Hudební Rozhledy

Škroupův Kolumbus neboli mořeplavcova kletba

Robert Rytina | 07/19 |Studie, komentáře

Při hledání podkladů a témat pro tento seriál jsem narazil na jednu poměrně kuriózní okolnost. Několik oper od různých skladatelů a z různých časových období, o nichž jsem uvažoval jako o potencionálních kandidátech na označení „zapomenutý operní skvost“, spojovalo jedno a totéž téma, kvůli němuž vznikly. A kdyby jen téma – dokonce i hlavní postava, jejíž jméno (byť v rozmanitých transkripcích) se obyčejně vyskytovalo přímo v názvech. Ptáte se, kdo že je tím hrdinou, jemuž nebylo přes veškerou snahu dáno se na operních jevištích proslavit? Kupodivu jedna z fakticky nejdůležitějších osobností novověkých dějin lidstva, objevitel Ameriky Kryštof Kolumbus... Příběh zarputilého mořeplavce, který navzdory rozličným protivenstvím od prvotní nedůvěry svého okolí až po hrozící vzpouru námořníků nakonec dosáhne roku 1492 svého snu, zkrátka operní tvůrce po právu fascinoval.

V roce 1845 tak například Gaetano Donizetti napsal během své návštěvy Vídně scénickou kantátu pro baryton a orchestr Cristoforo Colombo – La Scoperta d’America. Dílo brzy po svém uvedení upadlo v zapomnění, aby se pak Kolumbus znovu objevil jako hrdina teď už plnohodnotné opery až v roce 1892, tedy v roce čtyřstého výročí objevení Ameriky. Město Janov (údajné Kolumbovo rodiště) si tehdy svého „Cristofora Colomba“ objednalo od veristického skladatele Alberta Franchettiho. Ctižádostivý opus, vzniklý na libreto Luigiho Illici, se však stal jen přechodnou senzací, stejně jako pastyš Dona Whitea Christopher Columbus, složený ze směsi hudby z operet Jacquese Offenbacha. Bezpochyby zajímavým experimentem se stalo scénické dílo Daria Milhauda a Paula Claudela Christophe Colomb pro čtyřicetičlenný sbor, patnáct herců a velký orchestr z roku 1930. V berlínské premiéře se na jevišti objevily – jako výkřik moderní techniky – dokonce i filmové sekvence, ale ani to nepomohlo opeře k trvalé slávě. Za zmínku snad ještě stojí, že kromě prvotní německé verze existuje i přepracovaná varianta Christopha Colomba v angličtině, již Milhaud vytvořil v 50. letech.
Roku 1942, čtyři sta padesát let od objevení Ameriky, vznikla i rozsáhlá partitura Williama Waltona Christopher Columbus, která měla posloužit jako scénická hudba pro stejnojmenné drama Louise MacNieceho. Ani zde se však zájem publika nedostavil. Podobný osud měla koneckonců i jiná světová premiéra opery s kolumbovskou tematikou, jež se v onom strašlivém válečném roce konala v Praze. O ní ale více až později... V roce 1992, čili rovného půl tisíciletí po oné dějinné události, měla na jevišti Metropolitní opery v New Yorku světovou premiéru opera The Voyage Philipa Glasse. Kolumbus je v ní konfrontován s dalšími slavnými mořeplavci – Odysseem, Noemem a Bludným Holanďanem – a zamýšlí se nad smyslem svého činění i svého objevu. Příležitostná kompozice však pouze splnila svůj ušlechtilý účel a mezi běžně provozované skladby slavného skladatele se nezařadila. A na konec už snad jen to opravdu nejbizarnější: katalánský hudební tvůrce Leonardo Balada Ibáñez byl většinu svého tvůrčího života Kolumbem natolik posedlý, že jeho osobě věnoval hned tři samostatné opery. Christopher Columbus z roku 1986 se dočkal obzvlášť slavné premiéry s Josém Carrerasem v titulní roli a Montserrat Caballé v úloze královny Isabely. Co nebylo řečeno v tomto díle, měla dokončit opera Death of Columbus z roku 1996, a protože ani to nebylo dostačující, pohovořil si pak ještě zesnulý objevitel s Bohem všemohoucím v díle Ressurection of Columbus z roku 2013.
Jak vidno, do kategorie „zapomenuté“ patří skoro všechna ze jmenovaných děl, ale zda jsou to ve všech případech také „skvosty“, je skutečně na pováženou. Sám mám kupříkladu jistou slabost pro Franchettiho operu, ale soudím, že je to především zásluhou skvělého barytonisty Renata Brusona, jehož živá nahrávka Marcella Viottiho s Frankfurtským rozhlasovým orchestrem z jubilejního roku 1992 zastihla v roli Kolumba skutečně na vrcholu uměleckých sil.
O kus výše jsem však nakousl, že se hudební pouť velkého Janovana letmo dotkla i Prahy. Navzdory roku uvedení – 1942 – se tehdy nejednalo o premiéru žádné soudobé novinky, ale o satisfakci, jíž se dílu s prostým názvem Kolumbus dostalo celých osmdesát sedm let od vzniku. Jeho autorem nebyl nikdo jiný než František Škroup (1801–1862), autor hudby k české národní hymně Kde domov můj. Jeho kolumbovská „historicko--romantická opera o třech odděleních“ vznikla roku 1855 na německé libreto Johanna Carla Hickela (též tvůrce libreta ke Škroupovu úspěšnému Mořskému geusovi z roku 1851). Ve Stavovském divadle, kde skladatel působil už od roku 1837 jako kapelník, se mělo stát připravované nastudování Kolumba velkou uměleckou i společenskou událostí. Vždyť po krátkém období, kdy v divadle uváděl své opery v premiérách sám Wolfgang Amadeus Mozart a v roli kapelníka tu působil Carl Maria von Weber (1813–1816), to byla právě až Škroupova téměř dvacetiletá éra, během níž se stala tato scéna opět pozoruhodným evropským hudebním centrem. Kromě německých romantických děl a zásadních opusů francouzské „velké opery“ zde Škroup nadšeně prováděl i novinky dvou rivalů z obou stran Alp, a to Giuseppa Verdiho (Nabucco, Ernani, Rigoletto, Trubadúr) a Richarda Wagnera (Tannhäuser, Lohengrin). Kolumbus měl být tedy jistým završením Škroupovy obdivuhodné dráhy progresivního dirigenta i plodného skladatele. Když k tomu přičteme i úspěchy, jichž dosáhl jeho mladší bratr Jan Nepomuk ve funkci ředitele chrámové hudby v katedrále svatého Víta, muselo jméno Škroup rezonovat v Praze poloviny 19. století téměř jako synonymum pro hudbu jako takovou.
Leč se slávou často přichází i závist a zášť, což patří zejména u nás v Čechách k jakési hezké národní tradici. Dne 9. září 1856 bylo vydáno nutné cenzurní povolení k provozování opery Kolumbus, takže mohla být zahájena i příprava notového materiálu, dekorací a kostýmů pro očekávanou premiéru. O několik týdnů později však z ničeho nic obdržel Škroup od ředitele J. A. Stögera okamžitou výpověď, snad aby sám neusiloval o jeho místo… Skladatel a teď už i kapelník bez místa rozmrzele opustil divadlo, a byl Stögerovým rozhodnutím vyřazen z programu. Škroup se následně věnoval působení v Žofínské akademii a vlastní hudební škole, na sklonku života pak slavil nemalé úspěchy jako dirigent i komponista v Rotterdamu, Utrechtu, Amsterodamu nebo Haagu. Ke svému Kolumbovi se však už nikdy nevrátil, a dlouho se mělo za to, že je jeho partitura dokonce nenávratně ztracená.
Po mnoha letech byl ovšem v archivu Stavovského divadla nalezen opis partitury, kompletní notový materiál i původní rukopis Hickelova libreta. V roce 1941 konstatoval Škroupův životopisec Josef Plavec, že případné uvedení by dnes znamenalo „jen akt piety k dávno mrtvému skladateli a dojmu z díla by mohlo být prospěšnější spíše studijní provedení jednotlivých obrazů nežli pokus o vzkříšení celku“. Dirigent Zdeněk Chalabala však už v téže době pracoval na úpravách a zkracování Kolumba pro nastudování v Národním divadle, které mělo být věnováno 80 letům od skladatelova úmrtí a 450. výročí objevení Ameriky. V režii (a také českém překladu) Ferdinanda Pujmana se tak Škroupovo opus magnum konečně objevilo na jevišti. Došlo k tomu 3. 2. 1942, tedy shodou okolností jen několik týdnů po tom, co USA vyhlásily Německu válku a jakékoliv oslavování amerických reálií nebylo v Protektorátu Čechy a Morava právě na pořadu dne… Premiéru přesto navštívily i takové celebrity, jakými byli předseda vlády Krejčí nebo obávaný ministr školství Moravec. Přijetí díla bylo takřka manifestační, v dobovém tisku se lze dočíst o „velkém, srdečném a spontánním úspěchu“. Do června téhož roku se pak hrál Kolumbus v Národním divadle ještě osmkrát a vrátil se i v sezoně 1942/1943.
Po válce si už ovšem na Kolumba až do roku 1962 nikdo nevzpomněl. Tehdy se rozhodl dirigent František Dyk oslavit sto let od smrti Františka Škroupa realizací nahrávky vybraných scén z opery. Ačkoliv situace opět „americkým“ tématům příliš nepřála (právě vrcholila karibská krize, hrozící přerůst v celosvětový jaderný konflikt), podařilo se spolu s Pražským rozhlasovým orchestrem a sborem a vynikajícími sólisty, z nichž někteří zpívali už ve scénickém provedení před dvaceti lety (Zdeněk Otava jako Kolumbus, Beno Blachut jako kapitán Alonso, Eduard Haken a Věra Krilová jako Ferdinand a Isabela nebo Milada Šubrtová v roli Marie), vytvořit nanejvýš pozoruhodný záznam stěžejních pasáží Kolumba. Tuto rozhlasovou nahrávku vydala v roce 1992 na CD firma Multisonic.
Otázkou tedy zůstává, lze-li si udělat z poslechu Dykovy nahrávky na Škroupův opulentní výtvor objektivní názor, případně, je-li také Kolumbus zajímavým kandidátem pro návrat na česká divadelní jeviště. Podle mého názoru je to opera určitě zralá na nové přehodnocení: Škroup se nepohybně snažil vytvořit dílo v žánru grand opéra podle všech pravidel, a to s velmi pozoruhodným výsledkem. Kde se mu nedostávalo skladatelské originality a výrazné melodické invence (což postihlo zejména lyrické pasáže a samostatné árie), tam si zručně vypomohl jako pravý divadelní praktik se smyslem pro drama, takže zejména davové scény a finále jednotlivých aktů vyznívají velmi působivě. Samotný Škroupův skladatelský styl je navíc zajímavý i jako docela půvabná procházka po vlivech a inspiracích, na které komponista za svůj kapelnický život narážel. Téměř mozartovské recitativy, weberovská instrumentace, zřetelné ohlasy romantických oper Spohra, Marschnera a Lortzinga, fascinace velkooperními efekty Spontiniho, Cherubiniho, Aubera a Meyerbeera, spíše nesmělé pokusy o wagnerovskou vznešenost a verdiovskou vášeň – to všechno je sice silně eklektická, ale přesto poučná a vlastně i docela pokorná pocta stu let vývoje opery od přelomu 18. a 19. století až do tehdejší Škroupovy současnosti. Smíříme se s tím, že zapomenutý osud oper s kolumbovskou tematikou už je jednou pro vždy dán, nebo se někdo rozhodne „mořeplavcovo prokletí“ prolomit a pokusí se o koncertní či scénické oživení třeba zrovna Škroupovy partitury? Dobrým důvodem pro takovou snahu by mohl být například blízký rok 2022: pět set třicet let od objevení Ameriky a sto šedesát let od Škroupova úmrtí. Všem potencionálním zájemcům o znovuobjevování „zapomenutých operních skvostů“ budiž útěchou, že bez odvahy a touhy přesvědčit svět o správnosti našich úsudků by se přece za svým snem nevypravil ani Kryštof Kolumbus...

Nahoru | Obsah