretace.“
Walter se bál jakéhokoliv sklouznutí k rutině a byl nešťastný, když ho poměry nutily studovat nějaké dílo kvapně. Styděl se, že musel v důsledku nedostatku hudebníků některá místa přeinstrumentovávat, nebo je dokonce krátit, jak se mu to stalo v mládí s Bachovými Matoušovými pašijemi (ve zralém věku to napravil). Co se týká tempa, často narušoval zásadu držet ve výrazově ucelených partiích co nejpřísněji konstantní pohyb. Vycházelo to z jeho lyrismu a týkalo se to hlavně ranějších fází jeho dirigentské dráhy. Toscanini se o tom jednou vyjádřil slovy: „Když se Walter dostane do něčeho krásného, roztaví se.“ V dalších fázích umělecké dráhy se v tomto směru již ukáznil, ale stále bylo znát, že do jeho tempového plánu, zvláště v důsledku odsazování volných vedlejších témat a silného prožívání přechodových partií, promlouvá spontánnost. Posluchači si všímali, že i v různých provedeních téže skladby volí jiná tempa. „Sám nevím, proč tak činím…, zřejmě nepřistupuji k hudbě s rozumem,“ prohlásil. Teplý lyrismus se tak do jeho projevu promítal stále. Traduje se, jak často při zkouškách vyzýval instrumentalisty ke zpěvu a jak se snažil jednotlivé fráze expresivně modelovat po vzoru operního zpěváka. Můžeme to slyšet i při poslechu jeho nahraných zkoušek z 50. let. Zůstával uvolněný, zjemňoval ostré staccatové partie i dynamické extrémy, tam, kde byl Toscanini extrémně napjatý až agresivní, byl Walter spíše uvolněný a prostorný. I dnes zní jeho nahrávky moderně, například Brahmsova Druhá symfonie nádherně romanticky uvolněně, ty mozartovské v důsledku velkého orchestrálního obsazení sice trochu hutně, ale v rychlých dílech rytířsky a v pomalých uvolněně zpěvně, operní předehry (např. Oberon) jiskří prudkými tempovými zvraty a každá z nich má logický tah.
Z jiného úhlu – velmi dlouho byl Walter považován za nejvíce „autentického“ interpreta Mahlerovy hudby. Přesto někteří posluchači považovali jeho mahlerovské kreace za nadměrně sentimentální. Když se zeptali Otta Klemperera, co si myslí o Walterově podání Mahlera, prohlásil: „Příliš židovský pro mě.“ Vskutku Walter neustále inklinoval k jakési měkké noblese. Přesto ho právě ona jemná senzitivnost, propojená se sklonem ke smutku, předurčila k tomu, aby se stal skutečně dirigentem mahlerovským, i když se nedotkl poloh tak tragických jako Mahler. Když posloucháme Píseň o zemi, hranou vídeňskými smyčci jako ten nejlehčí jarní vánek, nebo pianissimový vstup do Mahlerovy První symfonie, připomeneme si dirigentova vlastní slova: „Cítím, hlouběji než kdy jindy, jak je hudba spojena s božstvím.“
Bruno Walter posunul dirigentské poslání do další vyšší umělecké roviny, ale přitom zůstal neuvěřitelně skromný. Všem, kteří četli jeho Téma s variacemi, jistě uvízla v paměti tato slova: „… Nebyl jsem vzorný žák, ze žádného povinného předmětu jsem neměl velmi dobrou – jen ze zpěvu. Ale snad se přehled mého životního díla zjasní alespoň dobrou známkou z hudby, která se objeví na posledním vysvědčení.“

Nahoru | Obsah